Ash | 27.06.2022 12:25

První den letošního Metronome Festivalu se nesl v duchu vystoupení australského hudebníka.

Na koncert Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds jsme si museli počkat téměř pět let. Původně plánované turné k poslední „kapelní“ řadovce „Ghosteen“ bylo kvůli covidovým restrikcím posunuto o rok, načež bylo úplně zrušeno. Fanoušci proto vyhlíželi Metronome festival s nadějí, že to tentokrát snad už konečně vyjde a čtyřiašedesátiletý zpěvák se svou show oslní Prahu.

Co si budeme nalhávat, celé turné bylo ohroženo zprávou starou několik týdnů, kdy Nick Cave přišel o dalšího syna, jedenatřicetiletého Jethra. Když se s tragédií předčasného odchodu syna vyrovnával poprvé, znamenalo to úklid do ústraní, uzavření se před světem a vydání dvou světobolných řadových alb. Muzikant ale jakoby přišel na to, jak se se zármutkem vyrovnat a na turné s kapelou vyjel pln síly a radosti ze života.

Přiznám se bez mučení, že jít na koncert Nicka Cavea v parné léto (a ještě na open air festival) pro mě byl nestandardní zážitek. Obával jsem se, co s energií a atmosférou tyto pro něj netypické kulisy provedou. Ale bál jsem se zbytečně. Nick Cave & The Bad Seeds umějí ovládnout jak uzavřenou arénu, tak venkovní prostor, který jako by jim dával větší volnost se naplno rozvinout. Kdo Caveovu tvorbu v posledních letech sleduje, ví, že zádumčivé balady a rockové běsnění vyměnil za minimalistické a do sebe uzavřené elektronické plochy, do kterých spíše jen recituje silné texty, předpoklad byl tedy takový, že na tomto materiálu bude celé vystoupení postaveno (zvláště když k poslední řadovce na právoplatné turné kapela nevyjela). O to větší překvapení ale bylo, když usměvavý zpěvák přišel ve svém typickém uhlazeném obleku s úderem půl desáté na scénu, pozdravil se s diváky, kopnul do vzduchu a rozjel „Get Ready For Love“ z gospelově rockové dvojdesky „Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus“ z roku 2004.

Ono se vůbec na úvod koncertu z této dvojfošny hrálo překvapivě hodně (překvapivě proto, že v posledních letech ji, kdo ví proč, ignoroval). Hypnotická vypalovačka „There She Goes, My Beautiful World“ i zasněná „O Children“ patřily k pomyslným vrcholům koncertu, a to jsme byli teprve na začátku. Zpěvák hned od první písně klasicky opouštěl pódium a přecházel na představené molo před diváky, se kterými komunikoval, dotýkal se jich a zpíval jen pro ně. Takto osobní kontakt je pro něj důležitý, díky němu ze sebe strhává své vlastní bolesti. A vzhledem k počtu rukou, které se k němu pokaždé natahovaly, se dá říct, že sejmutí bolesti očekával i každý jednotlivý návštěvník. A opravdu, i když jen na pár minut, bylo sejmutí veškerého trápení citelně patrné. Svůj životní zážitek si může připsat asi osmiletá dívenka z první řady, které Cave věnoval píseň a jen pro ni se učesal a upravil. Nebo fanoušek, který mu plaše podával výtisk knihy „A uzřela oslice anděla“ s připravenou tužkou, kterou zpěvák přijal, pro chvíli odložil mikrofon a ochotně se podepsal.

I samotná kapela hrála tak, jak jsou fanoušci zvyklí, tedy přesně, s citem či s agresí (jak je zrovna potřeba). Druhým nejdůležitějším člověkem na pódiu je už několik let Caveův souputník Warren Ellis s mohutným vousem, obsluhující kytary, housle nebo klávesy. Svou premiéru za bicími si toto turné odbývá Toby Dammit (někdejší bubeník The Swans nebo Iggyho Popa), který před lety ještě ovládal piano. Tam ho vystřídala (vůbec poprvé v sestavě The Bad Seeds žena) skladatelka filmové hudby Carly Paradis, kterou takřka jako jedinou principál představil, a to slovy „tohle je Carly. Je nová. Neuvěřitelně talentovaná. A nová.“ Představení ostatních nebylo třeba, každý měl své místo a věděl přesně, co má dělat, ať už to byl za perkusemi, zvonky a dalšími bicími nástroji ladně postavený Jim Sclavunos, Martyn Casey, jehož hra na baskytaru je nenápadná, ale tak důležitá hlavně pro starší písně, které na silných basových linkách stojí, nebo George Vjestica, který střídal akustickou kytaru pro jemnější písně se zefektovanou elektrickou pro hudební apokalypsu.

A že i těch hlasitých kusů si obecenstvo prvního dne Metronomu užilo dostatek. Nejstarší věc z repertoáru Australana „From Her to Eternity“, která po téměř čtyřech dekádách hraní vyrosla v hlučnou smršť, druhou nejstarší píseň o apokalyptické bouři „Tupelo“, podanou s patřičnou naléhavostí, nebo stálici (a jednu z nejznámějších hitovek) „Red Right Hand“, jež je už klasicky zakončena zlomyslně vygradovaným finále.

Na své jemnější a temnější polohy dával Nick Cave vzpomenout ve chvílích, kdy usedl za piano a téměř sám vystřihl „I Need You“ z předposlední desky nebo „Waiting For You“ z té poslední. Napětí by se dalo krájet a zlomený Caveův hlas při písních věnovaných smrti svého syna vháněl slzy do očí. Přídavková sólově odehraná „Into My Arms“ byla už odzpívaná sborově celým hledištěm, a možná i proto se jednalo o jeden z nejsilnějších momentů celého koncertu.

Setlist se lehce otřel i o poslední albový počin „Carnage“, který Nick Cave dal dohromady jen s Warrenem v době covidového odloučení. Pro tyto kusy (ale nikoliv výlučně) si pro aktuální turné do sestavy pozval i tři gospelové sboristy (dvě ženy a jednoho muže), kteří písním dokázali dodat patřičnou sílu a šíři. Nejpatrnější to bylo v případě závěrečné „White Elephant“, jež je rozdělena do dvou polovin. Při té první, temné a pomalu gradující, Cave stál u pódia a plival text o tom, že střelí do hlavy každého, kdo se k němu jen přiblíží. Stejně jako hudba pomalu graduje do něčeho velkého, i sám zpěvák s rozpřaženýma rukama rostl do téměř nebeských výšin. Když se v jednu chvíli píseň zlomí a přijde tolik očekávaná úleva s optimistickým vyjádřením o království nebeském, z každého byla sejmuta tíha života a byl naplněn pozitivním poselstvím.

A přesně takový byl i koncert Nicka Cavea & The Bad Seeds na pražském Metronome festivalu. Chvílemi strašidelný, temný a depresivní, aby hned na to byl odlehčen zpěvákovým úsměvem a vtipkováním mezi písněmi. Vyrovnaný setlist sestavený z osvědčených klasik, málo hraných kusů z minulosti i ze současných klidných poloh, nedal nikomu dostatečně vydechnout. A Nick Cave byl ve svých čtyřiašedesáti letech plný života a dobré nálady, což bylo po značných útrapách z posledních let dobré vidět. Našel způsob, jak se s bolestí vypořádat, a pokoušel se svůj recept předat i lidem kolem sebe. Za sebe musím říct, že se mu to podařilo. Z koncertu jsem odcházel v euforii, s pocitem, že jsem zažil něco nadpozemského a nevysvětlitelného. Povznesený.