White Lies – Ritual
Vydavatel: Fiction rec./Universal Music

S White Lies to je těžké. Jednoduše jsme je po prvním seznámení mohli odpravit jako cizopasníky na hrobě Iana Curtise, ale tak jednoduché to ve skutečnosti není. Rychlému odsudku brání především hitovost téměř celé debutové desky "To Lose My Life…", takže není divu, že se trio místo pohřbu dočkalo adorace a vysokých umístění v řadě anket shrnující dění v loňském nebo předloňském roce. Tanec na ostří pokračuje i na druhém albu "Ritual", které kapela vydala hned zkraje letošní ho roku.

O White Lies se ví, že to jsou takoví Mirkové Dušínové anglické scény. Kluci z dobře situovaných rodin, kteří jsou kamarádi od střední školy. Hraní v kapele pro ně byla víkendová kratochvíle, která se nečekaně stala dobře výnosnou obživou. A navíc v době, kdy by všichni tři členové kapely měli ve Spojených státech problémy se vstupem do rockového klubu kvůli příliš nízkému věku. V mnoha rozhovorech, které poskytli ještě před vydáním novinky, se dušovali, že druhá deska bude jiná, a i když se může teoreticky jednat o dobré rýžoviště, jim jde především o to, uspokojit náročný vnitřní hlas bažicí po desce, která úspěšný debut po hudební stránce překoná.

O tom, že se White Lies snaží na novém albu posunout do nových teritorií, nás přesvědčují hned z kraje kolekce. Členitá "Is Love" je ideální prototyp otvíráku s pomalou gradací. Místo dominantní basy a kytarové stěny zaujme privilegované místo hned několik elektronických a klávesových vrstev (jako ještě na několika místech desky), následující "Strangers" ve své monumentalitě zachází dále, než se Harrymu a spol. podařilo na dva roky starém předchůdci a singlovka "Bigger Than Us" se může směle stavět na roveň úspěšným klipovkám z "To Lose My Life…". Vypadá to, že stroj na hity pokračuje vesele i na "Ritual", alespoň první polovina tracklistu nemá
slabé místečko.

Hůře ale dopadla pomyslná druhá strana vinylového LPíčka, která lehce ztrácí tah na branku a nepomůže, až na výjimku v podobě odlečené "The Power & the Glory", ani kouzlení producenta Alana Mouldera, který album ošetřil průzračným a zároveň průrazným mixem. U White Lies se naštěstí nejedná o žádnou tragédii. Hoši v bílých košilích nepromítají do písniček svůj rozervaný život, ani neprotestují proti zkaženosti světa, země nebo náboženství. Trojici prostě druhá sklizeň písniček přinesla na desku menší množství kapitálních praváků, ale „pouze“ solidní podhříbky, které nasbíráte v lese i bez znalosti těch správných místeček.

Pokud mám srovnávat s loňským přerodem "Editors", kteří se také vytasili s mnohem elektroničtější deskou, White Lies odcházejí z přímého souboje sice s větším množství rohových kopů a nastřelených tyčí, těsné vítězství si nad Londýňany si ale odváží starší kolegové z West Midlands. A abych se ještě jednou vrátil k mykologické terminologii, s úrodou "Ritual" byste věhlasného mistra Smotlachu na lopatku nepoložili, k pochlubení před sousedy bude ale letošní White Lies košík bohatě stačit.

Hodnocení: 75 %

mohlo by vás také zajímat

White Lies slaví dekádu fungování pátou řadovkou i turné, které zasáhne Prahu

White Lies se na podzim vrací jako přátelé. S novou deskou i koncertem.

Report z WGT 2014 – pátek

FOTOREPORT: White Lies v Lucerna Music Baru