Švédští uniformovaní bubáci vypustili do světa novou desku. Jak se jim povedla pro nás zmapoval martti.








 

Deathstars – The Perfect Cult
Vydal: Nuclear Blast

V pátek 13. (června) spatřilo světlo světa, musiclandů a torrentů již čtvrté studiové album švédských Deathstars, kterým bývá krom nálepky industrial metalu připisováno třeba i založení hudebního stylu „death glam“. Kapelu relativně nedávno opustil benjamínek, kytarista Cat Casino, jehož roli nejmladšího člena kapely tak převzal bubeník Vice. Poslední mocnou salvu tahle squadra vypálila v roce 2009 albem „Night Electric Night“, poté se její fanoušci museli smířit s pětiletým klidem zbraní. A jak že to tedy s Deathstars po těch dlouhých pěti letech vypadá?

Příslušnost DS pod nenasytného molocha v podobě Nuclear Blast dávala tušit, že spíše než nějakých experimentů a progresu se na nové desce dočkáme sázky na jistotu vybroušené do podoby stokarátového diamantu. A že se tak opravdu stalo, o tom svědčí následující řádky.

Úvodní „Explode“ exploduje spíše jen názvem než čímkoli jiným – pokud totiž dosadíte místo „Explode“ (třeba) „Arclight“ (a vice versa), tak máte dva songy od sebe takřka k nerozeznání. To sice nemusí být tak úplně negativum vzhledem k tomu, že „Arclight“ (z předchozího alba) je prostě pecka, nicméně o konstrukci nějakých nových hudebních postupů si budeme muset nechat jen zdát. Píseň disponuje poněkud sladkým intermezzem, Whiplasher se bojí screamu, a to je dost škoda, je to totiž celé spíše odříkané než odzpívané. Zajímavostí může být výraz „Eurotopia“ používaný na konci refrénu, což je možná narážkou na EU, na to, že by se Švédi neměli příliš zapojovat, ale zachovat si svou individuální sílu a neplýtvat jí na ostatní – zajímavá to politika u DS.

První opravdová pecka na tomto albu (a že jich ještě bude) „Fire Galore“ zase zní tak trochu jako „Blood Stains Blondes“ co do Whiplasherovy artikulace a tempa skladby, a to zejména v refrénu – jen je „Blood Stains Blondes“ říznější a v refrénu bez nějakých ženských backing vocals. Celé je to moc měkké a načančané, kytary tam skoro nemají prostor, a proto mě ta skladba lehce rozčiluje, jelikož DS nedisponují (živými) klávesami, takže když si odmyslíte ty aranže, na živé hraní už jim toho zbývá velice málo – to však opět neznamená, že je skladba jako celek špatná – naopak. Refrén silně návykový, opět podle ověřeného mustru.

Kde se tady vzala „Death Dies Hard“? Jo tak, už to chápu, nastává tatáž situace jako u jedničky v poměru k „Arclight“; „All the Devils Toys“ totiž největší hit předchozího alba vykrádá úplně dokonale; před refrénem se lehce zpomalí a v refrénu nástroje i vokály vypálí rádoby mocnou salvu. V intermezzu jsou slyšet letadla (což sem zavádí ještě prvky z „Blitzkrieg“), celkově je intermezzo s několika „zvraty“ tak dvakrát delší než by bylo bývalo zdrávo, avšak konec naštěstí moc protahovaný není – chytlavost (hitovost) této skladbě opět rozhodně upřít nelze.

„Ghost Reviver“ zní jako cover „All the Devils Toys“ v o něco tvrdším podání. Novinkou oproti předchozím kouskům je to, že když v refrénu dojde na titul songu, chybí u něj ty přeslazené, cinkavé aranže, takže kdyby se něco málo přidalo z „All the Devils Toys“ do této skladby, tak by zřejmě vznikl ideální song. Na druhou stranu „epické“ aranže vítězí nad kytarami i zde, možná proto je to tak vtíravé a líbivé, a vypadá to, že dokončení Whiplasherovy metamorfózy ze zpěváka ve vypravěče proběhlo zdařile.

„Perfect Cult“ – nijak zvláštní titulní píseň alba, je to dost tuctové, nápad chybí (a ani se zde netěží z dobrého nápadu použitého jinde) – v refrénu se sice hezky přitvrdí instrumentálně i co do vokálů (potěšil Skinny a jeho backing vocals), pak však zase dostaneme pompézně epické intermezzo, které je cca ve dvou skladbách DS ze tří, k tomu lehce předvídatelný kontrast zpomalení/zrychlení atd. Skladby DS už jednoduše nejsou tak překvapivé jako na prvních dvou albech, resp. nejsou překvapivé vůbec, holt „andoš is dead“ a Nuclear B(a)last chce evidentně jeden song jako druhej. Avšak pozor! Whiplashera tady nechali zpívat alespoň v refrénu a na několik málo sekund se zde zračí odlesk jeho dávných death/blackových projevů.

Že by s „Asphalt Wings“ konečně změna? Pomalý, zlověstný zvuk, doprovázený nezbytným cinkáním zvonků, už už čekáte, že to bouchne, a samozřejmě posloucháme DS, takže to bouchnout musí, zlověstný zvuk však pokračuje i dále a je to poměrně zajímavé s ohledem na předchozí věci. Zejména kytary se zde dočkají lehkého zmrtvýchvstání a ani bicí nejsou úplně upozaděné na úkor pompézních aranží a samplů, což nasvědčuje tomu, že opouštíme hitovou polovinu alba a nastává polovina „inovativnější“.

A další zajímavá věc, pomalý začátek, skřípění electro samplů a hutné kytarové riffy – „Bodies“ evokuje Mansona (a jeho „Nobodies“) nebo hudbu z některých dílů „Resident Evil“. Velmi mocný nápěv v refrénu a ty klávesy, och! Klávesy znějí skoro jako varhany v nějaké katedrále, zde se konečně ono epično opravdu dá tak nazývat bez úsměšku na rtech, jelikož by se dalo stáčet do tlakových lahví a prodávat na kubíky. Tak trochu na způsob „balady“ „Termination Bliss“ a asi nejzajímavější (a zároveň nejméně hitový) kus alba.

„Temple of the Insects“ nás vrací nohama zpátky na zem a nabízí již u DS „stokrát“ slyšené hitové postupy, refrén ovšam příjemně překvapí i přesto, že v něm slyšíme (zase tak zatraceně chytlavé) ženské backing vocals; je to song, který má spád a na koncích refrénů mu chybí snad jen ono davové „uouou“.

„Track, Crush and Prevail“ je v začátku pochodově cinkavý jako již nejeden song DS, Whip zde však trochu mění k lepšímu polohu hlasu na takový vypravěčský, vyžilý tón, což k nástrojovému podkladu s výraznými smyčci opravdu sedí a po krátkém vybrnkávání v intermezzu se přidává i Skinny a je z toho poměrně naléhavý nástup na závěrečnou část songu. Jde o relativně povedenou, sumarizační věc, které lze vytknout (?) opět až trochu moc epické aranže.

„This is the end, but not the good one“ – tak komentovali DS song „Noise Cuts“ v prelisteningu made by Nuclear Blast na Youtube: je to (v podstatě) o nabádání k sebevraždě, o tom, že temnou stránku ze sebe nedostaneme jinak, než tímto způsobem (no nevím…). Na začátek sice příjemně výrazné bicí (i s nezbytnými cinkavými aranžemi), jinak se toho ale hudebně v tomto songu moc zajímavého neděje a tak jej nelze označit jinak než jako mírné zklamání.

Deathstars při komponování tohoto alba, nebojím se tvrdit, našli recept na univerzální líbivou melodii, a za to je „opravdu“ nemám rád, jelikož album má značně návykové parametry. Vadí mi do jisté míry přítomnost těch ženských backing vocals, které na koncertech buď uslyšíte z mašinek, nebo (a to je pravděpodobnější) je neuslyšíte vůbec – a že je mezi songy bez backing vocals a songy s nimi rozdíl znatelný nemálo.

Pokud však dokážete tyhlety výtky přejít (nebo je za výtky vůbec nepovažujete, i takový lidi znám), pak vám nezbyde nic jinýho, než si nové album Deathstars užít od začátku až (skoro) do konce, jelikož jeho hitový potenciál je obrovský – žádný Hochkunst však nečekejte.

Hodnocení: 75 %

mohlo by vás také zajímat

Deathstars vyráží na evropské turné, které se zastávkou dotkne i Prahy

Vzkříšení Deathstars hodlají před evropským turné vydat nové album

Požár na palubě tourbusu Deathstars

Report z Deathstars