Jak pokračovala naše bolkowská mise během rozpálené soboty?
sobota 18.7.:
H.: Jakmile to šlo, utekl jsem před odporným vedrem, které po celou sobotu v Bolkowě panovalo, do příjemně stinného kostela. Zdejší program byl hezky po dnech tematicky rozdělený, takže po metalovém pátku následovaly dark ambientní hody, jež zahájil jednočlenný polský projekt Ab Intra. O samotné podobě koncertu není moc co povídat, jelikož to byl klasicky jeden pult, na něm notebook a na pozadí (nepříliš poutavá) projekce, takže k muzice – šlo o kombinaci dark ambientu a dronu, což je solidní výchozí pozice, avšak podání Radosława Kamińskiho bylo takové poměrně standardní. Rozhodně to nebylo špatné a vlastně mě to hudebně relativně bavilo, ale trochu víc osobitosti by tomu neškodilo. Na druhou stranu, nebavilo mě to zas takovým způsobem, aby se mi přibližně v polovině setu nepřihodila taková nemilá záležitost… bylo to tak hezky uklidňující (rozhodně žádná hluková masáž), až jsem u toho férově usnul.
Druzí nastupují Inner Vision Laboratory, kteří byli svým způsobem dost zvláštní. Základ jejich produkce tvořil velmi obyčejný a nepříliš nápaditý dark ambient, který byl sám o sobě vlastně poměrně nezáživný. Zajímavost a invence téhle polské dvojice spočívala v tom, že na onen dark ambientní podmaz bylo postupně roubováno velké množství dalších živých nástrojů, z nichž některé byly docela netradiční – začínaje obligátní kytarou, přes flétnu až po takové srandy jako rolničky, chřestění řetězy nebo jakási zparchantělá zahnutá mini „fujara“. Zpočátku bylo skutečně zábavné to všechno poslouchat a pozorovat, avšak postupem času mi bohužel začalo připadat, jako kdyby se vystoupení zvrhlo v přehlídku co největšího množství nástrojů na zmiňovaném dark ambientním základu.
Demi: Milovníci spálených ramen se měli šanci na hradě opájet pivem se sirupem při produkci veselé liverpoolské party Zombina and the Skeletones. Jejich hororově rock´n´rollová veselice mi nikdy nijak nevadila, koncert mi však příliš nesedl. Jejich tvorba je dost jednoduchá a tak jsem čekal přímočarý odvaz bez velkých cirátů. Kapela na mě však působila nesehraným dojmem, celek vyzníval dost rozháraně a ani dětský hlásek Zombiny nebyl nejjistější. Podařilo se jim dokonce komplet pokazit začátek jednoho ze songů, a když se k tomu přidalo vražedné vedro, neměl jsem sílu setrvat až do úplného finále.
H.: Vrchol veškerého experimentálního snažení v kostele nakonec předvedli Belgičané Hybryds, jejichž koncert se pro mě stal jedním z největších překvapení festivalu. Zpočátku se počínání téhle trojice tak silně netvářilo, ale jak slečna odložila baskytaru, na niž hrála vsedě smyčcem, a přešla ke kraji pódia jen s mikrofonem, tak se set zničehonic posunul do úplně odlišné dimenze a od téhle doby to bylo doslova úžasné. Čert vem další dávku netradičních nástrojů (že by někdo na pódiu štrachal řetězem v květináči, to jsem věru viděl poprvé v životě), protože naprosto všechno přebíjela extrémně hutná atmosféra a dech beroucí procítěný výkon zpěvačky. Jen vnímání samotné hudby mě zaměstnávalo natolik, že od té doby už jsem se až do doznění posledního tónu ani nepohnul a jen celý ten rituál vstřebával. I v tom horku běhal mráz po zádech.
Demi: Na hradě nemohl chybět kdo? Na hradě nemohli chybět rytíři! A nebyli to nějací obyčejní rytíři – byli to diskorytíři. Němčouři Heimataerde jsou opravdu klasickými zástupci své země. Ukázkový německý eintopf ze všeho možného populárního tady frčí na plno. Nechcete úplně kopírovat Tanzwut a podobné bandy? Tak dejte místo rockového základu tucání a budete odlišní. Na set tohoto početného ansáblu jsem směřoval plný nedůvěry, ale ta nakonec vzala za své. Ne snad, že by mě řitíři tak nadchli svým výkonem, ale musí se jim nechat jisté pozitivní charisma, kterým zejména dva zpěváci rozveselovali publikum. Ať už průpovídkami mezi songy, tak svým vystupováním, plným úsměvů od ucha k uchu. Krom nich se o zábavu staral i jeden figurant, který neustále mával mečíky, krvácel a tak podobně. Druhý zpěvák občas zahrál na píšťalu, občas zase na klávesy hozené přes rameno ala Míša David v designu bardské loutny. Některé skladby byly silnější, některé slabší. Protirasistická „Weiß, schwarz“ mne nebavila vůbec a song „Heimataerde“ zase maximálně moc. Neurazilo a ve srovnání se Zombinou byl jasně znát rozdíl v koncertní praxi.
Erka z prudce tanečních Hocico mám hrozně rád. Je to sympaťák, jak se patří a i proto jsem se těšil, jak se v Polsku ukáže se svou další bandou Rabia Sorda. Ze studiovek mi tahle jeho poloha příliš nesedí, ale koncert je přeci jen něco jiného. Doposud se mi Rabia koncertně vyhýbala a tak mne při premiéře trochu rozladilo, že na scénu naběhl jen cumel Marcus Engel s kytarou a Erk s mikrofonem. Místo živelné show jsem tak byl svědkem muziky téměř komplet puštěné ze samplů a nedostatek živé energie mi nenahradil ani o život poskakující frontman, ani pózující Marcus. Vypravil jsem se tedy do kostela za ambientním zážitkem.
H.: Stran Heimataerde se s kolegou vůbec neshodnu… já tuhle pozérsky-templářskou sebranku moc nemusím. Jednoduše proto, že podle zkombinovali dvě nejpříšernější věci, jaké zkombinovat mohli – mírně dementní německou diskošku a pseudo-folkové agro. Výsledek je pak intelektuálně někde na úrovni českého hospodského rocku čtvrté cenové. Na koncert jsem vlastně šel jen proto, abych se měl čemu zasmát, ale nakonec mi z toho moc do smíchu vlastně ani nebylo. Uznávám, že je to divadélko a že to má být vlastně jen sranda, ani Němcům neupírám, že vizuálně tam to atraktivní lákadlo pro oči je (kostýmy, kolegou již zmiňovaný poskok), ale ta muzika je prostě TAK špatná…
Oproti tomu ohledně koncertu Rabia Sorda se s Demim shodnu naprosto do puntíku. Doufal jsem v po čertech energickou show a dostal jsem spíš karaoke. Dvojice se sice zdánlivě opravdu snažila a ke statickému výstupu to mělo hodně daleko, ale kytarista tam hrál fakt tužku (ne náhodou byla další kytarová linka ještě puštěna ze samplu) a spíš se věnoval pózování pro fotografy. Erk jel sice na plný plyn (umí to tenhle borec vůbec jinak?), ale i tak to mělo k dokonalosti daleko… věřím tomu, že kdyby ho zezadu jistila živá kapela, tak by to bylo hned o něčem jiném. Inu, počkal jsem si na hitovku „Deaf“ (tenhle song je ovšem pecka, to se musí nechat) a po čtyřech písničkách jsem se vytratil…
…zpátky do kostela, kde už se na svůj výstup chystá Peter Andersson se svým projektem Raison d'être, na nějž jsem se dost těšil. Sice to nakonec nebylo tak silné jako Hybryds, ale i tak to bylo natolik podmanivé, že nebyl problém se vsedě (tenhle den se v kostele sedělo – před pódiem byly spontánně natahané lavičky) pohroužit do rozjímání. Tomu ostatně značně napomáhala i vysoce náladová projekce, jejímiž dominantními barvami byla hnědá, černá a bílá. Stísněné putování opuštěnou polorozpadlou budovou se na plátně prolínalo se záběry tekoucí vody v potoce či kaluží, ale nějakým způsobem to bylo zcela přirozené, jako kdyby to k sobě patřilo odjakživa. Zároveň nutno říct, že ani omylem nešlo o nějako nahodilou směsici záběrů, protože veškeré dění v projekci bylo v souladu s hudební složkou, což si člověk uvědomil na takových detailech, že když byla na plátně vlečena po zemi pokroucená tyč, tak tentýž zvuk Peter pouštěl i do lidí. Celkově vzato měl set Raison d'être rozhodně svoje velké kouzlo.
Následuje rychlý přeběh na hlavní hradní scénu, kde již úřadují polští divočáci H.exe. Už při cestě se městem rozléhají hitovky jako „Hear Me as I Call“ nebo „Underground“ a po příchodu čeká další masáž v podobě pecek jako „300“ či „Mask of the Slave“… anebo také hodně překvapivé (avšak povedené) předělávky kultovního válu „Baphomet's Throne“ od švýcarských Samael. To ovšem ani zdaleka nebylo jediné překvapení koncertu, protože v porovnání s nedávným vystoupením v Praze před Hocico to na Castle Party bylo jako nebe a dudy. A tím rozhodně nemyslím jen pár prskavek – spíš jde o to, že si H.exe na tenhle koncert přibrali na pomoc druhou kytaru a hlavně živé bicí, které z toho udělaly totálně agresivní aggrotech-metalové zvěrstvo. Dovolím si tvrdit, že žádná jiná kapela ten víkend nepředvedla takhle brutální tah na bránu a takovou porci energie, jež z pódia tekla proudem. Uff, tohle byla opravdová pumelice do tlamy.
H.exe to oproti programu balí přibližně o deset minut dříve a po nich následuje hodinová proluka, jelikož zvukovka následující formace se protáhla o půl hodinu. Tím pádem až někdy ve čtvrt na jedenáct konečně nastupuje ten hlavní důvod, kvůli němuž jsem na Castle Party vyjel – norský folkový klenot Wardruna. Seveřané sice do Polska dorazili již bez démonického Gaahla, jenž s kapelou od letošního jara přestal vystupovat živě, ale ani to nakonec nezabránilo tomu, aby šlo o excelentní vystoupení. Jediným nedostatkem na celém koncertě byl krátce vypadlý zvuk během první skladby, ale od doby, kdy byla tato nepříjemnost odstraněna, už to byla jen čistokrevná magie. Střídmě nasvícené pódium, uhrančivá atmosféra, nepopsatelně geniální vokály (skutečně klobouk dolů, protože z toho, co Einar Selvik a Lindy Fay Hella předváděli, padala čelist až na zem) a mnoho doslova extatických momentů jako třeba fenomenální melodie v „Hagal“, husí kůže u „Laukr“ či skvostné finále v podobě „Helvegen“. Vlastně není moc co povídat – tohle byl koncert za plný počet bodů.
Když by na to přišlo, po konci Wardruny už bych s nadsázkou klidně mohl jet domů, protože jsem viděl vše, co jsem vidět potřeboval, ale realita byla samozřejmě trochu jiná, neboť dále následoval papírový headliner celého festivalu – britští gothic / doom metaloví veteráni Paradise Lost. Tuhle skupinu jsem živě již viděl, ale jejich vystoupení na Castle Party mi přišlo asi jako to nejlepší, u něhož jsem byl přítomen. Ne snad, že by to byla až taková šleha… spíš ty zbylé koncerty mi připadaly dost slabé a kolikrát jsem měl pocit, jako kdyby na tom pódiu snad ani nechtěli být (což se týkalo hlavně zpěváka Nicka Holmese). V Bolkowě to ovšem bylo poprvé, kdy jsem tenhle pocit neměl a kdy jsem konečně neměl problém uvěřit tomu, že je to hraní baví – zejména kytarový tandem Mackintosh-Aedy do toho šel s patřičným nasazením a oba ty typické hutné riffy Paradise Lost náležitě prožívali. Jediné, co mě trochu tahalo za uši, byl ten obrovský rozdíl mezi současnou a starou tvorbou, protože když Britové na třetí pozici vypálili klasiku „Gothic“ a hned za ní titulku předposledního alba „Tragic Idol“, tak ten kvalitativní skok tam prostě nešlo necítit. Avšak i přesto jsem odcházel spát s dobrým pocitem a vlastně se mi Paradise Lost (konečně) taky líbili.
Demi: I tento večer jsme si vzali za své projít i kluby. Tím prvním byla opět Hacjenda a když jsme dovnitř nakoukli, naskytl se nám pohled na dva maníky, třepající hlavou na v nehostinném příšeří hrající Cradle of Filth. Jdeme tedy dál. V Sorentu se hrálo v daleko lepší atmosféře, jenže bylo natřískáno po strop a když člověk sestoupil mezi tanečníky, kteří se vlnili téměř tělo na tělo, obalila jej bublina takového vedra, že se mohl jít rovnou ždímat. Jdeme tedy dál a třetí pokus vychází. V kostele řádí Fan1138 a Shaiiboos, čili Industrial Unleashed. Tohle trio výživně mixovalo křížem krážem od Covenant po Hocico, lidí i vzduchu bylo na place tak akorát a konečně jsme dostali příležitost uhnat se natolik, abychom usnuli jak v peřince i přes trvající vedro.
Komentáře
Přidat komentář