Jak to Adrianu Hatesovi hraje s čerstvou deskou? Zopakovalo se rozladění z vystoupení na Castle Party? Jeli jsme to ověřit na vlastní uši.
Zahraniční festivalová sezóna sice začíná opatrně rozlepovat oči a mžourat kolem sebe, ale než se dočkáme třeba takového WGTčka, nezaškodí zajet se podívat k sousedům alespoň na nějaký koncert. Zvlášť, když Drážďany jsou z hlavního města autem pouhé dvě hodiny, prostor Reithalle příjemný a na pořadu dne Diary of Dreams, jejichž aktuální singly a deska vrátily záblesk naděje všem škarohlídům, kteří je pro jejich metalové úkroky začali zvolna odepisovat stejně jako třeba Combichrist.
Tak tedy volle kraft raus a jedeme. Je dobře, že drážďanská Reithalle přežila obě vlny covidu, protože tenhle prostor je prostě útulný – ani velký, ani malý, s kvalitním zvukem a slušnou světelnou výbavou. A zdejší šafář Sebastian je příjemný týpek. Nicméně není moc čas na nějaké čumendy, plakát jasně oznamoval začátek hudební produkce v 19:55, a protože to byl plakát německý, tak se v 19:55 i začalo. Pünktlich.
Dvojice Sea of Sin, spojující ve své tvorbě silné synthpopové vlivy (plochy, basy i zpěv) s jemnou kytarovou prací, si užila svůj vrchol už v devadesátých. Není tedy divu, že to dvojici šlo hned od prvního songu pěkně od ruky. Pokud bychom měli popsat jejich vystoupení jedním slovem, bylo by to „příjemné“. Hezky zvládnutý hlas i zpěv, kytara spíš držela kytarově/písničkářsky účelný přístup než nějaká samoúčelná zběsilá sóla, což jsou body do tabulky. K tomu přidejme funkční melodie a pocit, že i když tyhle dva vzbudíte o půlnoci, odehrají to bez chyby. Nic, co by člověku vadilo nebo tahalo za uši. Tedy až na snahu tleskat ke konci setu do každé písničky s nadějí, že se posluchačstvo chytne (marně). Ale jinak to Frank i Klaus měli pevně v ruce.
Sea of Sin (by Daniela Vorndran)
Pravda, leta zkušeností byla na obou pánech vidět ve všech ohledech, nicméně zdejší zasloužilejší publikum si s nimi v ničem nezadalo a čestné výjimky zástupců mladší generace tvořili především ti, kteří si vyrazili na koncert s rodiči.
Barbora: Pak jsem tam za ty mladý byla ještě já, žejo. Sea of Sin sice opravdu vizuálně vypadají na comeback po 20 letech a 20 kilech, ale hlas i kytara zněly sebevědomě. Melodie stojí na synťákách inspirovaných léty prověřenými 80's ikonami. Celý to ubíhá docela rychle a vyrovnaně, nepostřehla jsem žádnou větší gradaci, ale to je v pořádku, dneska jsme tu přeci jenom kvůli jiné zábavě.
K pohybům frontmana, který se zřejmě naučil za mlada na diskotéce se nevyjadřuju, kolega už kulantně naznačil dost.
Jinak je to ale klasickej návrat do Reithalle. Bílý a žlutý světla, kovový nosníky pod stropem cihlové industriální haly a před ní stánek s buřtama, jejichž odér se line až dovnitř.
Nicméně nepodstatné věci (jako třeba věk) šly rychle stranou, když se sál ponořil do modrého světla a intro skladby „Mein Werk as Zement“ (otevírající i aktuální desku) začalo hustit atmosféru. Nejdřív se klasicky zjevila kapela, pak principál a díky energii davu i dobrému zvuku se podařilo set odpíchnout dosti od podlahy.
Barbora: Všechny věci, prosimvás, uplně všechny věci šly stranou, když se z modře vytónované tmy ozval ten überhlubokej hlas, pak se do světla objevila nejdřív předloktí a hned potom vlasy vlající ve větru ze dvou strategických větráků. A to mi úplně stačilo, abych si uvědomila, že jsme tady správně a všechno pořád funguje, jak má.
Během prvního songu jsem si ve víru emocí ani nestačila všimnout, že aktuální klávesák se rozhodl na podiu vyvětrat celostříbrnej lesklej oblek. Byly to krásný 3 minuty. Po zbytek koncertu už jeho outfit totiž nevidět prostě nešlo. Tahle kostýmní provokace byla tak nepřehlídnutelná, že mě rozčilovala po zbytek poměrně dlouhýho setu.
Solidně rozjetý parník se začal komíhat s následnou „Epicon“, která rozjitřila staré rány z posledního koncertu Diary of Dreams na Castle Party. Pan Hates přeci nemá zapotřebí brousit do metalových klišé, no ne? Ale přesto tu máme samplované chorály jak z Within Temptation, klávesáka ve stříbrném obleku s klávesami přes rameno, kteří si spolu s kytaristou vlezli na připravené podstavečky po stranách a začali mávat hlavami jak ve Vizovicích. Jak byla první skladba dobrá, tak to druhá to posílala úplně jiným směrem. Stroboskopu a čoudu jak při bitvě na blatech u Culodenu i s dvoušlapkovým kanónem na konec. Člověk asi musí mít železné srdce, aby to ocenil. Nicméně stačí se rozhlédnout kolem a vidíme jich kolem sebe dost. Kormidlo se začalo otáčet správným směrem až přes „MenschFeind“ a samozřejmě valivou „The Wedding“, díky které se Adrianovi dá odpustit snad i ta abominace v podobě bezhlavé kytary. Postupem času se i metalové prázdné nudy vyskytovalo čím dál méně a vylézal na povrch nezaměnitelný rukopis německých vládců melancholie.
Barbora: S bezhlavou kytarou set začínal i končil, ale Adrian v mimořádně dobré náladě předvedl i svou zbrusu novou kytaru o poznání tradičnějších tvarů. K té dobré náladě bych se ale ještě vrátila. Adrian Hates, ztělesnění zachmuřených výrazů a hluboké, až depresivní melancholie, tady vtipkuje, lidi se smějí a on se snad sám usmívá nebo co. Nevídáno, přátelé, nevídano. Na něco takovýho jsem absolutně nebyla připravená, ale spolu se zbytkem publika si to náležitě užívám.
V pořadí pátá “The Wedding” nás všechny vyzula z pevně utaženejch platforem, protože zazněla ve skutečně fenomenální formě. Přesto jsme si právě při tomhle fláku s drobným smutkem vzpoměli na Gaun:A. Bez něj ty starší hity prostě nejsou stejný. To ale ani v nejmenším neznamená, že by současný Diary of Dreams byli jakkoli horší.
To je pravda. Neznamená to ani, že by jim to špatně hrálo, nebo, že by jednotliví členové neměli osobnost (a podle naší česko-slovenské módní policie by měli někteří členové kapely mít projevy ještě o poznání méně výrazné). Celé to mělo lehkost a hrálo to hezky pohromadě, bubeník to odzadu jistil přesně, energicky, ale přitom ne svázaně. Ale přes to všechno to trochu působilo jako „doprovodná kapela“, trochu jako „Adrian Hates and the band“. Gaun:A jako rovnocenný partner tu prostě chyběl, jakkoliv se jeho duch stále vznášel nad melodiemi. Nicméně dlužno přiznat, že i nové páně Hatesovy písně jsou povedené a třeba letící čerstvota „The Secret“ fungovala na koncertě moc hezky (jen holt méně skórovala zase mezi příznivci metalu).
Barbora: Atmosféra večera je navíc umocněná kreativní světelnou show. Šest stojanů se světly je na středně velké stage rozhodně dost znát. Nálada se od tvrdších a údernějších hitů s nastupující “Ikarus” ladí na temně romantickou vlnu, ale vzápětí se opět prosvětluje, když zaznívají první tóny z “King of Nowhere”. Tahle písnička je náš oblíbenej válec už aspoň deset let, a to nejen proto, že dává vyniknout právě té hlasové poloze, kterou mám u Adriana skoro úplně nejradši. Prožívám si svůj kousek koncertní euforie, kdy je člověk perfektně napojenej na hudbu, na světlo, na všechny ty vibrace, který z všedních momentů dělají zážitek.
A nezkazí se to ani když dvakrát za sebou vypadnou basový linky ve stejným místě. Adrian se tím nenechá rozhodit, lid se baví a směje. Jenom nás, kterým není nikdy nic svatý, bezděčně napadne, že tohle se ti prostě může stát, když na stagi nemáš basáka. Ehm. Bez ztráty formy proplouváme druhou půlkou setu, chvíli je to romantika jak blázen, chvíli je to řezavý a tvrdý.
Konečně přijde čas i na novou “Viva la bestia”. Ten pán má rozhodně svý démony, přesto je v tom strašně moc citu. Chvíli skoro křičí, chvilku šeptá, ale je to autenticky prožitý a já mu to věřím, protože to v tu chvíli cítím úplně stejně. Po všech těch letech pochmurné melancholie, rozervanosti a temnoty, mi to ale na nově vydané desce “Melancholin” možná poprvé zní o něco smířeněji, vyrovnaněji a klidně. Jako by hlavní hrdina přeci jenom našel před koncem románu vnitřní mír a všechno mohlo dobře dopadnout.
Dalším specifikem byla délka setu, která úhrnem čítala ke dvěma hodinám. Na druhou stranu, za těch 23 let pánové rozhodně mají co hrát. A když pak Adrian vyhlásil, že následující skladba je za něj v této retrospektivě „the best“, nekecal. Song „The Plague“ je protě pořád flák jako víno, v Drážďanech se navíc skvěle povedla – dobře zahraná, super zvuk i světla, soustředěná, sevřená, přesná. Mělo to váhu stejně, jako následující „The Curse“.
Barbora: Co tomu v mých očích na váze lehce ubíralo, byl klávesák ve stříbrným obleku s keybordem přes rameno, kterej v rytmu “The Plague” a “The Curse” poskakoval na bedně. Sorry kámo, ale tohle prostě nejde. To není správný.
Pak už se kapela poroučela, aby se vrátila (uvedena stříbrným kníratým „kapelmeisterem“ slovy: „Mnojo, starý ještě seděj v backstage a rozdejchávaj, ale za chvilku přijdou“) a přidala „The Fatalist“ a „Undividable“. Pak už to vypadalo, že je po všem. Ale víte co? Nebylo. V druhém kole přídavků se totiž dostalo na léty prověřenou stálici “Butterfly:Dance!” Hello, are you listening to me?... Poslouchali úplně všichni a tak jsme se za odměnu dočkali ještě jednoho návratu na stage.
Třetí přídavek patřil jen Adrianovi, klávesákovi a „Traumtänzeru“, jehož refrén „wie meine Augen glitzern“ dozpívávály frontmanem zmámené (především) ženy z plných plic. A člověk to i chápe. Adrian má prostě hezký hlas.
Barbora: Ono by to celý bylo děsně dojemný, o tom žádná. Ale týpek ve stříbrným obleku u toho prostě být neměl. Pardon. Na druhou stranu, aspoň jsem si neobrečela mejkap, jako když to v Drážďanech hráli posledně. Tehdy ale Adriana doprovázel sám Torben Wendt z Dioramy / Coma Alliance, a to je, přátelé, uplně jiná váha.
V jedenáct už ale bylo definitivně po všem. Výhodou Reithalle je, že téměř okamžitě po skončení setu začíná afterparty. Prostor je totiž prakticky rozdělený na dvě poloviny a kousek za zvukařem je i DJ pult, otočený na druhou stranu od pódia. Písničky tak můžou hned hrát, lidi se přirozeně přesunou od pódia, technici balí fidlátka na stage, a party může jet. A jak jinak, prvním trackem v setu je rovnou “Synthesize me” od Dioramy. Dává smysl.
Výlet do Drážďan se tedy povedl a mimo jiné jsme si potvrdili, že se Diary of Dreams podařilo vyhnout žánrovým pastem a stále ještě stojí za to. Takže pokud je v rámci nadcházející sezóny někde potkáte a aspoň trochu s jejich zvukem souzníte, jděte se na ně mrknout. Neměli by vás zklamat.
Barbora: Odpusťte kolegovi jeho opakované narážky na ten jeden koncert z první po-covidové Castle Party, kde Diary předvedly bezprecedentně metalovej set. Mě to taky fyzicky bolelo, protože to, co zaznělo tam, nebyli Diary of Dreams. Diary mají mnoho poloh a rádi na koncertech předvádí celé portfolio aranží, takže to, co znáte z desek, může občas svým podáním trochu překvapit. Osobně jsem ale tentorkát, možná až na drobné bubenické sólíčko s dvojšlapkou, v letošním setu z Drážďan žádnej metalovej plevel nezaznamenala. Byl to skvělej koncert. Diary of Dreams jsou ve formě a pokud nečekáte, že budou znít pořád stejně jako před lety, pak nezklamou.
Komentáře
Děkuji za report. DoD jsou mojí srdcovkou již řadu let, a dovolím si poupravit, že pánové slaví od svého založení 34 let a od první desky je to již 29 let, a ne v reportu avizovaných 23 let...jinak ten stříbrný oblek je strašná prisernost, tohle je opravdu špatně a chápu, že něco takového dokáže zkazit celkový dojem z koncertu...mě by to určitě sralo celou dobu taky :-)
Thanks for the great review. see you next time :-)
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.