Kootcha a Křižák pro nás zmapovali první den letošního Amphi festivalu. Jací byli And One, Front 242, DAF, The Birthday Massacre, Agonoize nebo Rabia Sorda? Přečtěte si sami!

Pohled Kootcha

Drei, zwei, eins, abfahrt zum Reich…

Tentokrát jsme vyrazili o den dříve s vidinou návštěvy německých hradů a jiných zajímavostí. Ve Fürthu jsme přespali u kámoše ve skvostném starogermánském domě v nejstarší části Altstadtu, což byl pro mě fakt zážitek, protože vizuál tohohle místa mi mocně připomínal Foglarova Stínadla. Navíc ve spojení s aurou druhé světové války tohle staré centrum města působí až mysticky. Prochodili jsme Nürnberg a dorazili do Düsseldorfu, odkud jsme ráno po nabrání dvou krásných gothčubek odjeli na Amphi. Konečně!

Každoroční electro cirkus v Kölnu se přestěhoval asi o půl kilometru do supermoderní haly v intencích pražské O2 Arény. LanXess aréna (HC Rhein Energie) sice nemá ten nakažlivý genius loci, kterým bylo výstaviště Tanzbrunnen doslova nasáklé, ale má pro daný žánr nezvykle obří stage a hlavně geniální zvuk. Tenhle event Kai Lötze vymyslel jako uzavřené městečko kolem celé arény s přidanými dvěma menšími pódii. To byl první den docela průser, protože orkán, který se po Rýnu přiřítil hned ráno, nedovolil ani otevřít stánky s jídlem a ostatním, natož venkovní stage. Takže se musel řádně měnit line-up, ale díky přesnému dodržování hrací doby, ochoty všech muzikantů se dohodnout, možnosti hrát uvnitř večer déle a ráno dříve začít, se dostalo kromě Lebanon Hanover na všechny. No pojďme na to….

Der Tod (smrťák) nás přivítal kosou a první muzika je Chrom. Evidentně pracují na novém nosiči, protože se už zdaleka nepohybují jen ve vodách zatím jediné desky „Synthetic Movement“, ale přivezli spoustu nových songů. U těch samozřejmě neznám názvy, takže nemohu sloužit. Ze starších pecek zjevně nejvíc čněl „Losing Myself“ a „Slave“. Vidím je již počtvrté a je zajímavé, že „Loneliness“ zpívá pokaždé falešně, nechápu proč. Jestli mu v tom něco nesedí a pokaždé ho to hodí o půl tónu níže, tomu bych rozuměl, ale to se dá předělat. Přece když si Tom pustí záznam z pultu, tak to musí slyšet… no nic, asi mu to nevadí. Budu se tu asi mockrát opakovat v chvále na super zvuk, protože jsem ještě nikdy neměl možnost, slyšet tyhle naše kapely na tak obrovském PA systému, jako byl tady. Zrovna Chrom ze zvuku vytěžili maximum, protože Chrisův vokál byl doslova všude.

Venku se v sobotu nehrálo vůbec, takže nemělo cenu mezi sety někam chodit. Pročež jsem okukoval polonahé kůže, co chodily kolem, a čekal na malého-velkého muže. Majitele apokalyptického hlasu a šéfa mexicko-německé úderky Rabia Sorda. Erk teď představuje nové EP „Animales Salvajes“ a to v prostřídání se starými hity zahrál celé. Asi nejvíc mě baví „Die in Berlin“ a zaručené vypalovačky „Radio Paranoia“ a „Hotel Suicide“. Dá se říct, že to mohl být povedený koncert, jenomže…

Erk i jeho kytarista byli v pohodě, ale to co se dělo za nimi u keyboardu, bylo nevídané. Ten vocas, co vzadu dělá, že hraje, byl totálně sjetej a nešlo se na to koukat. Asi při druhém songu mu Aicrag v rámci show lehce bouchnul do kláves a to neměl dělat. Od té chvíle až do konce koncertu ten blb neustále rozbíjel keyboard i se stojanem a zároveň na něj jako hrál – trapnost víkendu. I technici na něho koukali jak na debila. Když házíte klávesy po celém pódiu, rozšlapete si stojan a pak děláte posunky, jakože jsou všichni stage hands kokoti, protože vám nedrží equipment pohromadě, tak se na to fakt nedá koukat. I na fotkách je dobře vidět jeho beznaděj, jak zbrkle preluduje na rozmlácený nástroj a ještě si ho musí držet.

Jinak si tentokrát vybrali technický disaster oni. Chvílemi nefungoval mikrofon a dokonce jim spadl Apple, takže než se to natáhlo znovu, bylo dobře pět minut ticho. Na konci byl milý moment, kdy Erk požádal dav, jestli by zazpívali kytaristovi „hepi brzdej“, neboť měl přímo ten den narozky. Hala zpívala a nějaká latexová čůza mu rozpleskla dort o hubu. Tentokrát jste nepřesvědčili, po loňském sukcesu na Mera Luně to bude navždy dost těžké.

Jediná kapela, co cíleně nedorazila, byli Wesselsky, protože je pozvali Christian Death do USA na sérii koncertů a Axxel si logicky vybral více hraní, než jeden fest. Místo nich nastoupili The Other, což byl tak příšerný metálek, že jsem šel radši korzovat po ochozu. Hned jsem narazil na jednoho ze členů Winterkälte, který si celý víkend seděl ve svém stánku a prodával trika a nosiče, těch jeho noiseových šíleností.

Trochu mě pořadatelé nasrali, protože nám celý rok tvrdí, že se festival musel přestěhovat kvůli vysokým cenám za všechno. No, nevšiml jsem si, že by na novém místě bylo něco levnějšího kromě piva, které stojí pořád tři padesát, ale dřív to byla třetinka a teď je půllitr. To mě třeba moc nezajímá, protože ta rezatá sračka, co tam točí, je nepitelná. Hurónsky nás rozesmál Eda, který si už v dost podroušeném stavu koupil na afterparty dvojku piva za čtyři a půl joura a nechápal, čemu se tak přiblble tlemíme. Je holt jasné, že ceny za cokoli v okolí Chemnitz budou vždycky řádově nižší než v Hamburku nebo Kölnu, a proto nemá cenu držkovat. Zápaďáci na to mají a je to fest pro ně.

Kdo mě zná, tak ví, že The Crüxshadows vůbec nemusím, takže jsem se po dotankování Urquellem vrátil okouknout X-RX, kteří předvedli klasickou skákací, nenáročnou sypačku a díky tomu, že byli všichni diváci čerství, tak se dupalo jak o život. Dokonce se zase vrátili rozkládači krabic, snad jediný rozdíl je, že už se neoblíkají jako cybergoths, ale normálně v civilu skládají a rozkládají a skládají a…

Fakt mě zajímalo, proč je na hlavním pódiu Songwriting Interaktiv C=64. Šel jsem to zjistit a k mé velké radosti je přesunuli na neděli ven a místo nich nastoupili Deutsch Amerikanische Freundschaft aka DAF. Takže začínají závody, jak to zahrát co nejjednodušeji, okrájet to absolutně na dřeň, ale ne za cenu toho, že spadne řetěz. Myslím, že víc minimalisticky to v podání DAF už nejde. Nikdy jsem tuhle grupu nevyhledával, takže mě docela překvapilo, že frontman kapely, která ve mně vzbuzuje pocit totálního němectví, je Španěl. Bylo mi divné, že po každém songu hlásil „muchas grazias“.

Gabi Delgado tentokrát rozjel svůj diktát ve velkém a značně mokrém stylu. Nikdo po něm na sebe nevylil tolik vody, jako on. Čtvrtý song „Der Mussolini“ byl takovej výplach, že i když jsem seděl, tak mi nohy kmitaly jak o život. Je to asi jediná pecka, kterou léta sjíždím a chápu jí. Od pátého songu, mě to začalo tradičně nudit, tak jsem si dal na měkkých křeslech radši dvacet. Já mám tuhle kapelu rád tak jako pro zajímavost, prostě cítím, že mě na tom cosi interesuje, ale nenutí mě to tančit, nebo zpívat.

Když DAF začali hrát, tak jsem si všiml, že video kostka, která byla vypnutá a vytažená až do maxima pod střechu, při extrémních basech drnčí a dělá bordel. Nebylo to nijak likvidační, ale i já starý ohluchlo jsem to vnímal. U nás by se na to každý vykašlal, ne tak v Německu. Hned, jak DAF dohráli, vylezla parta riggerů nahoru a kostku stáhli provazy a gafou. Úplně jednoduchý levný trik, který to okamžitě vyřešil. Takovéhle maličkosti dělají ten neotřesitelný celek.

Je to tu! Canadian Airlines, linka Toronto-Köln arrival – Chibi, Owen, Rhim, Rainbow, Nate and Michael on the board. Tím pádem The Birthday Massacre on the stage! Jedna z mála kapel, kterou nepase überlabel Out Of Line a pro mě jedna z top five tohohle festu. Toho dne poprvé kapela bezezbytku využila velikost arény. Chibi, která se nám před dvěma lety v Praze zdála až moc oteklá, neuvěřitelně zhubla, takže sem na ní mohl oči nechat. Byla neustále v pohybu, zpívala bez chyby a bylo znát, že je na tak velkém pódiu jak doma, stejně tak jako zbytek bandu.

Přiletěl s nimi jejich lighter a hned bylo vidět, že to není bezduché barevné blikání, ale připravený světelný set. Všechny jejich desky jsou laděné do modré a magenty, takže celá show z toho vycházela. Na backdropu samozřejmě zářil kapelní zajíc. Skoro celá kapela pomáhá s backvocaly, takže refrény jsou nezvykle silné. Jednoznačně mě nejvíc bavily „Lovers End“, „Pins And Needels“ a momentálně moje nejmilejší „In the Dark“. Se zavřenýma očima jsem hulákal „I’m in the dark, i’m alone, around you“ a blaženě jsem vrněl. Byl to výborný koncert a vzhledem k nízkému počtu vystupujících zpěvaček to Chibi mezi roštěnkami jednoznačně vyhrála.

The Birthday Massacre

1. Red Stars
2. Destroyer
3. Video Kid
4. Alibis
5. Pins And Needels
6. Superstition
7. Lovers End
8. Kill the Lights
9. Divide
10. Leaving Tonight
11. Blue
12. In the Dark
13. Sleepwalking

Díky téhle kapele jsem si plně uvědomil výjimečnost téhle maxi stage, respektive obřího zvukového výkonu. Mě totiž The Birthday Massacre jako jedni z mála nepřekvapili zvukově. Přišlo mi to třeba oproti DAF zvukově úplně normální. Potom mi došlo proč. Protože já už viděl a hlavně slyšel skoro všechny hvězdné kytarové kapely na obrovských pódiích. Je pro mě docela normální slyšet kytarové bandy z sedmiset kiloWatt výkonu (ano čtete správně, je to sedmset tisíc Watů). Ale kromě Depeche Mode jsem nikdy neslyšel synth pop, dark wawe nebo EBM takhle kvalitně a nahlas. To bylo pro mě tak nové, že jsem se toho nemohl nabažit. Pokaždé jsem s napětím po přestávce čekal na ten první chemický atak, který se z beden ozve.

Ten přichází v podobě aggrotech bestie Agonoize. Mike Johnson a Chris L. předvádí již delší dobu brutální hudební show plnou stříkající krve a spermatu. Málokdo disponuje takovou mírou monstrózní negace jako oni. Je to nesmlouvavý bezcitný stroj, který se vás s každou další peckou snaží zabít. Syrové songy o zvráceném prcání, masturbaci, ponižování a jiných milých věcech vám tak zalezou do hlavy, že si chvílemi připadáte jak robot, který přijímá energii k životu jen přes electro-datovou bouři, burácející z beden. Přesto téhle show něco chybělo, ale intenzita to rozhodně nebyla. Srovnával jsem si to v hlavě s minulým vystoupením na Dark Münich (report zde) a došlo mi, že tady promluvilo pódium. Oni nejsou kapela pro takhle velkou stage, necítí se tam a je to ve výsledku vidět. Chris tam chvílemi vypadá dost bezradně. Podřezává se uprostřed té obrovské plochy zbrocený krví a bezkontaktnost takovéhle haly z toho činí ke konci frašku. Ani silné vertikální hazery (kouřostroje) tomu nepomohly. Agonoize holt patří na velikostně menší scény, kde jejich vražedná show dokonale vynikne.

Dokonale mě pobavili někteří muzikanti, jak jsou zvyklí dělat show s ustálenými rekvizitami a když jim je tam nedáte, tak jsou zmatení jak děti. Spoustu z nich si poprvé zahrálo v aréně, která má tak velkou nosnost střechy, že nemusíte stavět pódium s nohami, na které se vytáhne ground support. To znamená, že jak zvuk, tak světla, visí na řetězech ze střechy. No jo, ale to potom na ty nohy nemůžou lézt, opírat se o ně, v případě Combichrist flusat skrz ně na lidi. A fakt byste nevěřili, jak to některým trvalo dlouho, než přijali premisu, že tam ty nohy do prdele nejsou a nebudou.

Po The Other bylo další příšerností vystoupení znovuobnovených Goethes Erben. Vydržel jsem jednu pecku, další jsem jim dal šanci a utíkal jsem pryč, protože lepší jít na kolonoskopii, než poslouchat kvílejícího a vzdychajícího Oswalda Henkeho. Plné pódium soch, mezi kterými se občas koulela hostující Sonia Kraushoffer z L’ame Immortelle, ani zdaleka nevyvážilo totální hudební nudu. Přemýšlel jsem nad tím, jak je možné, že si pokaždé pozvou něco, pro mě absolutně neposlouchatelného.

Jediné k čemu jsem dospěl je, že když nemám tu historickou konotaci, tak to prostě nechápu. Kdo zná (a nemusí se mu to líbit) Goethes Erben dvacet let, tak se na to prostě dívá jinak, než já chudák, který to dostal do uší poprvé. Zase na druhou stranu je potřeba přiznat, že na ně tleskaly holky řádově mladší než já, takže z toho nakonec vyplývá, že na to jenom nemám zvukovou kartu.

To rozjetý belgický rychlík z vlámského Aarschotu, to je jiné kafe. Drums Tim Kroker, synthetisers Patrick Codenys, keyboards-vocals Richard 23, vocals Jean-Luc De Meyer. „Jesus is here, hey poor“  – FRONT 242. Chlapi tentokrát oplývali energií, dokonce neustále sebou mydlící Richard na konci vypadal, že by si to dal klidně znovu. Jejich bodydance je nesmírně nakažlivý a celá zaplněná hokejová plocha poctivě šlapala s nimi. Codenys to tentokrát nechal plně v režii obou zpěváků a ani se nesnažil být živoucí reklama na EBM jako vždycky. Jean-Luc mě nejvíc rozjel při druhé „Im Rhytmus Bleiben“ a nesmírně se mi líbila „Welcome to Paradise“.

Praotci stylu paradoxně hráli nejtišeji ze všech. Nemyslím jako Sisters v Arše, ale třeba ve srovnání s Patenbrigade: Wolff to bylo přes volume dost vlažné. Asi to je i tím, že jejich stoletý zvukař už má rád trochu klidu. Vídám je poslední dobou poměrně často, a i když koncertní playlist docela obměňují, jsou ve výsledku všechny koncerty stejné – stejně dobré. Jediné, co jim vyčítám pravidelně, jsou světla a projekce. Očekával bych od takových titánů větší důraz na dokonalost vizuálu.

Front 242

1. Commando Mix
2. Punish Your Machine
3. Im Rhytmus Bleiben
4. Take One
5. U-Men
6. Together
7. Kampfbereit
8. Happines (More Angels)
9. W.Y.H.I.W.Y.G
10. Master Hit
11. Welcome to Paradise
12. Funkahdafi

Celá hala praská ve švech, nikdy jsem neviděl na ýbýemku uvnitř tolik lidí. Nadšení by se dalo krájet, podkresová hudba tichne, Lanxess aréna padá do tmy a za frenetického řevu se do basového synťáku ozývá hluboký hlas „jetz stehen wir hier, und alle krieger tanzen“. Temně modrá scéna a robotí light-věže umocňují příchod černé čtveřice. „Hallo, we are from Berlin, we are And One“. No nekecej, oni začínají „An alle Krieger“, největší peckou z poslední trojdesky „Magnet“! Bubeník Joke Jay se zjevil v kapuci a hned předvádí jaký je singer. Oba klávesáci Rick Schah a Nico Wieditz zdvojují vokály, takže když celá kapela v refrénu zpívá „hebt die hand bis der letze schnallt“ a do toho šestnáct tisíc lidí zařve „And One“, tak se mi vzrušením začala klepat bradička. Jo, tak tohle je podle mého gusta. „Steine sind Steine“ hned jako druhá? Chcete mě zabít?

Steve je opět boss všeho a vypadá dost nezastavitelně. Přišlo mi, že na to, jak byl vždycky titěrný, teď zhubnul ještě o moc víc. Nejdřív mě napadlo, že buďto smaží jak Iggy Pop, nebo je nemocný – prdlajs, to by nemohl hodinu a půl běhat, zpívat, tančit a stíhat takovouhle show. Třetí jede skvostná „Krieger“ a Steve se ještě jednou vítá, tentokrát německy „wir sind And One aus Berlin und ich bin Steve Naghavi aus Hamburg“ a pak to s ním zase odzpívá celá hala unisono. Čumím jak kráva, tohle je lepší než Depeche, protože tu nejsou ta klidná hluchá místa. Jsem přesvědčený, že jsme měli možnost vidět set, který And One používají pro chlapy. (Kdo by nevěděl, často hrají v jednom městě dva dny po sobě a jeden večer pro holky a druhý pro kluky, samozřejmě s odlišným programem).

Bylo to nadstandardní – skvěle vymyšlený playlist, vyházené všechny pomalé a klidné sračky pro holky a díky tomu byl celý set tak jako oldschoolově tvrdý a nesmlouvavý. Napovídala tomu i malba chlapa cosi rozbíjející velkým kladivem na backdropu. Prostě tentokrát to nebylo pro křivochcalky, což mi dost vyhovovalo, srát na ně!

Při „The Walk“ se v refrénu dokázal Steve točit v piruetě tak dlouho, že mi bylo blbě za něho. To, že se nepoblil, chápu, ale jak se udržel na nohách po takové rotaci, tomu už nerozumím. Nadšení diváci dotančili a než jsme stačili vydechnout, je tu „Männermusik“ společně s „Deutschmachine“, to byl takový mazec, že mi občas spadl skákající Němec do náručí. Fakt jsem tohle na elektrárně nikdy nezažil. Všude kolem mě hulákají „sie muss was Deutsches sein – Die Deutschmaschine lebt“. Ježíši já chci, aby to nikdy neskončilo!

Potěšili mě, protože přemíchali a doplnili nové synťáky do „Deutschmachine“, takže už to není tak tvrdé jako v originále, ale o to víc to jede! Pche, místo aby zlehounka zvolnili a nechali nás vydechnout, nasazují další majstrštyk v podobě coveru Project Pitchfork „Timekiller“, no a zase to vypadalo, že hala půjde k zemi, protože tolikatisícový kotel, to není zanedbatelná síla.

And One byli jedni ze třech, kteří si s sebou přivezli svoje světla. Vůbec se tomu nedivím, protože v ten moment jde koncert o stovky procent nahoru. Zase postavili čtyři světelné věže, které od minulého roku osadili jinými spot-lights a jinými led pásy. Už si ani neumím představit, že by používali jenom rentalový equipment, který je na pódiu pro všechny. Honem, pojďte do mě sakra! „Second Voice“ a ten dokonale tvrdej synťák nejvíc miluju, jsem vrcholně nadšen. Steve zase koketuje s publikem, vystrkuje prdel a učí nás, jak s ním přesně odtancovat „Back Home“. Je potřeba si oddechnout. Naghavi mizí v backstage a protože Joke Jay bere do ruky mikrofon, je jasné, že to teď bude „High“ a celé diváctvo bude infantilně mávat rukama nad hlavou.

To se ale už neodvratně chýlíme ke konci, Steve znovu a znovu děkuje všem za doposud nepoznaný zážitek takhle narvané arény, přeje Amphi dalších deset let a začíná počítat… kdo zná, tak mu je jasné, že startuje „Techno Man“. Zase ty nemocné klávesky, se poseru, jak je to dobré. Teď snad už ani mezery mezi songy nejsou, rovnou pokračujeme na „Military Fashion Show“ a já mám definitivní pocit sounáležitosti s něčím velkým – nezapomenutelným! Po „Sometimes“ přidali „Shouts of Joy“, kterou nechá kapela dozpívat frontmana pouze s doprovodem klavíru a konec už jenom tiše s lidmi „you find a way, to raise your voice for the shouts of joy, shouts … of .. joy..“, uklonili se a byli pryč.

Dlouho jsem pak seděl v prázdné hale a vstřebával ten ojedinělý zážitek. Viděl jsem je již mockrát, víceméně se mi to pokaždé líbilo, ale tohle bylo určitě nejvíc. Nepotřebuji od nich slyšet tříhodinový koncert jako na tour, ale naopak mi sedí ořezaný set, bez vyměklých sraček a zbytečných keců. Všechno rozhodl ten nebesky skvostný zvuk, co se na nás valil. Díky moc za takový zážitek. „letze schnallt AND ONE!“. 

And One

1. An alle Krieger
2. Steine sind Steine
3. Krieger
4. Unter Meiner Uniform
5. Für
6. The Walk
7. Männermusik
8. Deutschmaschine
9. Timekiller
10. Second Voice
11. High
12. Back Home
13. Techno Man
14. Military Fashion Show
15. Sometimes
16. Shouts of Joy

Nejbizarnější je, že tuhle megashow zítra ještě překoná VNV Nation, čemuž by se mi normálně nechtělo věřit, ale je to tak. Nepřeskočili je o moc, ale přece jenom tam bylo ještě něco navíc. V nedělním reportu vysvětlím.

Po celém dnu, který jsem strávil sám, jsem fakt nutně potřeboval slyšet nějakou jadrnou češtinu nebo slovenštinu. Takže šup na afterparty, poslechnout si nějaké remixy, pár opileckých historek, zhulit trochu zelenýho a fofrem spát, protože zítra to bude taky mocné!

Pohled Křižák

Pod heslem "do třetice všeho nejlepšího" vyrážíme po WGT a lehce ostudné Castle Party na další z velkých festivalů, a sice kolínský Amphi festival. Česká výprava je tentokráte nejslabší. Jak díky velké vzdálenosti, tak i kvůli celkové sumě, na kterou dvoudenní párty vyjde. Ovšem co se týče hudební stránky, Amphi jistě hraje prim mezi všemi třemi festivaly a čekáme, že veškeré investice se tak bohatě vrátí v podobě hudebních zážitků a snad i vzpomínek.

Letošní ročník je první, který se nepořádá v tolik známém venkovním amfiteátru Tanzbrunnen, ale v největší evropské hale Lanxess Arena, která pojme až 18000 návštěvníků. Nejprve nás tato změna poměrně mrzela, ale nakonec se ukázala jako dobře předvídaný tah vzhledem k proměnlivosti počasí západní části Říše.

Desetihodinová cesta autobusem je učiněný očistec, i když jsem si ji zpříjemňoval poslechem „Go West“ od Pet Shop Boys a pohledem na nejnovější remake Godzilly.  V pátek večer máme v plánu návštěvu oficiální pre-párty v prostorách vzdálených cca 3km od našeho hotelu. Na cestu proto vyrážíme vybaveni míchanými nápoji v nenápadných obalech, aby cesta příjemně utekla. Před hotelem se k nám připojuje slovenská část výpravy, která se však na cestu již řádně alkoholově připravila, a tak se po půlce cesty zastavujeme na rohu parkoviště a zahajujeme klasickou pouliční pitku bez účelu a smyslu.

Když konečně znovu vyrazíme na cestu, po chvíli začíná pršet a my musíme utéct do blízkého mekáče, kde bez ostychu konzumujeme vedle zakoupený durum kebab. Obsluha je z tohoto hulvátství zřejmě tolik v šoku, že nás nechává v klidu dolívat vodku do coly a nikdo nám neřekne ani „die asche". Déšť však neustává a naopak se přidává vítr a tak promočení nakonec účast na pre-párty odpískáme. Jdem zpět na hotel dopít zbytky a vyspat se na sobotní program.

V sobotu se probouzíme do stejně deštivého a větrného počasí, které bylo předchozí den. Po bohaté snídani zjištujeme z FB stránek festivalu, že venkovní dvě stage byly zrušeny a některé z kapel se objeví v náhradním čase na hlavní stagi v aréně. Jde například o Centhron, kteří začínají jako první již v 10:30. Tento čas je však nereálné stihnout. Vyrážíme až po 12 hodině.

Do arény přicházíme v půlce elektrosetu německých Chrom. Hudební produkci však na úvod zcela jistě přebíjejí dojmy z prostor arény. Je to tu velké, je to tu moderní, ale co je hlavní – je to tu prostě VELKÉ. Spodní polovina postranních ochozů je plná lidí využívajících sedadel na oddech a sváču. Před pódiem je plno a souvislý dav sahá až za stánek zvukaře situovaný zhruba doprostřed kotelní zóny. Zadní část je pak využívána na provozování cyber tanců a dokoupení tekutin. Tvorba Chrom mi do téhle chvíle unikala, ale není to vyloženě žádná tragedie. Hrají pomalejší i rychlejší kousky a drží se tak někde okolo průměrného tanečního EBM, které neurazí, ani nějak zásadně nevyčnívá. Družinky cyber tanečníků zde předvádí zahřívací čísla svých tanečních cvičení a je vidět, že v Německu tento styl ještě z módy zdaleka nevyšel.

Po skončení se vydáváme na prohlídku vnějšího okruhu arény. Je zde množství stánků s jídlem, pivem i roztodivným merchem. Pivo za lidovou cenu 4,20 Euro za kus nás nutí mít neustále plné peněženky drobných fufníků, které dostáváme zpátky na každou 5ti eurovku. Je jen štěstí, že vůbec není dobré, takže moc neutrácíme. Během prohlídky stánků si samozřejmě všímáme i modelů a outfitů, které letošní Amphi nabízí. Je na první pohled vidět, že se zde nosí spíš modely určené na elektro část hudební scény. Zhruba každá desátá (později díky vodce sníženo na každou pátou) návštěvnice by v našem soukromém hodnocení obstála na výbornou. Jiné by ovšem měli na měsíc zavřít do sklepa s knihou o soudnosti a příručkou o využití zrcadel v moderní společnosti.

Nicméně na hlavní stagi se chystá pódium pro další kapelu. Do popředí jsou doneseny podstavce pro lepší viditelnost frontmana a to znamená, že další vystupující je Rabia Sorda. Na rozdíl od vystoupení na CP týden předtím (četli jste) tentokráte vystupují již v plné sestavě. Větší pódium i větší publikum působí tak, že celý set má tak nějak více energie než když jsem je viděl posledně. Ale už během druhé písně začínají problémy s náčiním klávesisty Grigoryho, kdy do kláves mlátí a dokonce je hází po zemi a znovu zvedá na stále se rozpadající stolek. Nejsem si jistý, zda to bylo schválně, nebo prostě únava materiálu, ale spíš než hudbu sleduji, co dalšího se mu stane a zda bude vůbec schopný nějak dohrát.

Naštěstí moje oblíbená „Out of Control“ vyjde dobře a i další song v pořadí jakž takž projde. Ale zmatky s aparaturou pokračují a následující hit „Obey Me!“ je podivně zkrácen, asi kvůli zkratu kytary. To už nějak nestíhám sledovat. Komedie dostává korunu, když klávesy odejdou úplně a v zápalu frustrace jsou silou rozmetány na malé kousíčky o hranu pódia a naházeny mezi publikum. Grigory si pak vezme jedny zcela zbrusu nové a show je úspěšně dohrána do konce. V závěru ještě Erk připomene, že kytarista Marcus má dnes narozeniny a tak mu celá hala zazpívá happy birthday a od příchozí hostesky dostane dortem teatrálně do obličeje.

Čas vyhrazený pro další kapelu Wesselsky raději využijeme k doplnění stavu kebabu a vodky a vracíme se až na další vystupující The Crüxshadows. Zde se odděluji od zbytku a okamžitě mířím (jako správný fanoušek číslo jedna) přímo dopředu do první řady, což se mi daří téměř na výbornou.

Kapela The Crüxshadows, nebo jak je familiárně oslovujeme my fanouškové "Rogue a flundry", patří mezi jednu z těch, které jsem si nechtěl nechat ujít, i když je jasné, že už jen málo čím mohou překvapit. To se jim přeci jen částečně podařilo a to novými outfity v kombinaci černé a pvc, které holkám přeci jen seknou a na pohled je to stále jedna z nej kapel. Trvalo mi tak píseň a půl, než jsem si uvědomil, že vystoupení něco chybí.

Nebyl to žádný nástroj nebo člen kapely, ale bylo to pódiové lešení. V aréně bylo zkrátka pódium bez podpěr a tak mě zajímalo, jak tuto absenci prolézaček Rogue vyřeší a co bude během koncertu vlastně dělat. Jen jsem myšlenku nějak doformuloval, odpověď byla tu. Rogue seskočil z pódia, přelezl zábrany, které chrání protagonisty před láskou publika, a skočil rovnou do davu. Tam pak odzpíval část písně a zase se vrátil na pódium mezi své tanečnice. Ničím jiným výjimečný pak už koncert nebyl, písně zazněly v klasickém pořadí s „Marilyn, My Bitterness“ na konci a spokojenost byla kompletní.

Monitory vně haly ohlašovaly změnu programu. Původní vystoupení Songwriting Interaktiv C-64 bylo nahrazeno headlinerem z venkovní stage tohoto večera – německými DAF a [X]-RX.

První jdou na scénu se zkráceným tří songovým setem „ex-ár-exka“ a jako poslední dají legendární pecku „Stage 2“, na kterou chce live tancovat snad každý. Po nich už jdou na scenu DAF, kteří nás ale moc nezajímají, takže odcházíme protáhnout nohy a počkat na další vystupující.

Cca za hodinku jsme zpět a za podiem už vlaje obří vlajka králíka. Světla přepnou na modro-fialový režim a přichází čas kanadského rocku. Nastupuje šestičlenná sestava The Birthday Massacre. Chibi to dnes extrémně sluší – jak volné šatičky, účes na nezbedu, tak vysoké podkolenky. Poskakuje a dělá vylomeniny během každé písně, nechápeme, kde na to po celou dobu bere energii. Pomalejší písničky střídají hity a rychlejší písničky střídají superhity. Hala je nejvíce zaplněná, co jsem zatím viděl.

Výborné je i osvětlení, které dokresluje atmosféru jakési zvrácené pohádky. Jednou je podium zalité modro-zeleným světlem (jak pod vodou) a vzápětí přepne do hororové červené, kde jsou vidět jen černé siluety kapely. Celý set trvá poměrně dlouho u užíváme si ho, co to jen jde. Tentokráte vše sledujeme ze sedadel z ochozu, protože už čekáme na další nářez v pořadí, na který jdeme rozhodně do kotle.

Je čas na poněkud jiný doslovnější masakr – Agonoize. Zaujímáme místa až v zadní půlce haly, kde se chystají davy tanečníků a každý už si kolem sebe připravuje vhodný prostor na skládání krabic. Všichni tak tvoří celkem úhlednou šachovnici. Pak už pódium zahaluje mlha hustá tak, že ani Rákosníček by sa nehambil a mocný intro chorál se rozléhá celou arénou. Když mlha ustoupí, vidíme téměř 2 metry vysoký pult na klávesy a před nimi zpěváka Chrise, celého od krve. Začíná peklo. Hlas jak ze záhrobí se nese prostorem a všichni tančí jak o život. Po pár skladbách pomalu postupujeme dopředu, ale ne zase tak moc, protože víme, co se bude dít na konci setu. Prozatím se snažíme být obezřetní.

Někde ve dvou třetinách setu ale začínám z monotónního rytmu skladeb upadat do letargie a ani na tanec už to moc není. Tak vše sleduji od postranních zábran a jen vnímám atmosféru, víc než poslech. Z toho mě ale rychle proberou poslední tři skladby, které jsou přeci jen tak trošku jinde a mám je radši než zbytek produkce. „Staatsfeind“, následovaný legendární „Koprolalie“ probere znovu všechny k životu. Na konec si kapela nechává jako vždy „Bis das Blut gefriert“, během které si Chris akčně podřeže žíly velkým řeznickým nožem a nekončící proud krve tak zkrápí nejméně prvních deset řad diváků pod pódiem.

Opouštíme halu a míříme kam jinam než na kebab a vodku. Ale co čert nechtěl, stala se celkem běžná věc, jaká se na festivalech stává a to, že potkáš jistého známého, který má tu vrozenou superschopnost být prostě všude, takže místo rychlé sváči a drinku propijeme téměř celé Front 242 a do haly se dopotácíme až ke konci jejich setu. Abychom si vynahradili ztrátu, tak se hned po konci ženeme dolů do kotle, jak nejvíce dopředu to bude možné a ani nevíme jak, ale najednou jsme v první řadě téměř v polovině sálu a před námi první headliner hlavní stage And One.

Jako rekvizity mají čtyři megalomanské pylony, disponující různými druhy osvětlení a celá kapela má tentokrát také čtyři členy. And One jsem viděl již mnohokrát, nikdy však ne takto zblízka, proto mě až zaráží jaký je Steve trpaslík – i když rozbalit to umí jako málokdo. První song doprovází jako zpěvák i bubeník kapely a celé to pak vypadá jako podivný rap battle. Tohle mi moc neladí, ale naštěstí se to opakuje už jen jednou a pak už tančíme a zpíváme na všechny staré dobré EBM/bodypopové fláky jako zamlada. Steve předvádí výbornou pohybovou a taneční show. Točí se a kroutí a tanečky „na Gahana“ prokládá skoro každou píseň. Jako hvězda prvního dne mají splněno na 110% a my odcházíme na hotel, protože je už po druhé hodině noční a nedělní program opět začíná nelidsky brzo.

Fotky od Mirage (edited by Kootcha) najdete v naší fotogalerii.

mohlo by vás také zajímat

Soupiska Amphi Festivalu je kompletní

Amphi Festival představil další vystupující na příští rok

Amphi Festival představuje první účinkující nadcházejícího ročníku

Otvírák Amphi Festivalu, lodní party Call The Ships To Port, zná své vystupující