Electro Prague Fest se podvanácté vrátil. Jak ho viděli Kootcha a Pavel Zelinka?

Kootcha: Mirage se po dlouhých letech znovu rozhodl, že prodělá peníze. Nejjednodušší je to pod záminkou pořádání electro koncertu v Praze. Je fakt, že tentokrát poněkud podcenil PR a bylo opravdu štěstí, že nás tam bylo víc než lidí od kapel. Strašlivá ostuda. Nejvíc duší přišlo na Ivense, který kdyby tam nebyl, tak by jenom barmanů bylo víc než návštěvníků. Ale já tomu rozumím. Končilo se až po půlnoci, takže jak by se chudáčci dostali domů, že jo? Bliju z toho a co si budeme namlouvat, i muzikanti z toho byli poněkud perplex. Nejdřív jsem měl radost, že si mě Dirk pamatuje a hlásí se, ale když se hned po pozdravu logicky zeptal, jestli netuším, kde všichni jsou, bylo mi trapně.

Jediná kapela, která mě toho večera zcela nadchla, byla The Saint Paul. Setkal jsem se s nimi koncertně už potřetí a každá další show je pořád lepší a lepší. Hned na začátku zcela odmítám, že to kladně popisuji proto, že znám frontmana a jsme s Pavlem kamarádi. To tedy ani náhodou. Kluci zahráli nejvíc kusů ze zatím poslední desky „Days Without Rain“ a snad jedinou věc, kterou jim můžu vytknout je, že nedali „Grey“, která je pro mě největší hit jejich dosavadní kariéry. Pavle, to je jakoby FLA nezahráli „Mindphaser“. Tenhle večer asi nejvíce fungovala „Reality Distortion Field“, protože je tam ohromný prostor si s bandem zabékat „I’m Liar“, vlastně „am lája“.

Paku E:dot za mikrofonem tentokrát neměl problém s in-ear systémem jako v Mnichově, protože dle jeho slov je v Rock Café tak kvalitní odposlechový set a sál negeneruje žádné zvukové delaye (když se vám zvuk se zpožděním vrací odrazem o protější stěnu), že nepotřeboval sluchátka a tu jednoduchost si náležitě užil. A bylo to velmi znát. On je tak trochu nervák, takže je na něm momentální rozpoložení dost znát a citelně to ovlivňuje koncert. Obrovsky to bylo znát u „What Do You Want“. To je stadiónovka jak prase, kterou díky totální pohodě na pódiu vyseknul s takovou jistotou, že to snad bylo silnější než z desky. Následovala úplně nová věc s názvem „Come With Me“, která napovídá, že pánové jsou v plné práci na nové LP, která jestli zafunguje stejně jako první ochutnávka, tak jí dlouho nevyndám z přehrávače.

Jsem nadšený z toho, jakým směrem se The Saint Paul vydali a jakou jistotu ve svých show získali a jak se snaží prezentovat. Oni teď nejvíc potřebují kvalitního managera, který by je byl schopen dostat na velké koncerty a hlavně je protlačil k pořádné firmě, která se o ně postará. Nějak nejsem schopen pochopit, proč se o ně Out Of Line, Kontor Records nebo Schütze z SPV neperou.

The Saint Paul

1. Inside Outside
2. Reality Distortion Field
3. White Unicorn
4. What Do You Want
5. Come With Me
6. But He Will
7. E:dot
8. Rise And Fall

K ostatním kapelám jen okrajově. Psyche me tentokrát tolik nebavili, protože Darrin neměl svůj den. Nezpívalo mu to jako jindy a ten pel osumdesátkové výjimečnosti prostě chyběl. Ano, jak „Sanctuary“, tak „Goodbye Horses“ nebo „Unveiling The Secret“ zazněly, ale nebylo to ono. Dive byl na mě moc! Kdyby neměl do úplné tmy puštěné dvě tříkilowatová stroba, tak bych to snad vydržel. Ale ta ortodoxní belgická mela a do toho epilepticky šílící světlo, bylo k nesnesení.

Poslední The Invincible Spirit mě namíchli ještě víc než minule. Tentokrát tam kromě příšerně markýrující blondýny byl ještě jeden svalovec, který se nás pokoušel přesvědčit, že hraje. Neexistuje větší trapárna než tohle. Byl jsem z toho tak rozmrzelý, že ani „Push“ se mnou nic neudělal. Radši předám slovo Pavlovi Zelinkovi, třeba podá smířlivější report.

Pavel Zelinka: Děkuji za mikrofon. Já se vrátím k Psyche, protože to je první kapela, kterou jsem pro rodinné povinnosti stihl. Bylo to mé první setkání s kanadskou synthopopovou legendou a musím říct, že jsem si odnesl docela příjemný pocit. Osobně jsem se koncertu spíš bál. Známe, jak některá velká žánrová jména z osmdesátých let končí, že? Darrin Huss je dnes už také spíše tajný svatý, na kterého si vzpomenou jen pamětníci (viz návštěva festivalu), přesto jeho koncert v Praze stál za to. A to nejen z toho důvodu, že jsme si poslechli řadu nesmrtelných hitů z autorovy tvorby, ale prostě proto, že vystoupení dvojice mělo svou kvalitu. Darrin je podle mne dnes zvyklý na malé kluby a hraje čistě pro radost. To bylo poznat, když ze sebe dával divákům víc než jen „solidní nadprůměr“. A teď nemyslím trochu dozpívávané á capella konce písniček. Koncert neodestál u mikrofonu, prožíval poctivě každou položku setlistu zakončeného nesmrtelným hitem "Unveiling The Secret". Bylo to prima.

The Invincible Spirit jsou pro mne především kapelou velkého hitu "Push", který nesmí chybět na jakémkoliv oldschool EBM večírku. Původně prý hodinu a půl dlouhý set byl nakonec drobně zkrácen. Vedle zpěváka a duše projektu Thomase Lüdkeho se za klávesy postavili Häusi, klávesák od těžkotonážního Rummelsnuffa a neznámá dáma, která mi v kostýmku neustále připomínala mojí šéfovou v práci. Trojice vyladila výborně prokreslený zvuk v Rock Café a bez větších prodlev sázela do publika jednu pecku za druhou. A bylo jedno, jestli se hraje z první etapy fungování projektu, nebo z předloňské návratové desky „Anyway“. Chytře seskládaný set pomalu gradoval přes klasické EBM klády až k ála Prodigy znějící "Deeper" a temně technoidní "Dark Eye". I v pár desítkách účinkujících se nálada nesla ve velmi pozitivním duchu a donutila Häusiho hypeovat publikum. Naštěstí na rozepínání poklopce nedošlo. Pak už jen dva přídavky včetně titulního otevíráku předloňské desky a v půl druhé bylo vymalováno.

Osobně je mi Mirage jako organizátora líto. Tím, že delší dobu není v České republice, ztratil kontakt s fanouškovskou základnou, která je výrazně starší. Část z nich už tvrdá elektronika nezajímá, další pak má rodičovské, pracovní či jiné povinnosti a line-upem se Mirageovi bohužel nové fanoušky nalákat nepodařilo. Také už delší dobu nemáme dobu, kdy scéna čekala jako na smilování na jakoukoliv žánrovou akci, kterou někdo uspořádal. Už podle kalendáře na Sanctuary.cz to už není pouze Praha, ale také Brno a Bratislava, kde se něco neustále děje.

A prorazit s vlastní akcí chce výrazně vyšší propagační investici. Sami z vlastních koncertů víme, o čem mluvíme. Smutný tón nasazuji také proto, že ve výsledku všichni účinkující odehráli povedené až vynikající sety a odzívat si tuhle sestavu ve výsledku bylo škoda. Bude někdy třinácté pokračování?

Fotky najdete v naší fotogalerii.

mohlo by vás také zajímat

The Saint Paul převedli DNA informaci do nových synthpopových hitovek

Čtvrtou dlouhohrající desku vydali elektronici The Saint Paul

Nejlepší desky roku 2020 (díl první)

Dive před vydáním novinky předstrčil před posluchače smrtící stroj