Ash, Sudlice | 07.10.2019 16:01

Další emocionální nálož od Nicka Cavea nemohla dopadnout špatně. Nebo snad mohla?

Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen
Vydal: Bad Seed Ltd. (68:16)

Pohled Ash

Nick Cave & The Bad Seeds. V posledních letech platí jako záruka kvality jak hudební produkcí, tak svými koncerty. I přes zdrcující tragédii ve svém životě (nešťastnou smrt patnáctiletého syna Arthura) dokázal Nick Cave zvednout hlavu, oprostit se od zničujících myšlenek a nahrát před třemi lety úžasnou, i když smutnou desku „Skeleton Tree“. Katarze hudebním materiálem pokračovala až k živým koncertům, během kterých se naučil komunikovat s publikem úplně novým způsobem. Uvolňující a osvěžující vystoupení, během nichž si zval desítky fanoušků k sobě na pódium, udělaly hlavně ze zpěváka úplně jinou osobu.

Kdysi bouřlivák a arogantní fracek Nick Cave dospěl a dozrál v uvědomělého stárnoucího muže, který si jako mantru opakuje větu „Musím pamatovat na to, abych byl milý k ostatním.“ Úplně proto přestal komunikovat s novináři, naopak se rozhodl otevřít své srdce a svou mysl fanouškům, protože jedině tak se dokáže zbavit svého trápení. Internetový blog Red Hand Files, prostřednictvím kterého se ho může kdokoliv zeptat na cokoliv, posloužil i jako oficiální kanál ke zveřejnění vydání nového alba. A tak odpověď s číslem 62 přinesla zprávu o desce „Ghosteen“, která vyšla (napřed elektronicky) 4. října. Má být chápána jako završení pomyslné trilogie, která započala alby „Push The Sky Away“ roku 2013 a „Skeleton Tree“ roku 2016.

„I love my baby and my baby loves me...“

Album je rozděleno na dvě části (které fyzicky vyjdou na dvou CD a vinylech). Ta první obsahuje osmero skladeb, jež mají reprezentovat děti, zbylé tři (dvě dlouhé kompozice spojené mluveným slovem) znamenají jejich rodiče. Na ploše bezmála sedmdesáti minut se tak rozvíjí melancholická vzpomínka na zesnulého Arthura a oslavuje život, který samotný zpěvák a jeho žena po tragické ztrátě začali znovu žít. Život plný lásky, pokory a přátelství. Život, který je vybojován obrovskou bolestí a trápením, ale který stojí za to žít možná právě proto.

A přesně takový materiál na novém albu je. Plný bolesti a trápení, ale také plný lásky a uvědomění si krásy života. Nikde se netlačí na pilu, nikde se nejde zbytečně dopředu, veškerá hudba je tvořená syntezátorovými zvuky a hluky, sem tam se ozve piáno a... to je veskrze všechno. Stejně jako malíř dokáže namalovat mistrovské dílo jen použitím jedné barvy, stejně tak Nick Cave & The Bad Seeds dokázali stvořit hudební album, na kterém je minimum hudby, ale přesto se toho v něm děje strašně moc.

„This world is beautiful...“

Přínos kapely je na desce na prvních několik poslechů docela sporný, protože většinu obstarává slyšitelně jen Warren Ellis, jehož vliv na osobu Nicka Cavea je v posledních letech stále větší. Spolu skládají soundtracky k filmům a zřejmě si vypěstovali styl, kterým k tvorbě přistupují. Na druhou stranu je ale mírný vliv ostatních hudebníků tu a tam patrný, převážně pokud znáte jejich působení v jiných projektech. A protože nejsou jen doprovodnými hudebníky, ale hlavně přáteli, je plně pochopitelné, proč jsou pod deskou podepsaní. A ega stranou, dospělá a vyzrálá kapela se nepozná jen tím, že ví, kde, kdy a co zahrát, ale naopak také tím, že chápe, kdy je lepší stáhnout se zpět.

Od první skladby (až vlastně po tu poslední) je potřeba pořádně napínat sluch a soustředěně poslouchat vše, co se v nich děje. Ono se toho totiž hudebně neděje moc, neustálé napětí a očekávání něčeho, co nakonec zcela logicky nepřijde, se odehrává převážně pod povrchem, a je to vlastně ten největší emocionální kolotoč, kterého se kapela mohla dopustit. A nakonec všemu dominuje Caveův hlas jako pomyslný maják, k němuž směřují lodě na rozbouřeném moři.

„It's a long way to find peace of mind...“

Tento maják má ale na nahrávce jinou podobu, než jakou měl v posledních letech. Nick Cave překvapivě často opouští pohodlné polohy hlasu, ve kterých si je za léta jistý, a přechází do úplně jiných výrazových prostředků, od mluveného slova až po falzetové sbory. Nic ale nepůsobí samoúčelně a levně, vše je promyšleno a má to svůj pevný řád a jasnou podobu.

Bez přehánění tak můžeme říct, že se kapele opět povedlo nahrát úžasné hudební dílo, které jistě ještě promluví do diskografie souboru. Nejedná se o nahrávku přímočarou a jednoduchou, neděje se toho na ní moc a rozhodně u ní neprotančíte střevíce. Nedá se ani použít jako soundtrack k jakékoliv činnosti, vyžaduje klidný poslech, nejlépe během propršeného podzimního odpoledne. Jedině tak se vám ale odmění a budete moci vnímat vše, co vám chce sdělit. A možná na konci budete mít pocit, jako byste se probudili z děsivého snu. Odpočatí a připraveni na další den, ale s vědomím, že jste k tomu nedospěli snadno a hladce.

A proto musíme chápat, že přesně takový je Nick Cave dnes. Odpočatý a připravený na to, co mu život přinese, ale také chápavý k tomu, co mu už život dal (a hlavně vzal). Je mu 62 let a dost možná na „Ghosteen“ napsal a nahrál své nejkrásnější a nejpůsobivější písně. Minimalistické, ambientní a klidné, ale plné života a emocí. A pochopení toho, že každý někdy někoho ztratí, ale každý také nakonec najde smíření.

90 %

Dovětek Sudlice

Ještě před tím, než se stihly zacelit rány po přesmutné „Skeleton Tree“, přišel s prvním ranním mrazíkem překvapivý „Ghosteen“. Právě včas, když se lesy rozhořely vlhkým oparem.

Nečekejte snídaňové menu o devíti chodech v luxusním hotelu na Jubilee Street. Ostatně nečekejte vůbec nic očekávaného. Nejde o písničkové album, nýbrž o výjimečné umělecké dílo. Upozaděná kapela spolu s všeobjímající poezií a vokálním projevem hlavního protagonisty tvoří jemnou hudební sochařinu. Dílo takřka hmatatelné a přesto navýsost éterické. Muzikanti sedí ve studiu, kde každý jeden tón tvoří půl hodiny. Pomalu a s rozvahou háží vidle minimalismu do překotného soukolí naší doby. Celkový prožitek je naddimenzionální. „Ghosteen“ s obrovským přesahem propojuje svět živých se světem mrtvých. Caveovy verše svou obrazotvorností přitahují posluchače natolik silně, že se cítí být s umělcem sblížený. Divák tak prostoupený nejmelancholičtější melancholií bloumá po pláži v Malibu po boku Nicka Cavea a spolu se vysmívají současné pop kultuře.

„Ghosteen“, ač nemá stránky, plátno ani barvy, je zároveň knihou, filmem, obrazem a hudbou málem bez hudby.

90%