Ezechiel | 19.10.2016 16:20

Na společné evropské turné vyrazila dvě výrázná jména temné scény - Christian Death a Whispers in the Shadow. Hned pro druhou zastávku si zvolili pražskou Chmelnici a byla to jízda, tomu věřte!

Ezechiel:

Pokud bychom si chtěli udělat přehled kapel, které jsme do Čech pozvali nejčastěji, vídeňští Whispers in The Shadow by rozhodně okupovali přední příčky. A je pro to dobrý důvod – hned napoprvé nás v rámci Goth Rock Over Prague nadchli, o dva roky později před XIII. stoletím očarovali a loni s Diary of Dreams svou sílu potvrdili. Bylo to tedy i jejich jméno, které rozhodlo o tom, že se do uspořádání společného koncertu s Christian Death v Praze pustíme. Zvlášť když šlo o oslavu dvaceti let existence spolku.

A už od mocného intra „Path 29“, invokující hymnickou „Rites of Passage“, se ve čtvrtek na Chmelnici dostavilo očekávané mrazení v zádech. Zvuk skvělý, kapela sehraná jak na spartakiádu a frontman přesvědčivý hned od samotného začátku. Vypadá to, že i napočtvrté to bude mocné dokonce i bez klasické projekce. A taky ano.

Po úvodních rituálech jsme se bez skrupulí vrhli do divoké „The Arrival“ a pak zařadili ještě vyšší až deathrockový rychlostní stupeň s "Face"; průletem až ke kořenům diskografie kapely. Masivní plochy, instrumentální přehled a energie způsobily, že se publikum hned samo postavilo na stranu kapely a všech zhruba osmdesát fanoušků v tom Whispers nenechalo. Určitě na tom měl svůj podíl i energický frontman Ashley Dayour, díky kterému bylo na pódiu pořád na co koukat. Jeho pódiová prezentace je totiž na jednu stranu svým způsobem „teatrální“, ale zároveň z něj nejde pocit žádné „role“, pózy nebo „herectví“; on je na pódiu sám za sebe.

U návštěvnosti se ale musíme ještě zastavit – na jednu stranu je jaksi smutné, že na kapely formátu Whispers in The Shadow a Christian Death dorazí v Čechách přibližně osmdesátka návštěvníků. Na druhou stranu je velmi pozitivní a hřejivé, že si snad všichni do jednoho přišli poslechnout muziku svého srdce a koncert si užít a prožít. Čili i když jsme se téměř všichni znali jmény, atmosféru a energii se rozhodně podařilo poslat kapele zpět. Určitě i proto, že nejméně u poloviny fanoušků jsme se dočkali „doznání“, že „vlastně přišli trochu víc na Whispers než na Christian Death.“

Set opět působil jako živoucí homogenní celek – skvěle zafungovaly klasické gothrockové vypalovačky typu „The Lost Souls“, „Lightbringer“ či Prahou volně inspirovaná (a na koncertě městu věnovaná) "Nightside of Eden", orientálně/okultní vsuvky typu „The Tempest“ nebo „Wormwood Star“ pak výsledku nasadily korunu. Došlo i na atmosférické klidnější polohy "Amenta Descending" a "Revealed as Light" s dominujícími hammondy a ztišenými kytarami, které nás dovedly až ke konci.

Bohužel ani frenetické pískání nadšeného diváctva nevyburcovalo Rakušany k přídavku, což kapela později okomentovala, že „měli s Christian Death domluvený set 60 minut a nemohli ho překročit“. Škoda. Ale i ta hodina stačila Whispers in the Shadow k tomu, aby potvrdila, že patří mezi jednu nejsilnějších a nejzajímavějších současných gothicrockových formací na scéně. Jejich výkon byl totiž opět naprosto prvoligový a srdce fanouškovo právem přetékalo čirým blahem.

Demi:

Já přes všechny zmíněné hitovky Whispers musím zmínit song "Train", jehož zmodernizovanou verzi mám šíleně rád a vůbec mi nevadilo, že Ashley chtěl zpívat refrén dřív než měl a trochu ho domotal - protože jsem si "she got a one way ticket, she got a one way ticket, to nowhere" užil i odskákal i tak. Díky za ni!

Někdy je rozhodně zajímavé pozorovat rozdílné přístupy jednotlivých kapel. Zrovna tahle akce byla jasnou ukázkou. Zatímco Whispers in the Shadow cizelovali zvuk, Christian Death věnovali první „hodinu“ předkoncertních příprav chystání pódiových propriet a ufounskému pobíhání po klubu. Nicméně. Nutno uznat, že potom popadli nástroje, odehráli kousek „Penitence Forevermore“ a ono to hrálo. Prostě každý má svůj styl práce.

Každá drobnost a detail však v konečném dojmu může hrát svou roli. Christian Death to vzali do důsledku a krom rudých růží, černých krajek a bílého plátna zachytávajícího projekci si pohráli i s úpravou merchařského stolečku, u nějž se člověk mohl obohatit o nejeden vinyl. Až ceremoniální nástup kapely trochu ochladila prasklá struna, ale od samého začátku bylo znát, že jsou Valor i Maitri naladěni příjemně a že ani taková drobnost je nemůže rozhodit.

Po několika kouscích mění Valor klobouček za jakousi koženou instalaci. Maitri má naopak svoji instalaci na hrudníku od samého začátku (jak jinak) a nechybí ani klasická sklenička červeného. A já se dočkal svého oblíbeného halucinogenního dojáku „Tales of Innocence“ a broukám si pod vousy nakažlivý refrén „bodies like toys, bargain for favours, he gift of sacrifice“. Úžasnost. Co se nálady a tempa týče, plynule navazuje zmíněná novinka „Penitence Forevermore“ a já si jen znovu říkám, že Christian Death jsou prostě úkaz.

Jsou jedněmi z vyvolených, kteří se nemusejí snažit hrát jako z desky a otročit vlastní tvorbě. Nedokonalosti povětšinou vyvažují silným charismatem, a i když toho kvílení Maitri je někdy opravdu hodně, má to tak prostě být a horší by vlastně bylo, kdyby ho bylo málo a nebylo dostatečně naléhavé a tyranizující. Jestli dámská polovina vokálního dvojzápřahu někdy ujede, musím o to větší poklonu vyseknout Valorovi, jehož zpěv je natolik jistý a příjemný, že si jej člověk užije i sám o sobě.

Se stejným přehledem vystřihuje i sóla v „The Drowning“ a přesvědčivě znějí i novinky. Nechyběla třeba vlnivá „Forgiven“, orientem vonící „This Cross“ (s nakažlivým „are you readyyy“) ani deathrocková „Illuminazi“. Nesmím vynechat ani bubeníka Jasona, který kapelu hnal energicky vpřed a měl na svěžesti show taky svůj podíl. Jednoznačným vrcholem večera však byla nejkratší šleha s nejdelším jménem - „The Great Deception - Part A: The Corruption Of Innocence“. (Nejen) tu odměnil rozdováděný kotlík divokým křepčením. Konec?

Kdepak. Maitri si odešla na bar pro víno a Valor zatím rozjel schovku na pódiu. Oba tak ze závěru vlastně udělali stand-up comedy, která však (na rozdíl od někdejšího křečovitého vystupování na WGT) nebyla ani trochu trapná. Muzikanti se bavili, lidi se bavili a společně potom zvládli ještě zvážnět u „This is Heresy“. Ani po koncertě se vzájemné spirituální propojení nevytratilo a myslím, že všichni si tuhle náladu odnesli i domů. Já tedy rozhodně.

* videa tradičně pořídil Favourite Slave - děkujeme!
* fotky brzy hledejte v naší fotogalerii!
* další fotky od Sudlice ZDE - taky děkujeme!