Jak se hrálo (a skoro nehrálo) v sobotu v Rock Café.
Ez: Ještě nikdy za devět let pořádání koncertů jsme nebyli tak blízko zrušení akce na místě, jako v sobotu 24. října v Rock Café. A přitom začátek odpoledne vůbec nenaznačoval, že bychom měli za pár hodin pobíhat po klubu zpocení až na záda.
Hlavní kapela totiž dorazila včas (což vůbec není samozřejmá věc a na možné dvou-tří hodinové sekery už si pomalu začínáme zvykat), a jelikož si s sebou přivezla všechno potřebné (což – ač se to může zdát divné – také není úplně samozřejmé), udělala si zvukovou zkoušku podle plánu. Během ní se ovšem jeden z členů nějak nedopatřením opřel o audiokabel vedoucí z počítače a následné prásknutí, prohnané několika poctivými kilowatty aparátu, bylo slyšet snad i na ulici.
Není tedy divu, že když Prager Handgrif, zvučící jako poslední, i po několika předrátováních zněli ploše jak průměrná Asiatka, přišel onen lupanec opět do centra pozornosti. „To vypadá na odpálený basovky,“ zadumal se zaskakující rezidentní zvukař Rock Café k našemu zděšení. Další minuty přepojování, restartování systémů – marně. Mobilizujeme krizové plány a ve skladu horního patra se podaří najít rezervní bedny. I sestrkali jsme ty dřevěné krávy o velikosti a váze nadupaných amerických lednic po schodech, abychom po zapojení zjistili, že to pořád hraje hůř, než když si pustíte muziku přímo z repráčků na notebooku. Bez beden. „Nojo, tak bedny to nejsou, to vypadá na zesik… a ten takhle rychle neseženeme…“ Velitelský čas kolem 19:30, velitelská nálada kolem bodu totálního zmaru. Takže nám jako fakt nezbyde nic jiného, než to zrušit?
Z večeře přichází pánové z [S.I.T.D]. „Vy jste to teda vymňoukli, basovky jsou v háji z toho vašeho lupance, koncert nebude, tohle těm lidem prostě nemůžeme udělat…“ tváříme se pohřebně. „Co je to za blbost? My jsme normálně v pohodě dozvučili,“ diví se kapela, Pár vteřin ticha. „Cože? Zkuste to ještě pustit.“ Cvak – zvuk jako z partesu, až vibrují trenky. Magie. Ale Prager Handgriff pořád nic. Tři DI boxy selhaly, až teprve přepojení k [S.I.T.D] konečně dalo EBM setu potřebnou zvukovou razanci. Takže kapela hurá na zvukovku, my hurá na panáka – cirkus bude!
S trochou zpoždění, ale přece tedy nastupuje na pódium slovenský one-man projekt Qx-Rh85. Dynamický chlapík s pomalovanou tváří a kloboukem pustil do lidí svůj naprosto svébytný hudební rukopis. Tvrdě elektronický zvukový minimalismus, prozváněný industriálními zvuky, prokládala deklamace ve slovenštině, zatímco pan Qx-Rh85 energicky bez ustání rázoval po stage ze strany na stranu jako tygr v kleci. Tedy samozřejmě až na výjimky, kdy seskočil dolů, aby si s lidmi zatančil pod pódiem třeba na hit „E-Coli“.
Celkově šlo o tak trochu dadaistický zážitek a bylo vidět, že dvě třetiny sálu absolutně nechápe, co se to tu vlastně děje a co si o tom myslet. Zbývající třetina se však bavila královsky. Přes všechny tance, odstrojování z řetězů na pódiu (tématicky u „Reťiazu slobody“), skandování „Zombies are real“ a další divočiny navíc bylo poznat, že i pod touhle tlustou vrstvou nadhledu je co sdělit (jako třeba v tracku „Nová doba“). I nicméně i když za námi po koncertu pár lidí přišlo, že „tohle už dneska nic nemůže překonat“, je pravda, že hudba Qx-Rh85 je natolik specifická, že pro netrénované byla tahle porce přeci jen až trochu velké sousto. Na druhou stranu, aspoň je to dobrý nácvik na příště.
Zatímco u slovenského projektu jen málo lidí tušilo, s čím bude mít co do činění, v případě Prager Handgriff to bylo přesně naopak – tady fanoušci přesně věděli, na co jdou. A však to taky Rock Café dalo dvojici Stefan Schäfer a Volker Rathmann pěkně najevo. Stovka diváků naplnila prostor až ke zvukaři, aby si tuhle zaslouženou premiéru po čtvrt století fungování pořádně užila. A nadšení vydrželo po celou dobu. Stefanův záhrobní hromohlas obepínal prostor a proplouval synťákovými plochami, poháněnými kupředu nemilosrdnou robotickou mašinerií. Mezi tanečními dark electro kousky pak vyloženě zasvítily oldschool EBM vypalovačky jako (proti náckům věnovaný) song „Schöne Neue Welt“ a nemenší EBM pumelenice „Maschinensturm“. V téhle ostré poloze typu výše zmíněných pecek nebo smažby „Elektrostahl“, to „Handgriffům“ slušelo asi nejvíc.
Fanoušci dvojice navíc jasně dokázali, že v případě Handgriff nejde jen o vzpomínání na devadesátá léta a skladby jako „Deutschland?“, „Political Bodycheck“, „Schwermetall“, „Bilder meiner Angst“, ale i o novější tvorbu typu „Elektrorepublik“. A samozřejmě i o aktuální album „Roburit“, což nejlépe ukázala reakce na první tóny singlu „Schneller als der licht“, který dav evidentně znal. Zkrátka, pro příznivce tvorby Prager Handgriff bylo tomuhle vystoupení těžko co vytknout.
Demi: A já si zase užil dovádění při vřískání "amerikaaa, uuuuesaaaa, amerikaaa"...refrén jsem si broukal ještě cestou domů.
Ez: Kvůli potížím se zvukem se hlavní hvězda večera [S.I.T.D.] dostala na pódium až ve 23:20. Formace, pro dnešní večer ze zdravotních důvodů okleštěna jen na duo, pustila do lidí úvodní válec „Catharsis“, kterým si Rock Café rychle naklonila na svou stranu. Jejich typický zvuk a sympatický kulichatý frontman Carsten v triku Slayer pak hýbal parketem dokonce i v pomalejších tempech skladeb jako „Code Red“.
Demi: Po suverénní palbě „prágerů“ mi začátek setu mladších souputníků přišel lehce rozpačitý. Důvodem byl zvuk, který byl na můj vkus příliš potichu ve srovnání s vokálem. Mám s tímhle nastavením při elektronické hudbě trochu potíž (aby ne, když člověk sotva dorazí z koncertu Angerfist s vymlácenou duší z těla). Zkrátka - když to pořádně nebouchá, nemá to ty správné koule, a když je ještě přebuzený mikrofon, vzniká nechtěný pocit karaoke a hudby puštěné z povzdálí jako podmaz. Následná titulovka aktuální desky „Dunkelziffer“ navíc není mou nejoblíbenější z jejího tracklistu, takže jsem se spíš jen tak klátil a rozhlížel po publiku, které však bylo viditelně pozitivně naladěné. Odměnou mu bylo následné vyladění zvuku, který už byl třeba během další novinky „Purgatorium“ v pořádku a rozhýbal i moje krpaté těleso.
Němci se nikam neženou a jejich songy většinou tepají vpřed ve středních tempech. Jsou však výborně gradované a mají až soundtrackově bombastický objem, díky nosným melodiím a čistě znějícím synťákům. Pecky jako „Lebensborn“, či „Revolution“ už byly bez jakéhokoliv zaváhání extratřídou moderní elektronické hudby a pokud kdy během setu došlo na hlušší místo, pak bylo vše přehlédnuto díky ohromně sympaticky vystupujícímu zpěvákovi Carstenovi. Ač jsem od malička zaměřený striktně na dívčí úsměvy, pak musím uznat, že ten jeho byl absolutně nakažlivý, a kdyby basy odešly znovu, tak bych se s ním asi stejně smál až do konce od ucha k uchu. Nic takového však nebylo třeba a člověk naopak během „Laughingstock“ ze všech sil hulákal „they came to kill, they came to thrill, they came to burn, they came to yearn...“ a během „Rot“ zase užil epický tělocvik. V té atmosféře nemohlo nedojít na přídavek a bylo milé pozorovat šťastné tváře na scéně i v publiku.
I přes počáteční drama jsme tak zažili další z příjemných elektrovečírků, který potěšil jak hudebně, tak abnormálně přátelskou atmosférou.
Komentáře
boze, ten byl sladkej, jeste ted seru cukr v kostkach! :)
zde je pohled od kolegů z Musicserveru:
http://musicserver.cz/clanek/51725/sitd-der-prager-handgriff-qx-rh85-pra...
Zvuk Der Prager Handgriff bohužel oproti SITD na první poslech nic moc. Nicméně koncert byl super a já za něj moc díky!!! Jsem rád, že jsme se Der Prager Handgriff v Praze konečně po těch letech dočkali. Díky!
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.