Je na čase podpořit tuzemský psaný horor. Máme tu jeden zajímavý pokus, tak směle do něj.
Honza Vojtíšek - Sešívance
Vydal: Golden Dog, (274 stran)
Československý horor, to je taková kapitola sama pro sebe. O jeho existenci někteří tuzemští čtenáři fantastiky málem ani nemají tušení. Ne snad, že by se tomuhle faktu mohl někdo příliš podivovat, ale pokud pravidelně sledujete třeba naše Strašání, nejspíš jste si všimli, že děsivé výkřiky z tuzemské kotliny zaznívají téměř každý měsíc. A mnohdy se naštěstí nejedná jen o upachtěné napodobování tisíckrát napsaného na západ od našich hranic. Člověk se občas dokonce setká i se zajímavými projekty a jedním z takových pokusů jsou rozhodně „Sešívance“ Honzy Vojtíška.
O co přesně jde? Honza oslovil několik kolegů s nápady na povídku a s těmi povolnějšími se o jejich dokončení vzápětí podělil. Možná jste v minulosti zaregistrovali třeba spolupráci Stephena Kinga a Petera Strauba na společných knihách „Talisman“ a „Černý dům“. Tady se tedy děje něco podobného, jen jsou ty texty kratší. Honza navíc neváhal zalovit i na Slovensku a v Polsku. Právě tam podle jeho slov podobné literární kooperace nejsou žádnou velkou zvláštností.
Honza Vojtíšek a Łukasz Radecki
Tolik tedy zajímavá teorie, ale podívejme se raději, jak to celé funguje v praxi. Bez vytáček přiznávám, že mi to chvíli trvalo. Úvodní kratičká hříčka „Budiž ti přáno“, kterou Honza zplodil (ehm) s polskou fotografkou, fotomodelkou či blogerkou Sylwií Błach, sice stylově pomrkává, ale i díky rozsahu moc nemá šanci výrazněji zasáhnout. „Uvnitř“ zase začíná docela zhurta, leč nakonec se mi nápad, na kterém s Honzou zapracoval Martin Štefko, nezdá dostatečně vytěžen. Spolupráce s Ivanem Kučerou na povídce „Mrtví klauni nepijí“ na mne působí podobně. Zpočátku se mi taky nejdřív jevila zajímavě a čtivě, ale finiš mi opět přišel poněkud násilný (v tom horším smyslu slova) a přitažený za mokré a zelené pačesy.
Kvalita a zábavnost textů však jde naštěstí následně nahoru a důkazem je kousek „V pokoji“. Ten si dokonce Honza dal ve trojce s Petrem Bočkem a Miloslavem Zubíkem, kteří už společně mají nějaké to písmeno za sebou. Konečně se pánům podařilo předestřít atmosféru, která vás i na omezené ploše povídky vcucne do pokoje hned vedle nahého ženského těla. „Pusť mě ven“ s Honzou spolusprznil (i na našem webu - rozhovor najdete ZDE) známý ouchyla Mark E. Pocha a kluci si společně užili prvky svého oblíbeného bizarro fiction. Doporučuji nepředčítat přítelkyni s umělým poprsím! Robert Poupátko si zase přisadil v dílku „My, kteří kráčíme stíny“. Dostane se tak i na upíry a na čtyřprocentní menšinu.
Honza Vojtíšek a Kristina Haidingerová
„Setři mě“, na kterém spolupracoval Janko Iša, má hodně zajímavý nápad, ale nepodařilo se mi uvěřit, že by podobná existence takové sběěratelské vášni mohla propadnout. Nicméně je fakt, že zrovna život píše ty nejnepravděpodobnější scénáře, a když nic jiného, je rozhodně Miloš vtipnou a sympatickou figurkou. To už však sešívance gradují a „Funeral Blues“ baví. Má svoje slabší místa, ale jako celek funguje mnohem líp než pohřebák, ve kterém drandí po okreskách skupina Trackař. Aby taky ne, když jej pomáhal štelovat zkušený Svatopluk Doseděl.
Další návštěvou z Polska je tu Łukasz Radecki. Právě povídka „O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček“ je mým favoritem. Téma mentálně vyšinutých vesničanů se neomrzí a tenhle kousek se opravdu povedl. Je brutální, naturalistický, ale zároveň i hravý a zábavný. Tohle jsem nečekal a o to ta pecka mezi oči byla intenzívnější. Jedeme dál. „Nezhasínej“ dal Honza dohromady s Kristinou Haidingerovou, mimo jiné pořadatelkou pražského HorrorConu. Dobře vím o Honzově slabosti pro japonskou herečku Asami a tuhle povídku jsem bral jako autorovo vyznání a jakýsi sen, který je něžný, milý a nečekaně poetický. O to víc mne časem překvapilo, že je povídka z větší části dílem Kristíny, ale to na věci vůbec nic nemění. Další příjemné překvapení.
Komiks „Odmaskovat“, který namaloval Dávid Marcin se mi vlastně taky dost zamlouvá a nechápu, jak se klukům povedlo stvořit něco tak intenzivního na tak malé ploše. Tady je jen škoda formátu knihy, na komiks je tisk opravdu mrňavý a málem jsem při louskání bublin přišel o bulvy. I tak je to příjemné osvěžení. „Dotma“ je už jen tečkou, která má taky jistou poetiku a jako bych slyšel ze tmy nějaký uhrančivý hlas předčítat její slova na závěr.
Po přečtení povídek se navíc povedlo čtivě osvětlit všechny spolupráce, jejich úskalí i pikantérie a také představit všechny zúčastněné. Honza mne při zaslání knihy k recenzi nabádal, abych jej nešetřil. Přiznám se, že jsem se zpočátku trochu potil, protože kritizovat dílo člověka, kterého máte nějakým způsobem rádi, není nikdy snadné. O to větší radost mám, že jsem se nakonec pobavil víc než dobře a že „Sešívance“ můžu pochválit nejen kvůli kouzelnému názvu, který jsem jako skalní slávista musel ocenit!
Přidat komentář