O nové desce brněnských temně melancholických rockerů zatím padlo jen několik slov představujících "Unmasked" jako devět hudebních povídek ovlivněných městskou fantasy a New Weird. Tématika na poměry domácí scény vpravdě ojedinělá a odvážná. Jak moc se zamýšlená atmosféra podařila filtrovat v novém počinu Alvaréz Peréz se podíváme v následující recenzi.
Sepsal: Paesant
Foto: www.alvarezperez.com
První dojem z desky, počínaje samotným obalem, potvrzuje avizovaný silný důraz na fantaskní, potemnělou atmosféru, která ji celou prostupuje. Obal mírně načichlý dark artem na přední straně díky minimalistickému designu a logu s dramatickou maskou dodává na tajuplnosti. Na coveru také najdeme texty písní této česko-anglické desky včetně úvodního sloganu ve stylově filozofickém duchu i nápaditou ateliérovou skupinovku čtyř postav utopených v odstínech černé. První dojem z desky, počínaje samotným obalem, potvrzuje avizovaný silný důraz na fantaskní, potemnělou atmosféru, která ji celou prostupuje. Obal mírně načichlý dark artem na přední straně díky minimalistickému designu a logu s dramatickou maskou dodává na tajuplnosti. Na coveru také najdeme texty písní této česko-anglické desky včetně úvodního sloganu ve stylově filozofickém duchu i nápaditou ateliérovou skupinovku čtyř postav utopených v odstínech černé.
Úvodní track "Forbidden Path" nás polapí za ruku a za zvuku melancholických kláves zavádí do hluboké tiché prázdnoty. Atmosféra skladby otevírá otázky zákoutí duše a dává prostor k její očistě. Pokud se odpoutáme od tohoto duševna, nabízí skladba příjemné melancholické vybrnkávání i ostřejší utlumené riffy, klavír se zajímavým efektem sonaru, bohaté polohy vokálu včetně hypnotického všudypřítomného našeptávání ozývající se střídavě zleva i zprava. Jakoby hlas zpěvačky Ellen promlouval opravdu přímo do našeho svědomí.
Druhá skladba "The last time", dříve než nastíní atmosféru, ve které se bude rozvíjet, vás mírně vytrhne z čistého poslechu svým syrově naprogramovaným hihat-ride beatem. Naštěstí ale netrvá dlouho a do úvodního odklepnutí a kláves se prorve hutný kytarový tón. Přidá se i melodická linka zpěvu popovějšího charakteru, kterému ovšem v opozici stojí utlumená metalová kytara. Text je prosycený úzkostí, nejistotou a paranoiou. Myslím, že s texty sousedící foto kapely, z nichž polovina vystupuje s jakoby násilně zalepenými ústy ve sklíčených výrazech, je přesným obrazem k druhému tracku.
První skladba českého názvu na albu nese název "Svědomí Města". Elektronické prvky, které jí zahajují v prvních vteřinách navodí dojem, že v ní mírně přičichneme ke koláči Electronic Body Music. V tom nás zanechá alespoň jeho rytmická čtvrtina. Beaty jsou naprogramovány syrově, zhruba tak jak bylo ve zvyku u industriálních kapel na začátku 90.let. Na poli kytarových novinek se objevuje melodičtější vyhrávka. Slova ke "Svědomí města" také konečně posluchači pomáhají objasnit, co že to měla skupina na mysli onou městskou fantasy.
Následuje další česky zpívaná píseň. "Rozhraní" se vrací k mystickému vokálu a kytarovým vybrnkávačkám hraničícím s psychedelíí. Čeština otevírá možnosti bohatších slovních obratů, což skladbě svědčí. Jinak patří k těm táhlejším a nepříliš výrazným. V polovině tracku jakoby nečekaně odezněla a pak se znovu snaží najít cestu zpět do refrénu.
Konečně přichází pátá "Frozen Minds", která splňuje většinu podmínek pro to, aby se stala opravdovým hitem. Hodně tomu přidal velký kus práce na zefektování a násobení vokálů a kytar. Nálada skladby je temnější než u zbytku. Hlavně díky darkambientím klávesovým spodkům. Pasáž s tanečním beatem protkaným naivně hororovými klávesy a vydařený přechod do výraznému refrénu byl pro mě asi nejzajímavější moment na albu vůbec. Zpěv v něm se sice může zdát falešný, ale ať už je pravda jakákoliv, obohacuje ho to. Jediná opravdová škoda je zas toho nešikovného nástupu ploše naprogramovaných bicích.
"Inertia" je ukázkou otevírání prvních vteřin písně způsobem pro Alvarézovskou atmosferičnost mnohem vhodnějším. Zdá se, že pokaždé, když se při aranžování rozhodli šlápnout do vod elektroniky, desce to pomohlo. "Inertia" se také dlouho nese ve stylu arabských melodií, podpůrné basy a charakteristického Ellenina našeptávajícího zdistorzovaného vokálu. Na to, že je se svými pěti a půl minutami nejdelší na "Unmasked", nechybí jí gradace a inovativní prvky, které ji od zbytku jasně oddělují.
Osmá "Perfekt Toy" zpočátku nechává rozeznět zvonkohru a vrací do lehkého nádechu tajemna a horroru. S kytarou a newwave beaty se na chvíli zvukem vrátí do let osmdesátých, záhy zpět do známého "perézvuku" a výustí v samplovou hravost hodnou názvu skladby. Smyčcové výkřiky do tmy, které v intervalech drásá industriální ruch jinak docela táhlou skladbu oživí.
Tajemná atmosféra nechybí ani v "Blížencích", skladbě, která tuto magickou devítku povídek uzavírá. Z celé desky je nejkratším a nejtvrdším počinem, až si říkám jestli se tolik surovosti na odeznívání dojmu z "Unmasked" hodí. Přejímá prvky, které by se daly žánrově zařadit s klidem někam do atmosferického metalu. Je tu hutný rockový beat, kopák výrazně pleská, aby ještě přitvrdil syrové kytaře, konečně se pořádně objevuje výrazná baskytara a mužský backgroundový vokál vykřikující s až muzikálovou dramatičností heslo "vytrhni mi srdce"...Ke třetí minutě se po mírně nešikovném záseku dočkáme dokonce i silného kytarového sóla. "Blíženci" byli pro mě na albu asi největším překvapením, jejich energie a rychlý spád mi padly do noty. Jako čistokrevná rocková skladba ale postrádá to co ostatních osm na "Unmasked" - onu typickou tajemnou Alvarézovskou náladu. Přes svůj zdařilý odskok do metalových rovin působí prostě tak nějak navíc...
Poslech ovšem zdaleka nekončí. Na kotouči najdeme ještě tři bonusové remixy - Impulse od Dj Sayka, Demolished and Rebuild pražských No Name Desire a Scrathy Path brněnských Depressive Disorder. První remix je čistě taneční klubovou záležitostí, elektronika se mísí snad i s prvky progressive housu, jen kouzlo Ellenina vokálu nám trochu zaniká. Druhý díky samplům připomíná soundtrack k béčkovým italským horrorům sedmdesátých let, ale vzhledem k jejich oblibě mě tento fakt nebrzdil v poslechu. S přidáním "Desireovského zpěvu" se zvrátí do celkem příjemného tvrdšího synthy popu. Jen refrén se ztrácí v přebytku zvuků. Konec se nepochopitelně zboří v death/gothic metalovou smršť. Za nejčistší, nejvyváženější a tudíž nejlepší remix považuji třetí od brněnských kolegů Depressive Disorder. Jako jediný udržel i přes silnou dávku elektroniky, breakbeatových přechodů a samplů původní našeptávající mystickou atmosféru interpreta.
Hodnocení: 75%
3 plné skladby z CD ke stáhnutí na http://www.alvarezperez.com/download.html
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.