Tak jsme se konečně dočkali – i do Prahy dorazil putovní festival Into Darkness, na kterém jsme mohli mimo jiné vidět německé Diary of Dreams, nebo Deathstars ze Švédska.








 

Pokud byste čekali, že je prostor pražského klubu Abaton na tato jména přeci jen trochu rozlehlý, stačilo být v neděli 25. října 2009 na místě, a na vlastní oči se přesvědčit, kolik návštěvníků se přišlo na své oblíbence podívat. Nemá ovšem smysl předstírat, že se z nějakých tajných rezerv najednou vyrojilo 600 českých příznivců gotické scény. Hlavní posilu davu tvořily především mladší (ovšem povětšinou stylově nazdobené) temné slečny, které se virem Deathstars nakazily několikanásobnou expozicí na největším českém rock/metalovém festivalu Masters of Rock. Na druhou stranu přesně takovéto promíchávání gothic a rock/metalové scény může být pro návštěvníky akcí poučné, a kdo ví, třeba i podněcující zájem o další interprety zatím neprobádaného žánru.

Oba tábory mohla takto uspokojit již římská, služebně nejmladší formace Dope Stars Inc., na kterou připadla nevděčná role "otevírací" kapely, a jejíž letošní deska „21st Century Slave“, vzývající cyberpunkovou poetiku a atmosféru, nadchla nejednoho příznivce elektronikou kořeněného rocku. Jen škoda, že z novinky zaznělo tak málo písní - ale to bychom předbíhali. Přesuňme se raději na sedmou hodinu večerní, k  začátku koncertu, kdy základní trojice Victor Love - La Nuit - Darin Yevonde, posílená o mladičkého bubeníka a extra obsluhu samplů, nabíhá za znělky „Imperial March“ z Hvězdných válek na pódium. Kombinace image glamrockových hvězd a energie muzikantů, utržených ze řetězu, spolu s dobrými instrumentálními výkony snadno vyvolala velmi dobrou odezvu publika. Škoda, že proti kapele hrál velmi nepříjemný, zhuštěný zvuk, ze kterého jako bolestivý trn trčel brutální kopák, ponižující dobrý dojem z vystoupení o dobrých 30% dolů. Dope Stars Inc., by si určitě zasloužili opravný pokus v menším klubu a s dobrým zvukem, tak snad příště.
 

Od cyberpunkrocku ale šupky dupky do klidnějších temně rockových vod Lacrimas Profundere. Šestnáct let fungující těleso sice začínalo jako doom metalová kapela, postupem času se však čím dál více přibližovalo současnému rockovému pojetí, oscilujícímu někde mezi vlivy HIM a jejich krajanů The 69 Eyes. Tomu bylo podřízeno i živé pojetí formace, zahrnující nejen záhrobně hluboký vokál (neskrývaně připomínající Jyrkiho 69), ale i podobné účesy, kožené kabáty a důraz na zpěv a kytary, podmáznuté sem tam lehkým smyčcovým, či syntetizátorovým samplíkem. Samozřejmostí je i lehce rozervaná stylizace řádně sličného zpěváka Roba Vitacca, jasně cílená na mladé, temnotou provoněné dívenky, které se také rády nechaly spoutat a okouzlovat jeho charismatem. Dobrý zvuk a celkovou přesvědčivost však poněkud hyzdí hryzání pochybovačného červíka, třímajícího transparent s červeným nápisem „Pozor, kalkul!“. Pokud by neexistovali dva výše zmínění finští interpreti, byli by Lacrimas Profundere skvělou kapelou, vzhledem k realitě se však bohužel řadí k dlouhému zástupu dobře hrajících, zpívajících, skládajících a vypadajících plagiátorů. Ve výsledku to však těm, kterým byla tato položka na hudebním menu určena, pranic nevadilo a tak odcházeli(y) ze sálu spokojení (spokojené).
 

Pro gotickou část osazenstva měla hlavní hvězda v programu pořadové číslo tři. Adriana Hatese a jeho Diary of Dreams jsme sice měli tu možnost vidět v červenci nedaleko našich hranic na polské Castle Party, ale „open air“ vystoupení po dvoudenním festivalovém maratónu (navíc ve vlezlé zimě), a klubový koncert je přeci jen něco o dost jiného. Kromě rozdílu v teplotě a zvuku i například v kontaktu s kapelou, a tak není divu, že se první řady pod pódiem razantně proměnily, „zestárly“. Diary of Dreams nastoupili podpořeni dobrým, čistým zvukem, který ihned přemaloval atmosféru Abatonu do klasických „DoD“ barev. Během hitovek „The Curse“, „Plague“, nebo třeba aktuální singlovky „King of Nowhere“ se dalo z reakcí krásně rozpoznat, kdo ví, o co jde, a kdo bere Diary of Dreams spíše jako nutné zlo před headlinery. Kotel o něco pohasl, a i reakce davu o malinko zeslábla - že by výsledek poklidnějších, snových, tepavých temp, na které nejsou metalověji orientovaní diváci zvyklí? Fanouškovi Diary of Dreams však kapela předvedla velmi dobrý koncert, kterému dominovala Hatesova výborná hlasová kondice, sehranost, a sympatický přístup k publiku, kdy si kapela odpustila klasické „hecování“ davu (který přesto reagoval vstřícně), a namísto toho po koncertu poděkovala nejen publiku, ale i doprovodnému týmu a ostatním kapelám za možnost se pojízdného cirkusu "Into Darkness" zúčastnit. Hudebně by se daly vystoupení vytknout snad jen dvě maličkosti – občas se zvuk jednotlivých nástrojů v celku jakoby „nespojoval“, a místy se projevila trochu nejistá rytmika (zejména v pomalých přechodech na bicí).

Po vydařeném výkonu Diary of Dreams se ale již schyluje k přísnějšímu kytarovému diktátu uniformovaných Švédů. To samozřejmě přitáhlo mladší generaci až těsně pod pódium, odkud mohla nejlépe sledovat příchod svých oblíbenců, a když se Deathstars objevili na scéně, nikdo nepochyboval, na koho že přišlo dnes večer nejvíc lidí. A nutno přiznat, že prezenci kapele opravdu nelze upřít, a spolu se šťavnatým, ale zřetelným zvukem zapůsobili Deathstars od první písně nad očekávání dobře. Hudební tlak, podpořený rozšafnou světelnou show, vycházel z rukou a hrdel muzikantů bez zaváhání, a člověk musel ocenit poctivost, s jakou se švédská pětka do svého setu opřela, neboť pódium bylo v neustálém pohybu a z muzikantů stříkal pot až do kotle „hrozících“ rukou  (i když, pravda, ke konci už totálně promočený zpěvák Andreas Bergh spíše jen úsporně přecházel ze strany na stranu – na kvalitě jeho močálového vokálu se však vyčerpání téměř nepodepsalo). Šlapavé (někdy až pochodové) rytmy strhly k tanci i postavy s warpainty na obličejích na horních ochozech, a během několika songů proměnily abatonské ovzduší v prádelnu. Deathstars zkrátka udělali čest svému jménu, a zakončili večer i celou tour jako opravdové hvězdy (ostatně dle reakcí něžnějšího pohlaví pro leckterou z přítomných i opravdovými hvězdami jsou), a tak došlo i na rozhazování paliček, trsátek, vzdušné polibky a bodré potřásání rukou s prvními řadami. Když už ale „Death Dies Hard“ z letošní desky „Night Electric Night“ oznamuje konec série přídavků, je lépe sbalit propagační plachty (následně vysvětlovat, že jsou naše, a že se je nesnažíme ukrást), a prosmýknout se kolem dlouhé fronty na šatnu ven do pošmourného libeňského rána.
 

Festival Into Darkness tedy splnil svůj účel, potěšil fanoušky napříč žánry, a kdo ví, třeba i ukázal některým návštěvníkům nové hudební obzory. Nezbývá tedy, než pořadatelům akce za jejich aktivitu poděkovat a těšit se na podobné akce tohoto druhu – třeba na ty zatoulané The Birthday Massacre ;).

Fotky najdete v Galerii, videa na CzS Youtube profilu.

mohlo by vás také zajímat

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota

Recenze: Diary of Dreams - Melancholin

Report z Diary of Dreams v Drážďanech

První tajemství z chystané novinky prozradili Diary of Dreams