Demi Mortuus | 01.03.2021 14:39

Některé příběhy si zasluhují oprášit, vycídit, promazat a znovu naservírovat čtenářům naleštěné a vypulírované. To je případ osudů jedné neobyčejné vražedkyně.

Martin Štefko - Nikdy se nepřestala usmívat
Vydal: Golden Dog, (226 stran)

Není to obvyklé, ale některé příběhy zkrátka začínají od konce. Člověk si v duchu říká, co chce autor vlastně dál vyprávět, když už před očima málem vidí pomyslné závěrečné titulky. A to je právě případ příběhu o Alexandře, která se nikdy nepřestala usmívat. Ani na vlastní popravě. Vražedkyně, která má na kontě 168 mrtvých, si podle všeho ani nic jiného nezaslouží. Snad jen důkladné a odborné nahlédnutí do nitra psychopatky, které by mohlo člověku napovědět něco o myšlenkových pochodech podobných zrůd. A od toho je tu psychiatr Robert Jenkins. Když něco začíná koncem, nezbývá než se ohlédnout do minulosti.

Umění vyprávět je dar. Někdo se při psaní lopotí a vycházejí mu z toho jen šroubované parády typu „babička jdavše z lesa, nesavše roští vše“ (zdravíme Vladimíra Menšíka) a někomu slova plynou tak jak mají naprosto přirozeně. Aniž by člověk musel vnímat JAK je to napsáno, může se v klidu soustředit na to, CO je na stránkách napsáno. Proto je mi u Martina Štefka úplně jedno, jestli napíše kriminálku, thriller, horor nebo třeba western. Už teď vím, že mi to bude chutnat.

Osud nově vydaného románu „Nikdy se nepřestala usmívat“ se začal odvíjet v roce 2013, kdy jej Martin dokončil. O dva roky později jej vydal u vlastního, tehdy začínajícího nakladatelství Golden Dog a jelikož mu Alexandra nedala spát, vrátil se k ní a servíruje ji znovu. Nejde o obyčejnou reedici. Autor nové vydání využil k uhlazení drobných nedostatků původního vydání a pokud jste se ke knize dosud nedostali, sáhněte určitě po téhle nové podobě.

Za pohnutým osudem Alexandry se ohlížíme ve dvou rovinách. V jedné jsme svědky sezení se zmíněným psychiatrem Jenkinsem (toho jste možná už zaregistrovali v námi recenzované knize „Mrtvé ženy“) a v té druhé vidíme očima odsouzené samotné zločiny. Ty ostatně tvoří hororovou složku thrilleru, protože si neberou servítky a jsou natolik násilné a krvavé, že pro některé čtenáře mohou být poněkud tvrdým oříškem. Každý, kdo sleduje naši hororovou rubriku, si za ně však nejspíš krví připíše plusové body.

Je ale třeba říct, že autor násilnými scénami nezkouší zakrýt neschopnost vymyslet něco onačejšího. Naopak. Takové intermezzo „Na zdraví!“ je neskutečně zábavné prolínáním blížícího se domácího dramatu s proklamacemi speakera rockového rádia, který v průběhu děje uvádí typicky tragickým způsobem oblíbené rockové pecky, které tak ději rovnou tvoří soundtrack. „Návštěva u příbuzných“ je pro změnu neskutečně vtipnou sondou do duší agresivních řidičů a nejednou jsem se musel usmát nad tím, na kolik kamarádů a známých jsem si při jednotlivých hláškách vzpomněl.

Aby toho nebylo málo, sezení Alexandry a Jenkinse nám postupně odhaluje nitro lidské bytosti, v níž široká veřejnost vidí pouhé monstrum a nečekané vyvrcholení příběhu čtenáře dojme, i když se zdánlivě uzavřel už na prvních stránkách knihy. Pokud máte rádi třeba „Zelenou míli“, potom rozhodně dejte vzpomínkám na Alexandru šanci. Dostanete totiž něco, co tuzemští autoři neservírují každý den. Je to vtipné, je to napínavé, je to brutální, ale i dojemné. Co si přát víc?