Trilogie Magických nocí trubadúrů byla završena a my jsme byli při tom.
Před dvěma lety jsem z Kralup nad Vltavou odjížděl se smíšenými pocity. Na jednu stranu si člověk cení obětavosti a nadšení organizátorů, na stranu druhou lituje místy nedotaženou finální podobu. I tak bylo na třetím ročníku Magické noci trubadúrů několik lákadel, které nakonec rozhodly o tom, že jsem na místo činu, tedy do místního kulturního domu KaSS Vltava, vyrazil znovu.
Kvůli péči o "dobrdlaka", který naši osádku čekal v Praze, jsem tentokrát nemohl absolvovat celý (možná až příliš) opulentní program. Dle slov některých známých stála za to hlavně divadelní představení a zajímavá debata s bratry Štěpánovými, která byla vedena v přátelském duchu a příjemné atmosféře. Moje rozporuplné pocity se jako deja vu vrátily už při průchodu jakousi vstupní bránou, posprejovanou nápisy HNF, GOTH atd. Dobrý nápad však srazilo právě rozpačité provedení a jak se zdá, je to pro tenhle večírek poměrně symbolické.
Hned zkraje je však třeba vyzdvihnout výběr zahraničního hosta. I když nejsem nějaký velký fanoušek studiovek polských Deathcamp Project, živě byl jejich set skvělý. Povedl se bezchybný zvuk a bylo znát, že je kapela v laufu a živé hraní si užívá s velkým nadhledem. Void navíc nejspíš i díky hraní s undertheskin získává za mikrofonem na jistotě a jeho projev se mi moc zamlouval. Nemohla chybět hitovka „Fuckin´ Deathrock“, ale mým osobním vítězem se pro tentokrát stala vyloženě koncertní skladba „Too Late“. Poláci posunuli rázem dojem z akce o stupeň výš a rozhodně měli hrát před „Třináctkou“.
Právě hudba tuzemské legendy sloužila jako kulisa k tanečnímu vystoupení, které pod obřím měsícem publiku předvedl soubor sympatických děvčat. Je hrozně jednoduché, aby se podobné číslo zvrhlo v trapas, ale to se v tomhle případě nestalo a je třeba krom pohybových schopností ocenit třeba zdařile zahrané grimasy strachu ve tvářích i těch nejmenších nebo závěrečné vytí. Hezká práce.
Bratrstvo Luny, jakožto hostitel, mi už takovou radost neudělalo. Jejich na můj vkus až příliš teatrální a poněkud nesourodé tvorbě jsem nikdy na chuť nepřišel, ale i tak musím říct, že mě posledně jejich koncert před domácím obecenstvem docela pozitivně překvapil. To se tentokrát nestalo, a ač se muzikanti, Satyr, Pierot i tanečnice mohli přetrhnout, celkově show postrádala na lehkosti, se kterou se představili třeba zmínění Poláci.
Po chvíli jsem se přistihl, že jen čekám, kdo na scénu přijde v příštím songu, aniž bych vnímal, co vlastně zrovna kluci hrají. Stejně jako dříve hrající Carpatia Castle i Bratrstvo křtilo nové CD a tentokrát se role jeho kmotra ujal nesmělý, ale o to roztomilejší, Pavel Štěpán. Je určitě dobře, když se snaží kapela na pódiu lidi bavit a zpestřovat svou hudební produkci, ale někdy zkátka platí, že míň je víc.
Náladu jsem si napravil místním guláškem, který byl opět vynikající a výstavou fotografií Urbex teamu. Říkal jsem si, jestli by nebylo lepší využít horní prostory kulturáku k nějaké DJské párty, ale čert ví, zda by to bylo technicky možné. Jako debatní kuřárna však posloužily taky dobře.
Rád bych napsal, že po Bratrstvu hrálo XIII. století. Ale on hodinu nehrál nikdo. Petr evidentně nebyl spokojený se zvukem a což o to, neremcal bych – technické trable jsou technické trable a ty se zkrátka dějí. Horší bylo, že lid ztrácel trpělivost a trousil se pomalu do svých domovů a tak na hlavní hvězdu, která začala v jednu ráno, zůstala sotva polovina sálu.
Aby toho nebylo málo, po postupném nástupu všech členů kapely dorazil i sám frontman, jenže když hrábl do strun, nestalo se vůbec nic. A tak se začínalo znova. Tohle se opravdu nepovedlo, ale i když zvuk nebyl nejlepší a musel se ladit ještě během „Kabarette Voltaire“, nakonec se vše podařilo uvést do funkčního stavu. Hodně prostoru dostala aktuální deska „Intacto“, ale hlavním tahákem byl samozřejmě „Transylvanian Werewolf“. Toho podpořily housle a cello a výsledek stál za to a byl lékem na ty okolní nešvary a odměnou všem srdcařům, kteří vytrvali.
Nakonec i třetí Magická noc skončila v červených číslech, ale otázkou je, zda se po její předchůdkyni dalo při podobném modelu čekat něco jiného. Pravdou je, že se jedná o akci pro poměrně specifické publikum a s trochou větší mírou dramaturgické invence by se asi opravdu dalo mluvit o něčem výjimečném. Takhle pro mne kralupská noc zůstala sic příjemným večerem, leč naneštěstí několik lahůdek utopila v přílišném množství omáčky bez výraznější chuti a vůně. Jestli bude opravdu poslední ukáže teprve čas.
Další fotografie od Tomáše Vrkoče najdete v naší fotogalerii.
Komentáře
Přidat komentář