Tereza Pavlíčková a Martin Rychlík | 27.11.2013 10:24

EBM V dnešním díle se podíváme pod pokličku industriální a EBM scény – na mechaniku toho, jak se tato hudba šíří do světa, jak tu funguje propagace a podobně.

Komunikační kanály: šíření industriální hudby

„Industriální subkultura se během následující dekády [80. léta, pozn.] rozšířila po celém světě a vzkvétala i přes minimum mediální pozornosti…“ (Daly, Wice 1999:158). Otázka tedy zní, jak se to vůbec mohlo stát? Tato kapitola sděluje, jak je industriální EBM produkována, propagována, distribuována a prodávána. Tyto způsoby mají jistá obecná pravidla, která platí i pro další subžánry tzv. "nezávislé hudby". Malá vydavatelství mají samozřejmě jednodušší strukturu, nedisponují tolika „mezičlánky“ (manažeři, hledači talentů apd.) a předně si nemohou dovolit mediální reklamu nebo dokonce „product placement“ v obchodech s hudbou – a právě taková systematická masáž vyrábí hvězdy popu.

Výroba, vydavatelství a distribuce

Autor hudby, který může vzhledem k povaze EBM nahrávku (demo) zrealizovat i doma (tedy nikoli v profesionálním studiu), se obrací přímo na vydavatele a většinou se pak i sám účastní propagace a prodeje (koncerty, turné). Klasická Electronic Body Music vzniká za pomoci syntezátorů, sekvencerů, MIDI, samplerů a počítačů. Zásluhou rozvoje technologií (od 80. let zlevnění syntezátorů, zvláště masově Yamaha DX7) a rovněž internetu lze spolupracovat na velké vzdálenosti a tedy bez přímého kontaktu.

Vydavatelství využívají sice distribučních služeb, ale v současné době je spíše pravidlem tzv. přímý prodej z internetových stránek. I to je důvod, proč se s deskami EBM interpretů nelze na běžných pultech příliš setkat, a když, tak pouze s několika kusy nejznámějších projektů, které prorazily ono pověstné undergroundové ghetto. Běžné je i to, že obchody desku (potenciálně neprodejnou) objednají až po přímém dotazu zájemce. Vynaložené úsilí v hledání a poptávání EBM hudby pak logicky vytváří silnější pouto mezi posluchačem a skupinami, než kdyby se mu alba sama „sypala“ do nákupního košíku jako u Madonny, U2 apod.

Nezávislé projekty jsou pro posluchače autentičtější, neboť se u nich nepředpokládá tolik zásahů do tvorby, jako je tomu u velkých vydavatelských domů. O aktivnějším přístupu posluchačů svědčí i výsledky průzkumu, na nějž již bylo odkazováno: „Statistika z dotazníkového šetření ukázala, že 60 % fanoušků bylo zainteresováno v komunitě větším způsobem nežli jako pouhý spotřebitel: DJové, pisatelé do fanzinu, hudebníci, zástupci labelu atd.“ (Collinsová 2002:201). K tomu patří i zmíněná skutečnost, že kapely, jež získají statut hvězdy i mimo industriální teritorium (Ministry, NIN, Rammstein), jsou mnohdy tvrdým jádrem odepsáni nebo haněni jako "zrádci původních myšlenek".

Prodávat poměrně hodně desek, a přesto si udržet punc protisystémové „teroristické“ skupiny, se podařilo například Front Line Assembly nebo Front 242: „Když jsme před lety v Bruselu začínali, nic pro nás nebylo připravené. Nikdo se o to nezajímal, žádné vydavatelství. Byli jsme sami čtyři a říkali si, pokud chceme něčeho dosáhnout, je třeba si udržet nad vším kontrolu. I teď máme dohled nad vším. Žádní manažeři, žádný producent. Děláme si sami obaly desek, design triček, pódiová vystoupení… Je to zkrátka Made by Front. Mohli bychom si napsat: ,Hudba Front 242, mix Front 242, produkce Front 242, obal Front 242, merchandising Front 242. Tak to je… Myslím, že to je základní filozofie elektronické hudby, dělat si vše sami. Co na rocku nesnášíme, jsou všichni ti paraziti, kteří říkají, co nosit, jak se chovat a tak. A to je pěkná sračka,“ uvedli členové skupiny, která se i přes své postoje a nároky dostala pod křídla Sony Music a Epic (Moore 1990:2).

Specializované industriální labely obvykle vznikají z iniciativy samotných autorů, k nimž se přidávají sblížení interpreti. Zprvu je zvykem vydávat „limitované“ a číslované edice, které se postupem času – a v případě úspěchu skupin – mohou stát ceněnými raritami. Výhody jsou nasnadě: Zájemce o album omezené počtem 500 kusů má pocit, že kupuje něco obzvláštního, přitom by možná nahrávací společnost ani více kusů neprodala. Drtivá většina hudebníků i společností ostatně nedělá (a ani nemůže dělat) tuto hudbu za účelem zisku, ale spíše jako formu propagace celého žánru. Mnoho labelů nepřežije vydání několika CD. I to posiluje integritu celé komunity: pocit sounáležitosti a stejného cíle.

Přesto se některé vydavatelské domy (spíše „domečky“) dokázaly dobře uchytit a pro EBM vykonaly velkou práci. Kultovní status získal dnes již neexistující label Zoth Ommog, jenž byl zárukou, že zájemce nesáhne po něčem, co by se mu nelíbilo. V Americe měl podobný status Wax Trax!, později se uchytily Cleopatra Records nebo současní Metropolis Records. V Evropě vydávaly industriální hudbu Play It Again Sam/RRE, OffBeat či v poslední době vzkvétající label Alfa-Matrix i desítky menších. Je pravdou, že ač se mnoho členů komunity označuje za nekonzumenty s antikapitalistickým cítěním, je přitom řada z nich klasickými „commodity completers“ (Hills 2002:28), kteří kupují vše, co v žánru vyjde.

Propagace (koncerty, kluby, radio, TV, sociální sítě)

„Elektronická muzika roste na scéně sama od sebe, ústním podáním,“ píše Collinsová (2002:213), čímž chce naznačit, že se EBM nemůže spolehnout na iniciativu producentů, ale opírá se o informace sdělované uvnitř vlastní komunity. A to formou debat v klubech, na koncertech, v diskuzních fórech a velké zastoupení mají i sociální sítě.

Věhlas dobré desky, inspirativní skupiny nebo fascinující pódiové show se šíří poměrně rychle vzhledem k omezenému okruhu recipientů. Industriální kluby existují v mnoha západoevropských a amerických městech, případně se pravidelně konají „EBM parties“, taneční diskotéky, v nichž se namísto živého vystoupení kapel pouští CD a dnes opět i LP desky, které bývají doplněny o sestříhanou videoprojekci sci-fi, hororových či válečných filmů, grafických motivů, letů do vesmíru, záběrů z továren nebo i o promítání koncertních DVD.

Skinny Puppy – Assimilate (živě 1986)

Samotné koncerty electrocore kapel, ochuzené jistou předprogramovanou automatizací hudby (PC set, computerový bubeník), bývají proto rovněž oživeny promítáním anebo nápaditým divadelním představením, často s násilnými prvky a pyrotechnikou. Skinny Puppy, kanadští představitelé žánru brutaldisco, se proslavili hudbou stejně jako bizarním řáděním před posluchači. Trent Reznor (NIN) v roce 1992 vzteky rozmlátil klávesy a jednotlivé kusy házel do auditoria, podobně jako ničili kytary rockoví hudebníci. Intelektuálštější Young Gods zase sázejí na barvami malované plochy, návštěvníci Laibachu musejí mít pocit, že zavítali na vojenskou promenádu… Obecně se dá říci, že komunikované zážitky z takových událostí vytvářejí diskurz a debaty o EBM hudbě.

Důležitým nástrojem reklamy EBM se nedávno staly volně stažitelné soubory ve formátu MP3, takže skupiny neváhají umístit ukázky své tvorby na web. Pro tento žánr nelze ani příliš využít rozhlasové hitparády, přestože do tzv. alternative charts se někteří interpreti čas od času i probojují. V ČR lze za jedinou rozhlasovou stanici (mimo kolejních VŠ stanic), kde se EBM hrála a hraje, označit pražské Radio 1. Začátkem 90. let pronikly některé klipy Vanessy i do České televize a před lety mívala gotika a EBM svůj občasník na globální MTV. „Ze strany televizí neexistuje zájem o industriál, … a většina takových umělců nevytváří videoklipy pro nedostatek financí“ (Collinsová 2002:220).

Podobné je to i se zavedenými hudebními časopisy, jako jsou Rolling Stone nebo Melody Maker (u nás třeba Rock & Pop), které s úpadkem subžánru ztratily o tvrdou elektroniku zájem a věnují se klasičtějším nebo melodičtějším věcem. Tím důležitější jsou tištěné zpravodaje z „oboru“, které informují, recenzují, ukazují trendy a běžně i přinášejí jako přílohu kompilační CD různých labelů a skupin. Známý je SideLine, D-Side, Darklife, Meltdow, HardWired, Industrial Nation, Interface aj. Mocným nástrojem se různým subkulturám, sdružením či vyznavačům – fanoušky elektronické hudby nevyjímaje – stal internet, jenž umožňuje přímou komunikaci se zainteresovanými skupinami a přímo vytváří pospolitost, jež je dobře informována. Z lepších e-zinů lze zmínit New Empire, Chaos Control, Eclipse, Emptiness, Industrial Bible, Industrial Music Digest, Orkus, Plague, Sonic Boom a stovky dalších, které vznikají péčí aktivních fanoušků a webmasterů, často s vlastními hudebními pokusy.

Nejdůležitější formou propagace EBM je však poslech hudby, jež může zaujmout známé a kamarády, kteří pak potenciálně rozšíří řady této komunity. „Fanoušci se věnují industriální hudbě mnoha způsoby. Nejběžnější je poslech doma a osobních přehrávačích, následují kluby, parties, stereo soupravy ve vozidlech i v práci; což dokládá široké rozpětí posluchačských příležitostí, ale znatelně nejběžnější je poslech o samotě… Ačkoliv záleží na určité variantě, zdá se, že tato hudba uspokojuje jak tělesné, tak i intelektuální potřeby – tudíž někteří fandové označují industriální styly jako ,inteligentní taneční muziku´…“ (ibidem 2002:156)

No, řekněte sami, není nic „poetičtějšího“, než se na závěr dnešního dílu dozvědět, že hudební směr, kterým někteří z vás jdou, je považován za inteligentní taneční muziku?

Pokračování příště...