Jak se povedla Ronanu Harrisovi nová deska, to si přečtěte v naší dvojrecenzi.
VNV Nation - Noire
Vydal: Metropolis
Demi Mortuus: Uběhlo už dlouhých devět let, co jsme si posvítili v recenzi na nějakou desku VNV Nation (zde). Letí to neskutečně rychle a určitě bychom o tomhle nepříjemném faktu vyštrachali nějaký Ronanův melancholický text. Pravdou však je, že už v recenzi desky „Of Faith, Power and Glory“ kolega Pavel Zelinka láteřil nad tím, že se od irského strýčka už člověk nedočká přílišného progresu a naopak, že se Ronan uchýlil k jakémusi osvědčenému modelu, který je zárukou úspěchu.
V tomhle kontextu je vtipný fakt, že když jsem si na pejskařské procházce rovnal myšlenky pro recenzi jeho novinky, napadl mne jasný základ v tom, že se desky VNV Nation skládají zhruba ze tří druhů songů. Popová hitovka, taneční klubovka a balada. Když jsem se pak podíval na onu starší recenzi a našel tam úplně stejný popis desky skoro dekádu staré, řekl jsem si, že na tom asi opravdu něco bude.
Dalším důvodem k novým zasmušilým textům mohl být loňský odchod Marka Jakcsona, který s Ronanem táhl tuhle futurepopovou káru dlouhá léta. Místo kamaráda si osiřelý frontman pořídil mafiánský knírek a novým albem „Noire“ hodlá dokázat, že to půjde i bez parťáka. Což se mu nejspíš i podařilo a o nějakém úpadku být řeč nemůže, stejně jako o nadále se nekonajícím progresu.
Popová hitovka. Když se budete chtít kroutit s děvčetem na parketu záhy potom, co si slíbíte, že spolu projdete životem a strávíte spolu stáří, „Armour“ bude ta pravá. Ono je to opravdu hezké, chytlavé a člověku u toho poskočí srdénko. Tohle Ronan prostě umí. „Wonders“ se musí nechat hledání lehce odlišného (melancholického) zvuku a je taková nostalgicky usmívací. „Lights Go Out“ do toho řeže o poznání chlapštěji, což je tuze sympatické. Není třeba se deskou provzdychat a prodojímat (neplést s proprojímat).
Klipovka „When is the Future?“ funguje více než dobře a „Only Satellites“ je maximálně pozitivní věc s chytlavým refrénem, který nechává vyniknout Harrisův charismatický a nezaměnitelný hlas. Taková hladivá a vkusná diskoška. Závěrečná epická sedmiminutovka „All Our Sins“ je poněkud vážnějšího a fatalističtějšího rázu, vrhá nás do válečné vřavy, ale hudebně naneštěstí takovou sílu nemá i přes mocný orchestrální finiš.
Taneční klubovka. Tak se dá označit už otvírák „A Million“, který na úvod dupe pěkně zostra a obejde se bez nějakého výraznějšího refrénu. Vlastně by šel díky své náladě vcelku funkčně propojit se zmíněným závěrečným opusem. Bez uvolněné a trochu moc vlezlé „God of All“ bych se nejspíš obešel, zato „Immersed“ plní svůj účel na výbornou a splácí dluh tranceověji zaměřenému publiku. Hybná pecka na vypocení na parketu.
Balady. V těch spatřuji jednoznačnou slabinu nové desky. Nějakou tu čistě klavírní věc Ronan už nahrál, ale ve spojení s „Collide“ mi přijde, že „Nocturne No.7“ desce až příliš zbytečně bere energii. Najednou to celé jaksi usne a ta čtvrthodina je prostě příliš dlouhá. Navíc časy „Holding On“ a „Endless Skies“ jsou už pěkně dlouho pryč a přiznám se, že na mne už dlouho Ronanovy dojáky nefungují tak, jako třeba tyhle dva „ouldskůly“, což je mi samotnému líto. Víceméně intermezza „Guiding“ a „Requiem for Wires“ jsou sice samy o sobě příjemné, ake v celkovém kontextu zbytečně natahují čas.
I když. Pravdou je, že VNV Nation si vždycky zakládali na jisté soundtrackové struktuře alb a potom tyhle fáze nahrávky dostávají smysl. Jen je toho na můj vkus trochu moc. Když to však celé podtrhnu a sečtu, vyjde mi, že se mi novinka líbí o dost víc, než předchozí „Transnational“ a že existuje spousta elektronických projektů, které by byly rády, kdyby měly na desce alespoň jeden hit, který by byl silný jako „Armour“, „Lights Go Out“ či „Only Satellites“. Už proto musím říct, že jakkoliv Ronan zůstává Ronanem ve svých pozitivních i negativních stránkách, dosavadní fans VNV Nation určitě nezklame ani tentokrát.
Hodnocení: 75 %
Pavel Zelinka: Na nový materiál VNV Nation jsme museli čekat hodně dlouho. A nezastřel to klasický úhybný manévr se symfonickou deskou "Resonance". Po Best of turné pak odchod Marka Jacksona. Future popový projekt Ronana Harrise se dostal na křižovatku. Vždyť poslední řadovka "Transnational" jasně naznačila, že tato cesta narazila na své limity. V letošním roce tedy irský cvalík vyráží na novou cestu projektu. Jinou? Lepší?
Už po prvních posleších nové desky a po navštívení pražského koncertu jsem se utvrdil hned v několika svých tušeních. Ronan je sice dobrý obchodník, ví moc dobře, co na posluchače zabírá, ale vedle toho zůstává i po letech výrazně otevřenou persónou, vnimavý pozorovatel vlastních pochodů i dění okolo sebe. První tvář jasně charakterizuje výborný singl/klipovka "When is the Future?“, jejiž podstatu během pár hodin odhalil mash-up Xenturion Prime, který spojil stejný melodický běh singlu s chronickou hitovkou "Get Lucky" od Daft Punk. Ronan stále tvoří jasně popové písničky, které ale halí do temnějšího elektronického kabátku. Jen odstín se kus od kusu liší.
Silnou stránkou pana Harrise byly texty. Tenhle chlápek vždy dokázal ve zkratce postihnout niterné pocity mířící dovnitř i ven. A tuhle stránku své osobnosti v nové etapě podtrhnul. "Noire" je prostě nejosobnější kolekcí . Uvědomili jsme si vůbec, že tomuto chlápkovi už je přes padesát? Že je ve věku, kdy se jistému ohlédnutí za svou životní dráhou nevyhne? I z toho důvodu mi klavírní etuda "Nocturne No. 7" nebo Enyu připomínající "Requiem for Wires" nepřijde nepatřičná. I když, a to s kolegou souhlasím, desce ubírají energii. Na druhou stranu, tahle kolekce má více než 73 minut. Čistý anachronismus v době, kdy se na scénu vrací řadová alba s poloviční stopáží.
VNV Nation novou desku pojali jako mozaiku. Mozaiku pocitů, nálad i hudebních směrů, kterými byl kdy Ronan ovlivněn. Takové zpovědní zrcadlo sestavené do podoby řadové desky. Proto ta procházka v klipu k singlu "When is the Future?“. Zatímco autor dříve vehementně strhával pozornost na sebe, dnes klade maximální důraz na to, abychom se dívali, co se na procházce děje OKOLO něj.
Kdo čekal po přečtení mého prvního odstavce, že Ronan se na kariérní křižovce vydá na zcela novou stezku, ten se zmýlil. Pětiletá pomlka byla pro Harrise spíše čas na vydechnutí, utříbení si toho, co má za sebou, aby mu jasně vystoupaly před očima cíle, ke kterým by do budoucna chtěl doputovat. Tento záměr vyšel. I když většinou VNV Nation používají podobné či stejné postupy jako v minulých letech, nemají tyto pokusy křečovitou masku, nejsou nudnou variantou už slyšeného, ale článkem, který bere a propojuje nové elementy s novými nápady.
Takže výsledek? Obhájení výsostného postavení, o které Ronan vlastní vinou přišel předchozí deskou. A to především maximální uvěřitelností. Když poslouchám "Noire" necítím z desky přetvářku, nepřirozené silácké pózy a škleby. Tohle je prostě ve zkratce život muzikanta, který už má leccos za sebou, ale protože ho stále napadají další melodie a hudební aranže, zasazuje je do nových písniček. To, že pak diriguje dav pod pódiem jako zkušený principál zvěř na drezúře, je věc druhá. Obyčejně si stěžuji, že ta která deska mohla být o xy písniček kratší. Tady extrémní stopáž chápu. Co nám Ronan předloží příště? Odhaduji, že se můžeme dočkat více překvapení, než jsme možná v letošním roce v souvislosti s "Noire" čekali.
Hodnocení: 80 %
Přidat komentář