martti, Ezechiel | 26.07.2017 17:32

Co vytáhli z klobouku velebení torontští synthrockoví ušáci? Přečtěte si sami v naší dvojrecenzi...

The Birthday Massacre – Under Your Spell
Vydal: Metropolis Records (41 min)

Pohled martti

Po třech letech jsou zpět kanadští temní králíčci se svou sedmou plnohodnotnou fošnou – tu pojmenovali "Under Your Spell" a vyšla 9. června u Metropolis Records. Zajímavostí může být to, že peníze na její realizaci kapela vybrala prostřednictvím crowdfundingu na PledgeMusic.

Jejich tradiční electro-synth rock se rozjíždí v podobě otvíráku „One“, Chibi je étericky naléhavá, avšak atmosféru buduje zejména zvuk elektronických bicí á la „osmdesátky“ a o kytary tady člověk moc nezavadí. Titulní „Under Your Spell“ je hned druhá a její rozjezd je rozvláčný, opět jen za podpory synťáků a elektronických bicí – a ani se nenadějete, je tady velmi jednoduchý, nenápaditý a krátký refrén. Podle mě zbytečná píseň: sice lehce zapamatovatelná, ale spíše v tom negativním slovy smyslu. Chibi to celé jede ve stejné, jakoby zastřené rovině, takže zatím nuda střídá nudu.

Třetí „All of Nothing“ má lehce zlověstný tón, ale Chibi je pořád taková ospalá, jako by šetřila hlasivky, sloky jsou utahané a ani refrén to moc nezachraňuje. Alespoň kytary dostávají v intermezzu konečně nějaký prostor. Poměrně zajímavá je tak až „Without You“ se skoro až uplifting tranceovým vokálem, která připomíná „New Years Day“ od U2 (resp. ještě víc cover od power-popových The Anix), a to hudebně i textově. Kdo ví, nakolik je ta podobnost s U2 záměrná. Myslím si ale, že věrný fanoušek by rád od TBM něco jiného. Co se obecně instrumentálních podkladů týká, tak mi připadá, jako by je nahrály jako nějaký jeden balík a pak si pánové a dáma řekli: do jedničky půjde tahle linka, do dvojky zase tahle atd.

The Birthday Massacre – One

„Counterpane“ sice začíná stejně jako předchozí, ale Chibi konečně trochu přidává na vokálech, i kytary se snaží o zhutnění atmosféry – chtělo by to víc songů, které by zněly takhle. Nápad se ale žádný nový nekoná – škoda, že ten se přes crowdfunding získat nedá. Při šesté „Unkind“, která je předchozím (opět) nemálo podobná, se začínám ošívat a říkat si, kolik že ještě kusů je v playlistu. Kapela vykrádá samu sebe, to už je evidentní.

Z druhé poloviny desky už stojí za zmínku jen „No Tomorrow“ – konečně zlověstnost i ve zpěvu Chibi a nějaký zajímavý nápad, hororový nádech písně je fajn a pak ani nevadí ty éterické vokály, když se mají s čím prostřídat – zavzpomínáme třeba na takovou pecku, jako byla „Blue“ z alba "Violet". Když zjistím, že poslední píseň nese název „Endless“, začínám se preventivně bát – ale co to? BPM je velmi dobré, retro synťáky jedou a i když nápad nic moc, tak píseň šlape od začátku až do konce, nejsou zde zbytečné pauzy, které mají (jakože) gradovat napětí, ba naopak – středně rychlé pasáže střídají ty ještě rychlejší a alespoň konec alba dokáže roztancovat a zanechat pozitivnější dojem.

Myslím si, že by to chtělo na albu třeba i míň písní, ale delších – jelikož sotva začne jeden kus a rozvíjí se nějaký nápad, tak už je konec a začíná se s tvořením nápadu a atmosféry nanovo. Přitom ne že by se na albu vyskytovaly vyloženě hrozné věci, ale od úvodní písně „One“ se žádná moc neliší a vlastně až do konce čekáte na kus, který vás pořádně nakopne. Album na mě působí, jako by bylo takřka bez emocí, jako by to snad byla jen zvukovka před koncertem, Kromě „No Tomorrow“ se nepokouší zařezat až do morku kosti a až na „Endless“ nevystřeluje do vesmíru. Spousta vokálních pasáží je spíše mluvení a šeptání než pořádný zpěv, a právě tenhle úpadek je hodně znát, jelikož vokály byly jistojistě jednou z klíčových sil kapely. Kam se poděl Chibiin growl? Kam se poděl hutný zvuk kytar? Sice se tu a tam objevují, ale takové střípky nestačí. Poslední album TBM je pro mě v jejich diskografii zatím největším zklamáním.

Hodnocení: 55 %

Pohled Ezechiel

Posedmé se ze snového fialkového oparu krajiny Alenky v říši divů vynořuje šest párů špičatých králičích oušek. To proto, aby nám jejich majitelé přihopkali naservírovat na puntíkaté porcelánové talířky svůj čerstvě upečený zákusek. A řekněme si rovnou, že ten je tentokráte obzvláště sladký.

Deska, nakrájená na jedenáct kousků, hned od prvních dvou soust ("One", "Under Your Spell") prozrazuje, že tentokrát to Chibi a spol pojali zvolna. Nevítají nás exploze typu "In The Dark", ani zvedák "Leaving Tonight". Místo toho se podává klidná cukrkandlová pohodička, posypaná černými borůvkami a nacpaná do halloweenových formiček – to pro náladu. A víte co? Tahle povědomá příchuť, která všemi směry křičí "hele, typičtí The Birthday Massacre!" vlastně pořád dělá na patře příjemně – tedy pokud jste k ní měli vztah už předtím. Je to jako když si jednou za čas natáhnete do pusy z tuby Jesenku a připomenete si všechny ty fajn momenty z dětství.

V tomto duchu plyne vlastně většina desky, ačkoliv se občas prokoušeme ke zvukovým zahuštěním (valivá "Unkind"), okamžikům, kdy i ty typické kytary ukážou zuby (třeba hitová "Counterpane", její sestřička "Hex", mezihry a refrény v "No Tomorrow", které udělají radost milovníkům syčivých poloh třeba staré "Lover's End") nebo i dubstepovým ozdobám ("All Of Nothing"). Snad jediný kousek, který se možná až moc bortí pod návalem sacharidů, je 80kový cajdák "The Lowest Low". Při něm úplně vidíme cukr, rozpouštějící se mezi prsty a dopadajíci na zelinkavou (pardon, pane kolego, zelenou) travičku, ze které jako blesk vystřelí k fialovému nebi obrovská duha s rozkošnými buclatými jednorožci. Ale pravda, může to být subjektivní dojem.

The Birthday Massacre – Countrepane

Čili ano – "Under Your Spell" je pořád manifestem nezpochybitelně klasických The Birthday Massacre. Novinka, na kterou kapela vybrala od fanoušků za jeden jediný den, však patří mezi jemnější desky ušáků. Ostatně, nejsme v období alb "Pins and Needles" natož průlomového "Violet", spíše tak nějak logicky navazujeme na poslední řadovku "Superstition" a jemnější kousky z "Hide and Seek". Ovšem pravda, ta byla ve srovnání s novinkou přeci jen o něco hitovější.

Jádro současné králičí tvorby tedy určitě neleží v tvrdosti nebo hledání nových hudebních poloh, ale v melodiích a fungujících oplétajících atmosférách. To vše v jasně ohraničené a nenapodobitelné zvukové zahrádce označené vlaječkou TBM. A to jim jde pořád velmi dobře. Od synth/electro rocku se posouváme spíše k někam k synthwave/synthpopu s kytarami a noví The Birthday Massacre tak mají mnohem blíž třeba k Marsheaux než k NIN. Ale je kvůli tomu třeba Toronťany zatracovat? Bude určitě zajímavé pozorovat, jak bude tento poměrně jemný materiál fungovat naživo v Ostravě po boku metalových spolků. Nepoučená část publika bude nejspíš překvapená. Dá se ale věřit, že kapela si díky koncertní intenzitě a sympatičnosti část posluchačstva získá. Alespoň tu otevřenou.

Hodnocení: 70 %

Bonusový pohled Demi

Ani mně se králík na fialovo zatím ještě nepřejedl. Chibi je (alespoň ve studiu) pořád roztomilá (aniž by jí hrozila sebeparodie), zvuk je pořád osmdesátkově hravý a zase se to vlastně hrozně příjemně poslouchá. Až se divím, že některý track TBM ještě neskončil v nějakém teenagerském seriálu typu "13 Reasons Why". Pořád je tam taková ta naivní naléhavost a i když kapela pracuje se stále stejnou šablonou, pořád to na mne funguje. Jedinou položkou, bez které bych se na novince obešel, je song "Unkind". Naopak "Counterpane" je vyloženě hit, "One" má moc pěkné sólo, vůbec většina nových kousků je schopná rozskotačit běhy a já jako starý nostalgik si užívám i onu cukrkandlovou baladu "The Lowest Low". Je zbytečné tu hledat nějaké vážné umění a nové barvy na paletě, ale pokud si rádi zkrátíte čas milou fialovou knihovnou, okouzlí vás spolehlivě i nejnovější sbírka kanadských ušáků.

Hodnocení: 70 %