Laibach domašírovali až do Prahy

...aneb report z koncertu Laibach v Praze....



Začínám si myslet, že to nějak souvisí. No vážně. Vám by nebylo divné, že pokaždé, když dorazíte na akci lehce po avizovaném času začátku, zjistíte, že už se hraje? Nám se to stalo v pátek na Prague Industrial Festu, a hned poté ve středu 13. prosince 2006 v Roxy, kam jsme se vypravili na koncert slovinské legendární formace Laibach. Ti přijeli Praze představit svou novou desku Volk, inspirovanou státními hymnami.

Do klubu jsme dorazili lehce před dvacátou hodinou, a když se malá ručička přehoupla přes osmičku, zazněla ze sálu česká hymna coby intro, a Laibach (zřejmě) nastoupili na scénu. Slovo ?zřejmě? používám zcela záměrně, neboť v té době jsme ještě byli zaseknutí ve frontě na šatnu. Přiznávám, že by mne nenapadlo, že Laibach začnou přesně v osm ? žádné prodlevy, žádná předkapela, zkrátka nic. Tato dochvilnost kapele rozhodně slouží ke cti, ale je pravdou, že na to člověk, který občas potrápí sluchovody účastí na nějaké hudební akci, prostě není zvyklý, neboť půl/hodinové (někdy i více) prodlevy nejsou u koncertů ?velkých? kapel ničím neobvyklým. Ale dosti mudrování, hurá hudbě vstříc!

Po příchodu do naplněného sálu chvíli hledáme místo, odkud by bylo dobře vidět, ale prozatím se nám nedaří (a ani popravdě moc nechce) protlačit do předních řad. Po letmém průzkumu publika s úlevou zjišťuji, že obavy z plného sálu militantních příznivců ultrapravice byly liché, a já tak můžu svou pozornost plně věnovat dění na pódiu. Tam, uprostřed pódia vidíme stát frontmana Laibach Milana Frase se svou typickou pokrývkou hlavy a v decentním úboru. Za ním dvojice hráčů na klávesy/syntetizátory (Dejan Knez), po pravé straně zpěvačka, a celou sestavu uzavírá velice schopný živý bubeník (Roman Decman). V této sestavě odehráli Laibach, doprovázeni působivou projekcí (symboly, vlajky, státní znaky, vrtné věže u America a spousty dalších atributů zemí , jejichž hymny zazněly) promítané dvěma projektory v podstatě celou desku Volk, ač ve zvukově upravené formě (pro dvoje klávesy, dva zpěvy a bicí ? žádné symfonické samply, nebo dodatečné smyčky). Tato část vystoupení Laibach možná mohla pro fanoušky, odkojené spíše starší tvorbou, působit trochu nudně, ale po hodince s deskou Volk se kapela odporoučela do zákulisí, aby po kratší pauze (během které technici donesli na pódium zbytek instrumentů) napochodovala zpět.

Zpěvačku po pravé straně vystřídaly dvě lepé děvy v popředí (Eva Brezinkar a Natasa Bregovec, vypůjčené z projektu Make Up 2) oděné do unformiček, které nejen zpívaly Milanovi Frasovi (nyní již v triku bez rukávů) vokály, ale i zdatně a efektně bubnovaly do přinesených bubínků a činelů. Jejich performance tak připomínala syntézu spartakiádního cvičení (různé prostocviky s paličkami) a přehlídku mládeže vychované totalitním režimem (přísné pochodové rytmy, uniformy, dva spletené copy apod.). Dovedete si proto představit, že návrat kapely na scénu s výbuchy beatu songu ?Tanz mit Laibach?, působivou ?dobovou? projekcí s agitačními hesly a logy NSK a Laibach, a další pohyb (bubenice) na scéně zapůsobily, že se Roxy rozvlnila do surového ?pochoďáku? a vydržela se hýbat další půlhodinu. Ještě aby ne, příznivci starších desek se konečně dočkali, vojenské marše jako ?Das speil ist aus?, ? Du bist unser? a ?Alle gegen alle? šlapaly takřka strojově.

Asi i proto zapůsobil přídavek trochu zmateně, neboť kapela opustila pódium, a zatímco se publikum, masírované začátkem slavného coveru písničky ? Life is LIfe? od kapely Opus, který Laibach přejmenovali na ? Leben Heist Leben?, natěšeně mačkalo pod pódiem v očekávání slavných Laibach coververzí (queenovský ?One Vision? (Geburt einer Nation), ?The Final Countdown? od Europe a další?), stalo se pouze to, že celá sestava Laibach přišla na pódium, tleskala lidem, ukláněla se a loučila. Na jednu stranu chápu, že tuhle partu ze Slovinska nemůže bavit hrát pomilionté převzaté písničky (jakkoliv bych si odvážil tvrdit, že právě covery přivedly k tvorbě Laibach nejednoho posluchače), ale na druhou stranu jsem pocítil trochu zklamání. Rozptýlily mne až titulky, které se rozeběhly po projekčních plátnech, ze kterých jsme se dovzěděli nejen aktuální lineup kapely (omlouváme se, ale nestačili jsme si poznamenat), autory textu a hudby jednotlivých státních hymen, ale i trochu úsměvné údaje typu ?bus driver?. Na druhé straně je sympatické, že si Laibach uvědomuje důležitost každého kolečka a převodu jejich velkého dusavého stroje.

Co říct závěrem?? Zase trochu jiná, ale příjemná akce, uvidíme, zdali k nám tito toreadoři atributů totalitních ideologií zase najdou cestu. V zájmu jejich početného fanovského zázemí tady doufám, že ano.

Fotky najdete v naší Galerii

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Hezky report, co se tyce primo koncertu Laibach, musim vyzdvihnout jiz zminovanou projekci, byla opravdu poutava......

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.