Pohled Sudlice a marttiho na čerstvou novinku finských upírů.
The 69 Eyes – Universal Monsters
Vydal: Nuclear Blast
Sudlice
V pátek 22. dubna 2016 jsme se po neskutečně rychle uplynuvších čtyřech letech dočkali vydání jedenáctého studiového alba nejslavnějších helsinských vampýrů The 69 Eyes. Album jako již tradičně vydává převážně metalový gigant Nuclear Blast Records.
Sympatické je, že nebylo vydáno x verzí s x bonusy, ale prostě jen CD, které si můžete pořídit samo o sobě, nebo za stejnou cenu s plakátem, který by však musel viset v rohu místnosti, abyste neměli pocit, že ho kus chybí. Další možností bylo CD podepsané všemi členy kapely, ovšem za pětieurový příplatek.
Autorem artworku je u finských kapel oblíbený fotograf Ville Akseli Juurikkala. Obal je vyvedený koncepčně v duchu názvu alba „Universal Monsters“. Takže po rozbalení bookletu máte z jedné strany textovou část a z druhé fotografickou, přičemž na každý sklad připadá portrétka jednoho člena kapely, tím pádem si booklet můžete poskládat dle libosti tak, abyste na titulní straně měli svého oblíbence. V jednoduchosti je holt krása.
Jak poznáte sami během poslechu, „Universal Monsters“ je vlastně tak trochu cestovatelské album, takže pozor, odlétáme…
Hned první track „Dolce Vita“ nás zavede do slunné Itálie s příchutí inspirace v Jarmuschově filmu „Only Lovers Left Alive“. Hudebně vyvážený track se vším, co od The 69 Eyes můžeme a chceme očekávat. Na křídlech „Jet Fighter Plane“ prolétáme skrz studenou válku do staré Anglie, kde nás svým rytmem rozkolébá „Blackbird Pie“, velice silně inspirovaná prastarou ukolébavkou „Sing a Song of Sixpence“. Na první poslech poměrně nezvyklý experiment, který však do mozaiky „Universal Monsters“ zapadá poměrně přesně. Lehce tančivá „Lady Darkness“ doslova pohladí svou jemnou melodičností, kdežto rozjařená „Miss Pastis“ nás v doprovodu cinkotu skleniček a tahací harmoniky provede starou Paříží.
Naproti tomu „Shallow Graves“ je v podstatě horrorrockovka ála Creature Feature, která v plný palbě rozjíždí druhou polovinu alba. Za mě jednoznačně největší hit na „Universal Monsters“. Jak je „Shallow Graves“ nejhitovější, tak je následující „Jerusalem“ nejchytlavější. Jakmile byť jen jednou za den zaslechnu: „Queen of Sheba, Israelita, take me down to your gates, Jerusalem, house of the holy, land of the lonely…“, tak už to na dalších 24 hodin z hlavy nevyženu, ani kdybych si do mozku rvala „volání lodí do přístavu“, „popel k popelu“ nebo pitchforčí „déšť“. Mimochodem, doporučuji zkounout k „Jerusalem“ i klip, který vznikl tak trochu spontánně během Jyrkiho výletu přímo do svatého města. Drobnou zajímavostí je, že když Jyrki psal text téhle písně, tak v Jeruzalémě vlastně do té doby nebyl.
The 69 Eyes - Jerusalem
Pojďme však zpátky k poslechu. „Stiv and Johnny“ je čistou vzpomínkou na Johnnyho Thunderse, někdejšího zpěváka a kytaristu New York Dolls, od jehož úmrtí letos uplynulo pětadvacet let. Na „Universal Monsters“ však následuje další chytlavost „Never“: „Cops never get me, Drugs never get me, fuck-ups never hit me…“ netřeba dodávat víc. Předposlední přesladkobolná „Blue“ je nejbaladičtějším kouskem alba, který vás příjemně ukolébá před závěrečnou „Rock’n’roll Junkie“. Původně jsem se obávala, že se pod tímhle názvem bude skrývat podobný humus, jako např. song „Rocker“ z alba „Angels“ nebo „Dead Girls Are Easy“ z „Back In Blood“ a ono jde o pohodovej song bez přehnanejch macho trapností. Dalo by se v klidu říct, že si tu kapela dělá srandu sama ze sebe. Zkrátka fajn tečka na závěr.
Na albu „Universal Monsters“ v podstatě není co kritizovat. Prozatím jde snad o nejvyrovnanější, nejdospělejší album (taky už bylo na čase) z něhož přímo čiší pohodová a uvolněná atmosféra, jakoby se The 69 Eyes najednou vymanili ze spárů těžkého hudebního byznysu a začali si věci dělat po svém. Dalo by se to interpretovat i jako jakýsi návrat domů. Nicméně ano, najdeme tu pro kapelu obvyklé inspirace, jako jsou filmy (již výše zmíněný „Only Lovers Left Alive“, „Heaven’s Kingdom“ atd.) a cestování. Nicméně vše se projevuje velmi přirozenou nenucenou formou jak v textech, tak i v hudbě samotné, v níž najdeme spoustu různých vlivů od Španělska, Francie až po Orient. Pořád se ale jedná o The 69 Eyes tak, jak je máme rádi.
Lví podíl na tom, že The 69 Eyes zní konečně jako The 69 Eyes jistě má i znovuobnovená spolupráce s producentem Johnnym Lee Michaelsem, kterému se ne nadarmo říkávalo „šestý člen The 69 Eyes“, což tedy naštěstí platí i dnes.
Na druhou stranu, abych jenom nechválila, mám i přes veškerou ucelenost alba pocit, že jeho druhá polovina má o něco větší tah na bránu než první a tak se od „Shallow Graves“ střídá hit za hitem.
Na samotný závěr musím ještě jednou ocenit koncepci bookletu v jehož továrním nastavení byl na titulce Jyrki, já jsem však záhy přesvičla na Jussiho. ;) Řešení vskutku univerzální.
Hodnocení: 89 %
martti
Jedenácté studiové album, nespočet dalších nahrávek a celkově 27 let na scéně. Taková je úctyhodná bilance helsinských vampýrů, kteří jsou už nějaký ten pátek ustájeni u vydavatelského molocha Nuclear Blast. A jak je (nejen) u NB zvykem, dlouho před vydáním alba kapela vypouštěla na světlo světa „making of“ z příprav čtyři roky očekávané desky „Universal Monsters“. A tak jako i v jiných případech se ukázalo, že ony „making of“ mají za cíl zejména udržet fanouška ve střehu, o relevanci tam sdělovaných informací až tak nejde. Informací z nejzásadnějších se totiž jevila skutečnost, že album bude produkovat Johnny Lee Michaels, který má na svědomí nejlepší (čti nejvíc goth) alba „Očí“ jako „Paris Kills“ či „Blessed Be“ a že nové album se ponese právě v jejich duchu…
Album otevírá v pořadí druhý ze singlů „Dolce Vita“ a, světe div se, nálada skladby vás nepochybně dokáže přenést 15 let zpátky, do doby, k níž většina fans „Očí“ vzhlíží. Kytary udávají velmi slušné tempo tohoto songu, ve kterém se objevují názvy měst, tak typické pro jejich texty (i když že by udělali radost fans v Bangkoku nebo v Jeruzalémě, s tím se asi moc nepočítá). Textům jinak vládne goth tematika – je to samé „tears, lips, hearts, funerals“ atd. S úvodní písní tedy panuje spokojenost a posluchač je jistě natěšen, co přinesou minuty příští.
The 69 Eyes - Dolce Vita
Ale ouha. S „Jet Fighter Plane“ se podle mě povedl „Očím“ (nebo NB) jeden krásnej velkej podvod, jelikož úvod té skladby použili jako teaser na celé album. Úvod je to velmi chytlavý, opět připomínající jejich nejlepší časy okolo let 2000–2002, jenže kdo mohl tušit, že na celé skladbě je právě ten úvod to nejlepší? Jyrki upouští od hlubších vokálů a když se k tomu přidají sbory ve stylu „uouou“, dává to dohromady velkou nudu a nic na tom nezmění ani skoro heavymetalové intermezzo. Jako klad vnímám to, že je tady nějaký mírový apel, skladba míří proti válkám a kapela tak vyjadřuje svou angažovanost a politický názor, což vůbec není špatně.
V „Blackbird Pie“ se Jyrki trochu vrací k hlubším zpěvům, jenže celý ten song je takový podivný, nejen že dost ruší sbory evokující gospelovou hudbu, ale zejména intermezzo je něco na způsob indiánské hudby. Instrumentálně hodně vyčnívá akustická kytara a bicí se ke slovu skoro nedostanou, přičemž délka šesti minut je už fakt moc. „Lady Darkness“ je taková elvisovská, máme zde čest s krásně čistými vokály a taky to trochu evokuje dávnou „All American Dream“. Jednoduše jde o rock’n’rollovou pecku, i když jsou sloky pomalejší (a Jussi se v nich za těma bicíma musel dost nudit), náběh na refrén a refrén samotný to více než zachraňují a celkově pak song přece jen působí svěže. Podobně svěží je i další „Miss Pastis“, což je takový hardrockový úlet v podobě harmoniky á la Tři sestry – moc to sem nesedí. Každopádně věc je to dost jednoduchá, přímočará, svižná, opět s nějakou tou lekcí z francouzských slovíček.
The 69 Eyes - Making of Universal Monsters
„Shallow Graves“ je naprosto jasně nejlepší pecka na albu, což samozřejmě značí, že na koncertech se jí nedočkáme. Kapela použila oblíbený motiv z „Alenky v říši divů“ a nutno dodat, že výborně. Celý song prostupuje tajemná, až hororová atmosféra, dokreslená Jyrkiho „zlověstným“ vokálem, zvuky hrobníkovy lopaty zakusující se do mokré hlíny, krákající vrány, prostě tématika pro chladné podzimní podvečery jak dělaná. A v podobném gothrockovém duchu pokračuje album písní „Jerusalem“, tentokrát se jedná o pomalejší, velmi procítěnou věc. Ke slovu se hodně dostávají klávesy (něco na způsob pianina) a hutné kytarové riffy v závěru píseň nostalgicky přenáší do časů takové „Gothic Girl“ – tady ani stopáž přes pět minut nevadí – právě naopak
„Stiv & Johnny“ začíná kytarovou smrští (na poměry Eyes) a zpěv se sem promítá z dob hardrockových jako „Bump’n‘Grind“ nebo „Savage Garden“. Jde možná o nejlepší z těch rychlejších věcí na albu. „Never“ je pak rebelskou záležitostí o drogové jízdě před policajtama, pánové se evidentně ve vzpomínkách vrací do 90. let divokých mejdanů v duchu našlápnutého rock’n’rollu.
V předposlední „Blue“ opět zpomalíme, vokály jsou hluboké a procítěné, hezky to dává vzpomenout na ty nejromantičtější fláky od Eyes. Závěrečná „Rock’n’Roll Junkie“ je opět taková drsná a neohrabaná, jako z nahrávání v nějaké garáži a evokuje doby „Bump’n’Grind“ nebo „Savage Garden“. Jedná se o příjemně vtipnou záležitost a jako by nám tím „Oči“ oznamovali, že mejdan v jejich podání ani zdaleka nekončí.
Suma sumárum to měl být návrat k tomu nejlepšímu, což je „Blessed Be“ a „Paris Kills“ – to se sice úplně nepovedlo, jelikož několikrát se kapela vrátila ještě před tyto alba do dávných hardrockových časů, ale ve výsledku to není úplně špatně – goth’n’roll tak typický pro dvě výše jmenovaná alba však nacházíme na nové fošně jen tu a tam. Naštěstí už takřka vymizely ty americké žvýkačkové hrůzy jako „Rocker“ nebo „Dead Girls Are Easy“ a při poslechu „Universal Monsters“ je dost pravděpodobné, že se vám jejich nové věci budou s každým poslechem líbit víc a víc. Tahle deska totiž opravdu dobrá je – kapela svůj osobitý styl zase posouvá o kousek jinam a já se nebojím tvrdit, že dobrým směrem – jen od toho nečekat návrat k „Blessed Be“ či „Paris Kills“.
Hodnocení: 80 %
Komentáře
Moc pěkný hodnocení, Sudlice :) Já chtěl možná ve skrytu duše hodnotit ještě výš, než sem hodnotil, nicméně přes ty kritický poznámky by to pak vypadalo divně - nakonec ani těch 80 % není málo a že Jet Fighter Plane a Miss Pastis vůbec nemusím, to mě hned tak nepřejde :) čili sem rád, že se našel někdo, konkrétně ty, kdo hodnotil opravdu vysoko a i ty aluze na různý filmy nebo prastarý kapely jsou fajn, přiznávám, že po tom jsem se tentokrát vůbec nepídil :)
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.