Jednadvacátého února se to na Národní třídě znovu po delší odmlce zahemžilo nebývalým uskupením vetřelců se zálibou v chladném ruchu a šumu darkambient/industriálního žánru. Sobotní koncert však chladil především přítomností dvou severských mágů stylu, stavebními základy švédské temné, ale nikoliv metalové scény...

Protože večer nepatřil jen vystoupení výše zmíněných, ale i jednomu interpretu z teplejšího kraje a jednomu domácímu, startovalo se v podvečerní půlšestou hodinu. Ne všem se podařilo celkem striktně dodržený začátek stihnout a jak to tak bývá, ne všichni ho stihnout chtěli. Každopádně se prostory Rock Cafe před šestou začaly pěchovat nevídaně hojným počtem zájemců o urychlené zahalení do umělé tmy a odhady hovořily o úspěchu v masivním prodeji vstupenek.

Tábor Radosti

K hrdému zástupci Epidemie records na apokalyptickém večeru stačí napsat jen několik slov – klasická mysteriózní a do tmy zahalená show jihlavské dvojice se sobotního večera ponořila do temnot naplno (úplná absence světel, jen projekce mimo zahalené tváře) a předvedla tvorbu z aktuálního šuplíku, která strukturami a aranžemi slibovala další veliký pokrok. Kromě tlačenice mezi zoufalými fotografy marně se snažícími znovu a znovu o pořízení alespoň jedné dobré fotky těchto zatemněných mimozemšťanů, jsem si tak jejich vystoupení po delší době docela dobře užil.

Vestigial

Italský one man projekt Vestigial patří k té linii dark ambientních umělců typu Raison D´Être, o jejichž vystoupeních se jen stěží dá hovořit jako o „živých“. To proto, že se sestávají ze stolku s puštěným notebookem a v podstatě neutrální, publiku odcizenou a izolovanou osobu za ním. Hudba, kterou se Vestigial prezentoval, byla právě taková, jakou by posluchač od dark ambientu čekal. A právě fakt, že tajuplný Ital schovaný pod kapucí nabídl dle mě průměrnou ukázku tohoto žánru a nic víc, způsobil, že jsem většinu jeho vystoupení strávil ve foyeru.

In Slaughter Natives

Stolek s vyhaslým notebookem zmizel rychleji, než jsem čekal, a do sálu se prodírám až v půlce zahajující skladby následujícího projektu. Ten stojí na dlouholetých hudebních aktivitách Jouini Havukaienena, praotce švédské vlny industrialu s typickým, až soundtrackovým, orchestrálním přínosem na scénu.
První pohled na podium (oproti zkušenostem s jeho vystoupeními nabranými pouze ze záznamu a oproti očekávání) ve mně probudil dojem neúplnosti a nekompletní vizuální stránky. Zanedlouho jsem tento pocit přiřadil jednoduše tomu, že se jednak zbytečně šetřilo s mlhou, a stejně tak podium nabídlo pouze menší klubové plátno s projekcí za zády manželovy koncertní výpomoci Kathleen Binder. Ve druhém rohu pódia se za klávesy/samplery/pochodovými bubny schovával frontman spřáteleného projektu a headlineru večera Tomas Pettersson. Uprostřed se v pekelných křečích sem tam kymácel plešatý, ďábelsky charismatický Havukainen s nebezpečně naběhnutými žilami na lebce a vyřvával do svíraného mikrofonu celou svou duši.
Se stejnou rituální pravidelností, jakou bylo jeho kymácení hlavou, svá těla rozpohybovala i celá skupina fanoušků pod podiem. Ti se vizuální stránkou rozhodně netrápili a naplno nasávali hrozivou zvukovou stěnu, postavenou z dunivých, militantních rytmů, temných orchestrálních smyček a průvodním, monstrózně zkresleným vokálem. Jak jsem vysondoval i u ostatních po konci performance, tento zpěv, který představoval hlavní formu živé prezentace kapely, znamenal také problémové místo v nazvučení. Faktem je, že jsem většinu koncertu strávil před podiem, ale nevyhnul jsem se nepříjemnému poslechu metalově chraplavého řevu, který neprošel mikrofonem a  přehlušoval „zmutovaný“, hluboký hlas známý z desky.

Severská tmavovlasá krasavice Kathleen se zatím těžce asimilovala v horkém klimatu klubového pódia a zanedlouho se jí tvář orosila potem. Pak už jsem jen nevěřícně sledoval jak se „chladila“ střídavě cigaretou a  kafem z kelímku.

S playlistem se pracovalo ideálně dle mých představ. Hodně se hrálo z desek "Ressurection" a "Sacrosants Bleed", které jsem kdysi hojně poslouchal a po letech tedy konečně vychutnal i naživo. Až na technickou stránku vokálu In Slaughter Natives odehráli velice kvalitní a mrazivou show, od začátku do konce prošpikovanou temnými emocemi a zneklidňujícím, hlasitým rachotem asociujícím armády pochodující na smrt.

Ordo Rosarius Eqilibrio

Čas tlačil a členové severských projektů se v rychlosti na pódiu vyměnili. Pettersson natahuje kšandy a z rohu se přesouvá vpřed za svůj pochodový kotel s činelem, aby se především chopil mikrofonu v (pro kapelu typickém) retro provedení. Havukainen obsazuje místo své ženy a funkci zástupce ženského pohlaví přebírá oproti předchůdkyni neméně pohledná Rose-Marie Larsen. Po boku svého partnera Petterssona odezpívají celý koncert sehraným, recitačně laděným duetem.
Pětice hudebníků (zmínění tři s rytmickou výpomocí jménem Axel Manz a Fredrik Bergström) během chvíle vytváří na pódiu atmosferickou zvukovou paletu míchající především prvky apokalyptického neofolku a dark ambientu. Akustická kytara, pochodové bubny, zvony a melancholický klavír představují naprosto jedinečný a nenapodobitelný sound kapely, který se ve zvukových podmínkách klubu podařilo naplnit téměř naplno. Jediná velká škoda, že ORE nevystupují s akustickou kytarou živě, ale jen z „playbacku“. Vzhledem k silně neofolkovému nádechu skladeb jsem ji tam automaticky postrádal. Naprogramované byly kupodivu i chimesy (tuším u skladby "In High Heels through Nights"), které měl jeden z perkusistů u své soupravy. Jako poslední smítko na jinak čistém poslechu a neopakovatelném zážitku přidávám nepřeslechnutelné rozjetí rytmické části (3 bubny jsou někdy zkrátka zbytečně náročný luxus) a spekulaci, jestli Rose-Marie Larsen se zpěvem oproti nahrávkám trošku nešetřila.
Jak jsem ale jinak napsal, ORE zahráli pro české publikum nadprůměrný set nacpaný od začátku do konce nejlepším výběrem z jejich tvorby, a to včetně aktuálních laškovných onanií z posledního alba. Sám za sebe vypíchnu tři hity, které mě na živo vzaly nejvíce – "3 is and Orgy 4 is Forever", "The Love and Defiance of Being Alive" a "Do Murder and Lust Make Me a Man?"

Ve 22:05 už si ochranka klubu na Švédy a ukončení produkce osobně dohlédla, což evidentně oběma frontmanům znaveným po dvou pódiových štacích, vůbec nevadilo.

Dopít drinky a rychle pryč ze sálu, do kterého se začal pozvolna přesouvat děsivý emosraz, doposud situovaný nahoře, a ještě děsivější skupina připitých námořníků, která před Rock Cafe zakotvila v nesprávný večer.

Fotky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii, k disposici je i pět videí na našem Youtube profilu.

mohlo by vás také zajímat

Recenze: Ordo Rosarius Equilibrio - Nihilist Notes (And The Perpetual Quest 4 Meaning In Nothing)

Nitzer Ebb v Praze předskočí Tábor radosti se speciálním setem

Ordo Rosarius Equilibrio před vydáním nové desky aranžovali "místnost pro čtyři"

Report z IX. Hradeb Samoty