Jak to letos vypadalo na druhém největším goth-friendly festivalu světa?

Fotky: Barbora, Julia Schwendner, Christoph Eisenmenger

I když se to zdá jako protimluv, léto nabízí gotickým stvořením celou řadu zábav – uskakování přímému slunci, opalování při úplňku, noční koupačky a… festivaly. Na výběr jich máte hned několik, ale pokud chcete něco opravdu velkého, musíte si zajet až k Hannoveru. Zdejší pověstná M’era Luna je totiž co do velikosti v závěsu za největším gotickým festivalem na planetě, Wave Gotik Treffen. To si snadno uvědomíte hned, jak se vyklopíte z auta na obrovském parkovišti u letiště v Hildesheimu a kam oko dohlédne, všude vidíte auta. A lidi. Po následující dvouhodinové procházce v horku s 30 kily kempovací výbavy a alkoholu v rukou i na zádech (hodilo by se, kdyby pořadatelé posílali informace i v jiném jazyce než němčině) se konečně dostáváme do nitra kempu a opět – stany (s německou precizností přehledně seřazené do sektorů), se táhnou od obzoru k obzoru. Inu, přes 20 000 lidí se holt někde ubytovat musí.

V pátek se ještě na festivalu nehraje, a tak jdeme omrknout okolí. Při letmém průletu se opět přesvědčujeme, že Němci (kteří nepřekvapivě tvoří drtivou většinu návštěvnictva) milují kempování a na vozíčcích si s sebou od aut dovezli nejen stany, ale i kuchyňky, extra spižírničky, grily a velké boomboxy, se kterými si dělají soukromé mejdany. A právě koncept mnoha desítek „domácích afterparties“ s sebou nese zajímavý propojovací prvek, kdy vám lidi klidně vlezou až pod přístřešek, protože se jim líbí, co hrajete, a chtějí si přijít pokecat. To je mimochodem další věc, která M’era Lunu vystihuje – přátelskost. Ze všech goth-friendly festivalů je Hildesheim místem, kde se gotická scéna nejtěsněji protíná s tou metalovou (nejspíš proto je tu takového národa). A obě tu fungují v přátelské symbióze. Němci prostě moc neřeší, kdo je „metalák“ a kdo „depešák“, pro ně je to prostě „Schwarze szene“ und fertig.

Celkový vibe je obecně uvolněný a asi nejblíž klasickému letnímu fesťákovému klídku, jak ho (někteří) pamatujeme třeba z Rock For People v Českém Brodě.  Navíc M’era je evidentně i rodinný/mezigenerační festival a navzdory kempování je mezi návštěvníky snad nejvíc „věkově pokročilých“, co se dá na akcích vidět. No nic, ty giny s tonikem se samy nevypijí a naši švédsko-holandsko-islandsko-švýcarsko-kanadsko-belgicko-němečtí hostitelé mají vlastní hrací aparát čili cirkus bude. 

Barbora: M'era Luna je jedno z mála míst, kde je většina lidí prostě a jednoduše instantně happy. Možná si ťukáte na čelo, ale ve srovnání s jinými žánrovými festivaly, je jet na M'era Lunu prostě jiný. Návštěvníci ze široka i z daleka si sem kromě kapel jezdí užít hlavně celkovou atmosféru, shledání s přáteli, kempové afterparties a samozřejmě taky handbrot – to nejlepší festivalové jídlo na Zemi.

Celý festival trvá vlastně jenom dva dny. Kapely hrají od rána do noci v kuse, takže se počítá s tím, že všechno prostě nestihnete – někdy prostě musíte jíst, pít, čůrat a stát ve frontě na další drink. Jenomže tady mě to vůbec netrápí. Není tu tolik prostoru pro okázalé róby jako třeba na Wave Gotik Treffen, naopak se hodí přibalit příčesky, světýlka, rozevláté průsvitné outfity a pokud chcete, tak i třpytky. Je to letní open air festival se vším všudy, ale je v Německu. I když stanujete, je o vás náležitě postaráno, dostanete kvalitní kávu, (veganský) jídlo, jsou tu čistý záchody a taky sprchy. Každý den vám u stanu někdo vymění pytel na směsný odpad i pytel na plast a areálem patrolují zdravotníci, sekuriťáci i policisté.

Pro mě je letošní ročník návratem po dlouhých 4 letech a přestože v některých oblastech se může zdát, že ani žádný čas neuplynul, jinde je posun vidět. Letošní M'era nabízela nově návštěvníkům třeba Stylingový stan, kde se mohli pohodlně ve stínu a dobrém světle u předem nachystaných stolů se zrcadly nalíčit a učesat. V hangáru se během soboty konají taky make-upové workshopy. Celkově nejde nevidět, že průměrná úroveň gotickýho looku se výrazně zvedá a i návštěvníci v klasickém modelu tričko-cargo kraťasy se evidentně snaží svůj fit pozvednout na vyšší, festivalovou úroveň pomocí doplňků. Jedinej palec dolů dává módní policie za komplet tričko-kraťasy se stejným “spiral direct” obrázkem smrtky. I když je tam ten stejnej motiv dvakrát, kvalitu outfitu to nenásobí. To už, prosimvás, nefrčí, i když je to sladěný, je mi líto.

Pro mnoho návštěvníků nastává k večeru čas vystát si frontu na lístky na Pre-party v hangáru. Já tenhle koncept, kdy je po zaplacení za celý festival potřeba platit ještě za vstup na DJs, moc nechápu a nejlepší páteční (doslova) warm-up party se pro mne tradičně nachází u ohniště ve středověkém ležení, kam jsme si přinesli kalíšky s medovinou a jen pro tu chvíli jsme ostatním trošinku záviděli přehozy z kožešin a koberců. Koneckonců, máme za sebou náročnou cestu a festival začíná teprve zítra.

SOBOTA

Noční teploty sice nebezpečně olizovaly rafičku 11 stupňů a byla dost kosa, ale ranní slunce nás stejně vyhnalo ze stanu poměrně záhy. Okay, čas na hygienu a omrknout prostor festivalu. Letos poprvé není druhá stage uvnitř v hangáru, ale po pravé straně venku, což jí dává možnost pojmout víc lidí, a navíc se pod plachtovým příkrovem celkem efektivně vyhnout žhavým paprskům. Proteď nás ale víc zajímá program na hlavní stagi.

Lehce po půl jedné se němečtí středověcí „crossoveristé“ Qntal dali chutě do díla a navzdory vypékání slunce (a dlouhým róbám obou zpívajících dam) to odpálili poměrně zostra. Sestava byla tradičně poskládaná ze dvou zpěvulí a dvou gentlemanů, obsluhujících všechno od houslí přes niněry a šalmaje až k nejrůznějším blízkovýchodním strunným loutnám. Zezadu je jistil bubeník s klasickou rockovou sestavou a dával odsud vystoupení pěkný drive. Překvapivě hybný set uplynul jako nic. Inu, když máte na vystoupení 40 minut, sáhnete po hitovkách. A ty by prosím Qntal měli.

Na vedlejší stage mezitím odstartovali svůj set domácí Chrom. Dvoumužný projekt produkuje příjemný synhtpop, který svou chytlavostí celkem snadno získal posluchače na svou stranu. Pravda, zpočátku se zpěvák Christian ještě trochu intonačně hledal, ale když se našel, celý set už ubíhal hladce. Komunikace „Němec to Němec“ tu určitě zafungovala, a i když set mohl být po čase trochu jednotvárný, na cucání radleru ve stínu to byla příjemná kulisa. 

Co na to hlavní stage? Ost+Front. Člověk asi musí být Němec, aby mu nestačili jedni Rammstein a ocenil zástupy podobných kapel. Jasně, objektivně můžeme ocenit sehranost kapely, instrumentální výkony a zvuk, ale pokud tenhle sound prostě „nefeelujete“, celkem rychle se to omele.

Volíme přesun na vedlejší stage za Tyske Ludder (znáte třeba i z PGT), kteří nastoupili za rozverného: „We play rock and roll!“ a spustili tance. Vlastně jim to celkem hrálo, dobrá polovina posluchačů tančila a nechala se rozhýbat silovým setem. Samozřejmě se nekonaly žádné velké zpěvy, spíše Pitchforkovské deklamace, ale nezdálo by se, že to někomu vadilo. Stejně jako drobnosti typu (ne)poměr živých bicích vs. bicí z podkresu. Takže asi okay. 

Barbora: Mně se obecně probouzí mozek o něco později, takže zatímco Ez si pamatuje všechny tyhle kapely, který jsme viděli společně, já jsem zjevně začala rozlišovat barvy až odpoledne. Veškeré příkoří, které nám osud připravil po cestě sem, je rychle zapomenuto a já už naplno vnímám všudypřítomné “happy vibes”, které celý festival provází. Slunce mi ke kůži přiškvařuje vinylové části outfitu, já se marně snažím ostřikovat vodou z rozprašovače a konečně potkávám ostatní lidi. Všichni se shodují, že návrat na gotickou planetu pod svítící Lunou po tříleté pandemické pauze je povznášející a pozitivní pocit. Chvilku procházíme stánky rozestavěné za kruhovým slunečníkem před novou klubovou scénou. Pořád tak trochu platí, že na scéně kralují 3 nejznámější značky, dá se tu ale vybrat i ze zlevněných doplňků. Slunečníky, klobouky, kabelky a kapucy na postroji se můžou na festivalu obzvlášť hodit.

Cestou pro další radler (se vším respektem, Beck ani tahle úprava nezachrání a víc než dva za sebou se vypít nedají) procházíme kolem Lacrimas Profundere, aniž by nás dokázali čímkoliv zastavit. Počkáme si tedy raději na futurepopové matadory Solitary Experments, kteří museli zahřát u srdéčka všechny fanoušky formací jako VNV Nation – zvukem, frázováním i přístupem k melodice zpěvu (jakkoliv přiznejme si, že Ronan Harris je jen jeden). Slyšitelné inspirace ale nikomu nevadily, frankfurtská čtveřice měla plno až za zvukaře a dav všeliký se bavil. A když při hitovce „Stars“ sršely z pódia čtyři proudy jisker, bylo vymalováno. Snad jen poznámka závěrem – zdá se, že trend živých bubeníků, kteří přes podkres vlastně nejsou slyšet, bude asi poznávacím znakem zdejší malé scény. Na druhou stranu, někdy prostě stačí, když ukážete kérky nahoře bez a šviháte “bum-prásk” do rytmu.

Potřebu doplnit vodu poměrně snadno upřednostňujeme před The Lord of the Lost Ensemble a vracíme se až kolem Faderheada. A ejhle, on už to není ten číratý splašený cápek, jak si ho pamatujeme z dob minulých. Mladý silový partyguy se trochu zklidnil (kdo ví, jestli u toho nedejBela ještě i nezmoudřel) a vytasil se pořád celkem šlapavou diskoškou s dobrým soundem. V odpoledním slunci je set sice trochu takový unavený, valivější (třeba s „The Other Side of Doom“) a to i když si na výpomoc zaskočit zabékat Alex z Eisbrecher na „No Gods, No Flags, No Bullshit“.

Barbora: Podle mě se jedná o první dobrou show a zvuk dne. Konečně se objevují originální náměty, projekce s lyrics a trocha staré dobré taneční energie. Napoprvé jsme se před podium postavili z levé strany, kam dopadal stín kruhového badachýnu nad námi, později se ale ukazuje, že mnohem lepší výhled, zvuk ale i prostor okolo sebe najde člověk z druhé, hůř přístupné strany. Pro další koncerty už se poučíme. 

Teď ale odbíjí šestá hodina a na hlavní stagi pomalu roztáčí kola The Mission. Lidi stojí až po nášlapy uprostřed plochy, v druhé půli se pak rozkládají deky, gotici posedávají v trávě a užívají si letní počasí. Tady už jsou i špunty do uší potřeba. Naštěstí pro všechny nepřipravené, jich tu prodávají několik druhů nejen na stánku, ale i u hostesek procházejících davem. Wayne nemá svůj typický klobouk a už po druhé písničce toho v přímém žáru jen velmi pomalu klesajícícho slunečního kotouče nahlas lituje. Mnoho pochopení se mu od posluchačů nedostává a na zjevnou jazykovou bariéru bohužel v průběhu setu ještě párkrát trochu narazí. To ale celému výkonu na kvalitě ani trochu neubírá a nám je jasný, že právě pozorujeme top výkon celého festivalu.

Na hudební scéně – nejen té naší – existuje hromada průměrných kapel, spousta slušných kapel a hrstka těch skvělých. A pak je tu pár výjimečných, jež si vytvořily vlastní zvuk, který si nespletete. Třeba jako The Mission. Nikdo prostě nezní jako Wayne Hussey a jeho zchorusovaná dvanáctistrunka. Stačí pár tónů s tímto signature zvukem, a instantní magie se okamžitě dostavuje. Že bylo teprve 18:09 a slunce nemilosrdně smažilo zátylky, to všechno šlo stranou. Jakmile v synťákové ploše a kytarové vyhrávce rozpoznáváme „Beyond The Pale“, naskakuje husina jak pingpongové míčky. Hned u prvního refrénu Waynova „Sell me down the riveeer…. and out to sea“, nezbývalo než uctivě smeknout. Pořád je to velkopán, kterému to navzdory věku (a vedru) zpívá náramně.

Hned další pecka „Serpent’s Kiss“ opět potvrdila pozici učebnice gothic rocku v kostce; přes „Naked and Savage“, „Met-Amor-Phosis“ a „Garden of Delight“ jsme se dostali až za “Severinou“ a samozřejmě „Butterfly on a Wheel“. Teprve s bicím automatem na začátku má dostatek prostoru vyznít i basa a ukázat super zvuk. Ostatně, celé to hraje náramně, a že pánové preludují jak z partesu, se rozumí jaksi samo sebou. Ukrutně to šlapalo a hrnulo, přestože hrát (a zpívat!) obličejem proti zapadajícímu srpnovému slunci určitě není žádný med.

Leedská čtveřice ale není z porcelánu, a tak zatloukala jeden flák za druhým. „Wasteland“ je prostě pecka a podmanivá „Tower of Strength“ se ovíjela jako had, aby umetla cestu závěrečnému hitu. „Deliverance“ cloumala davem a postarala se i o celkem neotřelý závěr setu, kdy muzikanti ztichli a Wayne jen s kopákem nechával lidi zpívat refrén pořád dokola. Nejdřív halekal s nimi, pak je v tom nechal samotné, kapela se vytratila za stage, nakonec utichnul i kopák, Wayne seskočil ze stage do kotle a rozplynul se v moři fanoušků stále ještě zpívajících: „Give me, give me, give me deliverance. Brother, sister, give me, give me deliverance, deliver me.“ Silná tečka a celkově vynikající show, která rozhodně patřila ke špici toho, co se letos dalo na M’era Luna vidět. A to přestože německé publikum s kapelou až tak „nehrálo“ (a zdálo se, že na vině je tak trochu jazyková bariéra).

Barbora: Zatímco Mission dohrávají poslední písničku, já už nedočkavě hopkám zpátky k baldachýnu, natěšená na plnohodnotný gotický techno v podání mého oblíbence Daniela Myera a jeho projektu Haujobb.

Než tam dorazíme, Daniel Myer už drtí zvukové systémy malé stage, jištěn Dejanem zezadu od samplerů, synťáků a bůhvíčeho dalšího. A upřímně – energií do toho Daniel šel mnohem víc než celý Faderhead. Nicméně jak je tvorba Haujobb členitější, nepředvídatelnější a nepodbízivá, měli pánové o dost těžší práci. Kdo chtěl nějakou jednoduchou zábavičku, odešel vedle na Blutengel, ale my ostatní jsme sebou nechali cloumat propracovanou a proměnlivou zvukovou masáží obsahující všechno od EBM, IDM, postindustrialu, ale třeba i darkambientu s prvky jak z film noirových snímků. Rozhodně pestrý set, který díky své různorodosti pěkně utekl. A třeba závěrečné „Homes & Gardens“ s „A thousand steel drums for you!“ byly prostě mocný.

Slunce se schovalo za obzor, začala být zima a tedy čas se dotáhnout do kempu a přiodít. To má za následek prošvihnutí Blutengel a nakonec i Nitzer Ebb, na které jsme nespěchali zaprvé proto, že jsme je měli letos v Praze a zadruhé kvůli absenci Douglase McCarthyho (o které psal kupříkladu kolega Nephilim v reportu z Castle Party). Nicméně jak je tak slyšíme po cestě zpět do areálu, znělo to jako dost mazec a člověk trochu zalitoval. I proto že – jak jsme se později dozvěděli – k Bonu Harrisovi se tentokrát live přidal i Daniel Myer. To mohlo být dobré. No nic, tak to nevadí.

Jdeme tedy dohnat party mood alespoň na švédské Covenant. Ti měli na malé stagi (samozřejmě) úplně plno. Zvuk se tady směl tavit jen na 91 db, čili se to dalo dobře zvládnout i bez špuntů, jakkoliv trocha toho sonického tlaku by samozřejmě nebyla na závadu (spíše naopak). Přes klidnější songy jsme se dostali až k „Ritual Noise“, která to celé pěkně nakopla. Celkový sound na jedničku, světla vlastně taky a neméně dobře byl na tom i frontman Eskil.

Vlastně už je to nějakou dobu, co jsme ho viděli takhle ponořeného, ale přitom soustředěného. Měl i velmi dobrou hlasovou kondici (v hlubokých polohách až někam k Veljanovovi a na M'era se pustil do snad zatím neslyšených výšek) a prostě mu to sedlo. Jak u jemnějších věcí typu „Sound Mirrors“, tak u těch devadesátkových mejdanů, které nejvíc připomínají „Mutter der Mann mit dem Koks ist da.“ U Covenant je navíc sympatické, že své tracky nezakonzervují a nehrají dvacet let stejně, ale trochu je modifikují, aby to bylo pořád zábavné jak pro diváky, tak pro ně samotné. Sem tam jiná vyhrávečka, sem tam jiný beatek, který osvěží. A i do těch „Lodí“ malinko hrábli. Prostě snad nejlepší Covenant za poslední dobu.

Barbora: Určitě jedna ze tří nejlepších Covenant show, který jsem viděla a zvukově a pěvecky rozhodně nejzajímavější! Jen teda, jak už to na tomhle fesťáku bývá, děsně krátká. Přišlo mi, že se všechno odehrálo snad za 20 vteřin, pak nás to vyplivlo ven mžourající jako koťata a toužící po nášupu.

Post hlavní hvězdy sobotní merendy je – nečekaně – vyhrazen německému umělci. Což o to, lidu má Alex Sprenger až po bratwurst v zadních stáncích, ale opět – člověk by asi musel být zdejší, aby to ocenil. Nejde o texty v němčině, nebo Neue Deutsche Härte matrici (ačkoliv ASP brázdí spíš vlny blíže k darkrocku). A přiznejme si, že frontman s umírněnějším makeupem je vlastně docela sympaťák. Navíc mu to zpívá takovým tím mocným vibrato témbrem. Ale ono je to celé takové nějak statické.

Nepomáhá tomu ani vyskládání muzikantů na různě (v případě bubeníka až nebezpečně) vysoké praktikábly, kvůli kterému scéna vypadá trochu jak adventní kalendář nebo domeček pro panenky, kde má každá figurka svůj vlastní pokojíček a nemůže na návštěvu k sousedce. Tedy k sousedovi. A to je škoda, protože kapela nemá možnost se hýbat nebo mít vzájemné interakce, a tak tíže entertainmentu leží jen na širokých bedrech zpěvákových. Dav domácích ovšem vypadal spokojeně a ochotně si s Alexem vyměňoval „ééééééo“ zpívánky jak Freddie Mercury ve Wembley. To je přesně ten okamžik, kdy našinec pokrčí rameny, zamumlá si pod vousy cosi ve smyslu „mno, tak to nevadí“, přihodí doušku o nápaditosti a zdvořile se odpoklonkuje do kempu na afterparty. Ani na tu „Ich bin René“ (jak jí žertovně leta přezdíváme) se čekat nechce.

Barbora: Zatímco sedíme pod naším přístřeškem mezi stany s takovou tou naivní představou o jednom drinku před spaním, začnou se postupně ze všech koutů kempu ozývat lokální afterky. Každý druhý skupinový ležení tu má s sebou repráky a hraje si ty svoje oblíbený. Ale na nás stejně nemaj… Navzdory vlezlé zimě se velké reproduktory i party světlo přesouvají na vozík a nejdřív pomalinku projíždí po celé runwayi tam a zase zpět, aby o sobě daly vědět. Postupně dorazí až na festivalové náměstí před vstupem do koncertního areálu. A lidi jsou jako můry. 

Ochotně se nechají polapit do sítě a vytřásají ze sebe zbytky energie tancem až někdy do půl páté ráno. Což by bylo v pohodě, kdyby neděli neodpálili kolegové od placených záchodků už v 8:15 skladbami odněkud ze dna odpadu. Ale o tom si řekneme zase příště…

Pokračování příště...

mohlo by vás také zajímat

Solitary Experiments připomínají 30 let fungování kompilací a užili si vlastní dvojdenní festival

Chrom obnovují činnost a nabízí nový singl

Haujobb na nové desce předkládají hudbu plnou každodenních hlukových momentek

Zemřel Andreas Catjar-Danielsson - muzikant s otevřenou myslí a člen kapel Covenant a Abu Nein