Demi Mortuus | 20.02.2019 15:14

Jak se rodila jedna z nejsilnějších literárních inspirací celé gotické scény? Přečtěte si tady!

V roce 1970 vydalo nakladatelství Odeon bichli, která se dá shrnout dvěma slovy: Gotický román. Soubor čtveřice příběhů, které formovaly tento literární subžánr, jemuž prospívají chladné kulisy hradů a jeskyní, bude možná pro fanoušky současného hororu těžkým oříškem. Je to však svědectví doby a jakýsi zárodek pozdějšího atmosférického strašení.

Na prvním místě je po právu „Otrantský zámek“ Horace Walpola. Tento britský klasik ve svém románu z roku 1764 neváhal od začátku využít nadpřirozených rekvizit a hned v úvodu čtenáře zaskočí zjevením částí brnění obřích proporcí, či ducha vystupujícího z obrazu. Jinak však roztomile naivní děj posouvá kupředu spousta dialogů a hlavně hradních intrik.

Hned na začátku jsme svědky svatby Isabely a Konráda. Ten krátce po okroužkování zhyne rozmáznut právě pod obří helmou a na mladou krasotinku dostane zálusk ženichův tatík – Manfred. To se samozřejmě na zámku nesetká s nadšením u pánovy manželky ani dětí a do Isabely se navíc zakouká Teodor, který je považován za chudého jinocha. Časem se však ukáže, že mu v žilách koluje modrá krev a nerovní sokové nehodlají přenechat terč svých vášní tomu druhému napospas ani za nic.

Zajímavostí budiž krátký film Jana Švankmajera "Otrantský zámek" z roku 1977. Jedná se o fiktivní dokument, v němž badatel MUDr. Jaroslav Vozáb odhaluje souvislosti italského Otrantského zámku a českého zámku Otrhanského.

Horace Walpole, čtvrtý hrabě z Orfordu, se narodil 24. září 1717 v Londýně a je znám nejen jako spisovatel, ale také jako politik a architekt. Nejmladší syn britského předsedy vlády Roberta Walpola a jeho ženy Catherine se po absolvování univerzity vydal na zkušenou po boku básníka Thomase Graye, ale po vzájemných rozepřích se Horace vrátil do Anglie a vstoupil do parlamentu.

Nejznámějším plodem jeho architektonických vloh je dům Strawberry Hill, v němž se roku 1747 usadil a z nějž vybudoval monstrózní pseudogotické sídlo, ale nejvýraznější stopu po sobě zanechal románem „The Castle of Otranto“, jímž přímo položil stavební kámen později rychle narůstajícího temného hradu gotického románu. Ten prý Walpole napsal na základě snu, který měl jedné červnové noci 1764. Zdálo se mu prý, že se ocitl v starodávném zámku s velkým schodištěm, na jehož konci spatřil obrovskou ruku v brnění. Zemřel 2. března 1797 v Londýně.

Horace Walpole

Clara Reeve přiznala, že Walpole byl inspirací pro její román „Starý anglický baron“, ale na druhou stranu hned poukázala na několik výhrad ke svému vzoru, kterých se ve svém díle snažila vyvarovat. Její příběh z roku 1777 je tak civilnější a i když také využívá stylových hradních kulis, obejde se bez nadpřirozena a soustředí se na zápletku.

Ta se točí hlavně kolem mladíka Edmunda, jehož v útlém věku přijal pro spoustu ctnostných vlastností do své ušlechtilé rodiny baron Fitz-Owen. Tam však časem začal být poněkud nechtěný a zároveň odhalil, že to s jeho původem bude trochu zamotanější. Tady je rozhodně možné hledat paralelu s klasickým Walpoleovým dílem.

Clare Reeve, narozená roku 1729 v Ipswichi jako jedno z osmi dětí reverenda Williama Reeve, si ve své době s Walpolem dopisovala a nechala se od něj přímo inspirovat k vlastní tvorbě.

Po smrti otce žila v Colchesteru se svou matkou a dvěma sestrami. Napsala hned několik románů. Nejvíc se proslavila právě v knize otištěnou novelou „The Old English Baron“ (původně „The Champion of Virtue“). Ta údajně ovlivnila Mary Shelley při psaní „Frankensteina“. Neprovdaná trávila své dny v ústraní a až do smrti, která si pro ni přišla 3. prosince 1807, věnovala svůj čas literatuře.

Clara Reeve

Jako zjevení působí v téhle čtveřici příběhů „Vathek“ Williama Beckforda. Ten, jako by byl, s trochou nadsázky, jakýmsi dobovým předchůdcem Jiřího Kulhánka či Franty Kotlety. Kalif Vathek není žádný svatoušek. Naopak. Snaží se užívat života naplno a s ničím není spokojený. Ještě šíleněji se v tomto směru jeví jeho matka Carathis, která ke svým cílům neváhá užít na svou dobu odvážně popsaných rituálů černé magie.

Když Vathek trpí nechutenstvím, sní sotva dvaatřicet jídel místo obvyklých tří stovek porcí. Kleštěnci, sluhové a děti tu umírají po stovkách a to vše jen proto, že Vathek podlehne svodům proradného džaura, který mu naslibuje hory doly a později taky půvabům krásné a Nuronihar. Bláznivý děj má však, stejně jako u zmíněných českých reků, něco do sebe a proti dalším třem atmosférickým příběhům odsýpá mnohem svižněji.

William Thomas Beckford spatřil světlo světa poprvé 1. října 1760 a časem se stal známým anglickým spisovatelem, literárním kritikem, sběratelem umění, mecenášem a politikem. Byl synem starosty Londýna, po němž zdědil nemalé jmění a díky němuž mu bylo dopřáno kvalitního vzdělání (třeba hudbu ho v pěti letech učil W. A. Mozart). Román „Vathek“ napsal Beckford v roce 1786 původně ve francouzštině a je tak trochu odrazem charakteru autora, který prý byl nespoutaný, vášnivý, a excentrický.

Podle autora údajně vznikl za tři dny a dvě noci, těžko však říct, nakolik se dá téhle informaci důvěřovat. Rozruch vznikl kolem knihy také díky Samueli Henleymu, Beckfordovu příteli. Ten se měl postarat o překlad do angličtiny, ale bez vědomí autora stihl román i vydat a jaksi zapomněl uvést pravého autora. Po přátelství tak bylo veta. Beckford byl inteligentní a vzdělaný muž, který dokázal život komentovat sarkasticky i s nadhledem, ale zároveň se oddával studiu okultismu a černé magii. Jisté je, že se zapsal do zlatého fondu gotického románu a má v něm nezaměnitelnou patinu orientu. Zemřel 2. května 1844.

William Beckford

„Sicilský román“ Ann Radcliffe se v tomto ohledu vrací k původní šabloně. Podíváme se v něm na hrad Mazzini, který stojí v Sicílii. Markýz totožného jména v něm vládne pevnou rukou a po sňatku s druhou ženou pochybných mravů i povahy trpí obě dcery čím dál větším útiskem.

Vrcholem je v tomto směru markýzovo rozhodnutí o sňatku mladší dcery Julie, toho času čerstvě zamilované, s ne příliš ctnostným vévodou de Luovo. Julie prchá z hradu a my sledujeme její nelehké osudy na cestě za svobodou a za láskou. Na neobývané části hradu se navíc zjevuje tajemná postava v kápi a s lucernou, jeho obyvatelé slyší znepokojivé steny a nářky a rodinná tragédie nabývá obludných rozměrů.

Ann Radcliffe

Ann Radcliffe, narozená 9. července 1764 ještě jako Ann Ward, se narodila v Londýně. Její tatík William byl obchodníkem s látkami, leč jeho dcerka strávila dětství a mládí u společensky výše postavených příbuzných. Ti se později i s Ann přestěhovali do Bath, kde se provdala za politického reportéra Williama Radcliffa.

Ten měl vlastní vydavatelství a svou ženu logicky podporoval v její zálibě v psaní. Ann se nenechala dvakrát pobízet. Jedním z jejich nejznámějších děl je právě „A Sicillian Romance“, které původně vyšlo v roce 1790 jako anonym. Dílo Ann Radcliff různými způsoby inspirovalo například Jane Austene, ale také „Oválný portrét“ Edgara Allana Poe či „Rebeccu“ (česky „Mrtvá a živá“) Daphne du Maurier. Ann žila v protikladu k Beckfordovi spořádaným životem a to se odráží i na jejich postavách, které jsou značně černobílé. Dobré je dobré a zlé je zkrátka zlé. Zemřela 7. února 1823.

Vlastně by mne docela zajímalo, jací tehdejší kavalíři, dámy a vladaři ve skutečnosti byli. Jak je tomu u většiny těchto romanticky strašidelných příběhů běžné, hlavní hrdinové se neustále míjejí a znovu nacházejí v řetezcích neuvěřitelných náhod, v jednom kuse omdlévají, pláčou štěstím i hrůzou a dnešnímu čtenáři svou naivitou buď vyloudí na tváři shovívavý úsměv, nebo ho unudí k smrti.

Ke které skupině budete patřit vy, to je už jenom na vás. Jisté však je, že právě tady vyrašily první kořeny dnešního hororu a že tento soubor od Odeonu byl u nás čítankou gotického románu.