Čtvrtý a zároveň poslední pohled na průběh letošní Castle Party očima našich redaktorů. Jak se v Bolkówě předvedli Traitrs, Escape With Romeo nebo The Beauty of Gemina?
NEDĚLE 15. ČERVENCE
Nephilim: Však to znáte. Poslední den festivalu máte pocit, že přijde konec světa a že se přece nemůžete vrátit do toho obyčejného života plného otravně nudných lidí. Šťastnější z nás proto dokupují zásoby pitiva za poslední zloté a rozjíždějí další zdánlivě nekonečnou party. Já mezitím balím stan a přemisťuji se se štábním Šemíkem na strategické místo pod hradem. Ale ještě pár kapel stihnu.
Letos poprvé mířím na kapelu, která otevírá hradní program. A přicházím až nezdravě brzy. Slunce pálí jako o život, a tak zabírám strategické místo v jednom z mála stinných míst nádvoří a dívám se, jak se prostranství rychle zaplňuje. Dvouhlavá postpunková hvězdička Traitrs (která pár dní poté prosviští i Prahou) vydala před pár týdny své třetí album "Butcher's Coin" (recenzi na něj najdete tady) a přivezla představit novinky i do Bolkówa. Celý koncert otevírá intro s padajícím deštěm, které okamžitě evokuje náladovku "The Same Deep Water As You" od The Cure, aniž by zpěvák Shawn začal zpívat. Ano, srovnávání se 'Smith boys' díky podobnému zabarvení hlasů se Kanaďané budou potýkat asi dlouho, obzvlášť když spustí skladby, které jako by byly zapomenutými drobky z dob "Pornography". Zvuk není úplně ideální, celý set je trochu zahuhlaný a připadá mi, že zvukař teprve zahřívá šavle, protože hlasitost poletuje nahoru dolů. Dominantní složkou je Sean-Patrickův synťák a Shawnova kytara je hodně v pozadí, naechovaný vokál v parném odpoledni působí až nepatřičně. Traitrs jsou každopádně oceňováni uznalým potleskem slušně naplněného nádvoří po každé skladbě, ale jejich revírem je rozhodně zamlžený temný klub. Povedený úvod posledního hracího dne.
Traitrs - Youth Cults (live at Castle Party 2018)
Přesouváme se na Starý kontinent. O litevských Mano Juodoji Sesuo slyším úplně poprvé, ale oldschoolový znalec Luboš se chlubí, že vlastní jednu z jejich desek už dobrých patnáct let. Moje černá sestra (jak zní překlad jejich názvu v litevštině) se ale pohybuje v temnotách ještě mnohem déle, od roku 1991. Kapela se loni vrátila po několikaleté pauze na scénu s novou, v pořadí už sedmou deskou "Svetimi". Jejich set začíná atmosférickým intrem, po kterém se přidává zefektovaná kytara a synťák a když spustí v rodné mateřštině i zpěvák Mindaugas Budnikas, okamžitě mi naskakuje paralela s nedávno shlédnutým koncertem italských Confrontational. Velmi originálně znějící dark/retrowave střídá litevštinu a angličtinu, frontman promlouvá k divákům v polštině. Přiznávám, že trojice z Kaunasu byla prvním úlovkem, po kterém jsem se začal pídit ihned po návratu z festivalu a patří k mým osobním objevům letošní Castle Party. A očividně jsem nebyl sám. Když totiž kapela dohrála, hladové publikum si vyžádalo ještě přídavek (u druhé kapely v pořadí nevídané!) a zaskočení Litevci evidentně nebyli na tuto variantu připraveni. A proto zazněla poslední skladba setu ještě jednou.
Darkwave/indierockoví bardi Escape with Romeo brázdí temné vody ještě o nějaký ten pátek déle. Kapela už dříve ohlásila, že letos uzavře svou bohatou historii, takže bolkówské vystoupení bylo jedním z těch vůbec posledních. Podobně jako předchozí vystupující, i oni zahájili set pomalou skladbou, aby potom svůj set vygradovali ke klasickým kusům. Hodně se vzpomínalo na zlatou éru devadesátých let a zpívající kytarista Thomas Elbern dokazoval, že přibývající léta mu pranic neubrala na charismatu. Největší aplaus samozřejmě sklidily stařičké hitovky jako "Helicopters in the Falling Rain" nebo "Somebody" a leckterý pamětník zatlačoval slzu sentimentu.
Nedá se nic dělat. Dopíjím poslední letošní (dnes už nealkoholický) drink na bolkówském hradě a mířím do dědiny, abych posbíral překvapivě střízlivé spolujezdce a zanechávám zbytek večera rozjeté partě, která hrdě ponese českou a slovenskou zástavu dlouho do noci. Tak zase příště.
------------------------------------------
Barbora: Když už si myslíte, že máte za sebou všechny druhy festivalových rán a probuzení, přijde čas na to, aby vás někdo vytáhl ze stanu za nohu s tím, že on ještě nespal, a proto byste měli jít taky kalit. Svodům hříchu srdnatě odolávám a po každém dalším pokusu s vypětím všech sil lezu zpět do úkrytu svého stanu. Naštěstí na každého jednou dojde a i DJ Mirage za chvilku chrupká poskládaný na trávě u plotu.
Den ubíhá v těžce zpomaleném tempu, party nasazení v předcházejících dnech a nocích si vybírá svoji daň a navíc se zdá, že snad v kempu došel alkohol! (To ale samozřejmě znamená, že každý má ještě pečlivě střeženou železnou zásobu, kterou přispěje k udržení všeobecného blaha). Snaha únavu přemoci bohužel vede pouze k roztržení korzetu, do kterého se snažím pro formu zašněrovat, čímž je definitivně rozhodnuto o směru, kterým se bude zbytek Castle party ubírat. Ve snaze zachovat zbytky dekora (a střízlivosti) opouštím kolem páté odpolední ležení rozbité na pravděpodobně jediném stinném fleku v celém jižním Polsku a vyrážím na hrad. Bohužel se mi už nepodaří stihnout litevské Mano Juodoji Sesuo.
Co bych si ale ujít nenechala, jsou mí oblíbení rockeři Escape with Romeo, kteří moje hrdinské sebezapření na odpoledním slunci odmění snad všemi hity od "It's Loneliness", přes "Somebody" až po "Tears of Kali". Jsou to právě oni, kteří mi na WGT v roce 2015, kdy jsem jejich tvorbu poprvé objevila, způsobili to největší koncertní dilema. Nicméně i o čtyři roky později si jejich set užívám a zpívám prakticky celou dobu.
Pro letošek se tímto nezvykle brzy loučím s bolkówským hradem a naposledy scházím z kopce dolů do Kulturního domu, kde díky zpoždění programu stíhám s přehledem celý set spřátelených Cynical Existence, které solidárně podporujeme pod podiem. Úroveň humoru už je touto dobou značně pokleslá, ale nezbývá než se hecnout a vytrvat. Ostatně, kdyby to bylo jednoduché, jezdil by na Castle party kempovat každý!
Cynical Existence
Beowulf: Před Geminou jsem si skočil se rozehřát na pár písniček na švédské Cynical Existence. Prezentují se celkem naštvaným metalem okořeněným elektronikou. Přijemně podupávám do rytmu byť se nejedná o nic originálního. Příště jim dám šanci zas.
Na vystoupení The Beauty of Gemina jsem se dost těšil. Na pár let jsem je přestal sledovat a tak jsem byl zvědavý, co se změnilo. Rovnou můžu říct, že nic. Od hudby až po účes hlavního principála Michaela Seleho. :) Na hradě byl výborný zvuk a kapela se prezentovala klasickým mixem temných kytar a elektroniky. Zazněly staré pecky jako roztančená "The Lonesome Death Of A Goth DJ", "This Time" či "Suicide Landscape". Ke konci se kapela pustila do novější tvorby, kterou prezentuje 'gothic blues' a frontman se ujímá španělské kytary. Není to vůbec špatné, ale klasická tvorba mě baví více. Velmi dobré vystoupení a Gemina se pro mě stává festivalovouu jistotou, která si vždy odehraje své.
The Beauty of Gemina - Suicide Landscape (live at Castle Party 2018)
Barbora: Když se po metalové náloži konečně dočkáme Seadrake, všechna dívčí srdce zaplesají nad německo-švédskými fešáky rozmazlujícími nás electro/popovým cukříčkem v tanečním tempu. Formaci vidím a slyším poprvé, ale krásně mi sednou a snadno tak získají mou soukromou cenu 'Objev festivalu'. Sál je zaplněn maximálně ze třetiny, jelikož většina dává přednost na hradě hrajícím The Beauty of Gemina. Ty ale bylo snadné vynechat, jelikož silně pochybuji o tom, že by mne zvládli něčím překvapit.
Tady si zatím užíváme klávesového ploužáku, při kterém zpěvák s jihoafrickými kořeny Hilton Theissen pokleká ve středu pódia a zezadu osvětlen paprsky žlutého světla zaútočí sólově na srdce všech přítomných. Co víc než ukázkový zamilovaný cajdák se synťákem si vůbec přát? Lid se zdá být emocionálně pohnut, jelikož se všichni poobjímají a posunou o hodný kus blíže k pódiu. Přestože pánové předvedou veškerý materiál z první, čerstvě vydané desky "Isola", publikum si žádá víc a tak nakonec dojde i na přídavek.
Potom, co se s děvčaty pěkně vytancujeme a vynadíváme na mládence, stihneme v přestávce doplnit tekutiny a hurá rovnou na slovinské Torul. Ti mne poněkud zaskočí vyhipstřenou letní projekcí ala Coachella, kterou bez debat postavím až za onu křehkou hranici mezi gotickou subkulturou a hipsteří snahu vyjádřit své, dozajista velmi temné, já. Přestože si na tomhle koncertě vůbec nepřipadám jako na Castle party, hudba 'lublaňských depešáků', jak bývají někdy označováni, mne baví, na Maje Valerije se hezky kouká a já se vlním do rytmu. Zváštní body připisuji taky kytaristovi, na kterém je viditelně znát, že si svůj part užívá, a dokonce tu a tam přidá i klasická sólíčka, která obohacují jinak velmi popový zvuk. Zdálo-li se mi v polovině, že Torul poněkud ztrácejí tempo a tah na branku, s posledním songem jim naopak připisuji vyloženě halové kvality a jestliže jsem na WGT prohlásila, že na Agru pánové úplně nemají, tak tady musím říct, že mají rozhodně na víc než místní kulturák. Dočkáme se singlu "Saviour of Love" z desky "Reset" a mnoha dalších kusů, které jsou mi polohou mnohem bližší než začátek setu. Na závěr pak sál potemní a my při přídavku dostaneme nejvíc, co nám Maj umí dát. A nejen on, protože Borut Dolenec opustí synťáky, chopí se basy a pěkně postaru vybrnkává tóny na tlustý struny, který mi zvukem rozechvívají srdce. K dokonalému indie kýči už chybí jenom jeleni. Ti se ale v momentě, kdy na ně pomyslím, objeví na plátně a já tak bezpečně poznám, že jsme společně dosáhli vrcholu.
Torul - Take Me Home (live at Castle Party 2018)
Kontrastem budiž banda přitáhnuvší z hradu s historkou o tom, jak vypili lahev Soplice za 100 vteřin. Skupina je naneštěstí ozbrojena razítkem a neunikne jí vůbec nikdo, takže je brzy jasné, že patříme všichni na jednu hromádku. Jak důležité je míti přátele! Přátele, se kterými zakončuji Castle Party 2018 na afterparty polského DJ Alexe, který dle programu slibuje EBM a electro hity. A vezme to rozhodně za správný konec, jelikož zahájí songem "Ignorance and Bliss" od Covenant, zazní 'Lodě' i další oblíbené odrhovačky, bez kterých se neobejde žádná gotická tancovačka. Lidu je ale zatím uvnitř nemnoho, a tak je těžké zbavit se dojmu školní diskotéky v tělocvičně. DJ Alex si s tím hlavu neláme, zve si na podium svítící pokémoní tanečnici, kterou si pozorný návštěvník bude pamatovat z loňska, kdy podobně zdobila stage v kostele. Aby mohla ukázat, jak rychle zvládne skládat krabice, musí Alex s výběrem hudby výrazně přitvrdit, čímž mě ovšem ztrácí a já se tak s kulturákem loučím v poměrně rozumnou hodinu, za což si pak poděkuji druhý den ráno při balení stanu a odjezdu zpět do civilizace. Každý totiž dobře ví, že poslední noc je buď slušně prospaná anebo absolutní inferno.
Fotky z dílny Tomáše Mičáka najdete v naší fotogalerii.
Přidat komentář