Pojďme se před pražským koncertem Soviet Soviet podívat na jejich novinku, která je zároveň jednou z nejzajímavějších desek (nejen) konce loňského roku.
Soviet Soviet - Endless
Vydal: Felte, (41 mins)
Italská trojice Soviet Soviet patří v playlistech milovníků současné vlny postpunku mezi stálá jména. Zaujala už svými syrovými prvotinami z roku 2009, především EPčkem nazvaným prostě „Soviet Soviet“ s ústřední intenzivní vypalovačkou „Lokomotiv“. Právě ta se svou tlakovou naléhavostí prosadila hned na několik vlivných kompilacích, včetně vůbec prvního dílu vysoko ceněné série DEATH # DISCO Compilation. O Soviet Soviet se tak začalo zaslouženě mluvit.
Následovala regulérní (poměrně slušně přijatá) dlouhostopka „Fate“ roku 2013. Pravda, té sice nechyběla postpunková dravost a ztemnělá atmosféra, ale ruku na srdce, celá deska vlastně tak trochu zůstala viset zacyklená v jednom duchu. Od té doby uplynuly další tři roky. Kam se trojice kolem zpívajícího basáka Andrey Giomettiho za tu dobu posunula?
Už samotný otvírák „Fairy Tale“ uvádí novou kolekci velmi slibně. Je intenzivní, zvukově dotáhlý, prodírá se vysokými prostorami reverbů a plachtícich, shoegazem navinulých kytarových ploch. Vokál ubral na zběsilosti, přidal na melodii. Výsledek je pak částečně přístupnější, ale jaksi dospělejší. A to je základní charakteristika, která jako dech provívá celou deskou. Brutalitu zvuku propůjčuje zkreslená, někdy až zvukově nelítostná basa, která svou překrmeností jako by sama polykala a trhala při tom vzduch na kusy („Pantomime“, „Going Through“).
Právě díky rafinované práci se zvukem i ty největší „popiny“ neznějí vyměkle („Going Through“, „Endless Beauty“). Samozřejmě i díky hrnoucím bicím, které celou dobu poctivě kopají do pozadí. Charakteristický rukopis pak čaruje kytara Alessandra Costantiniho nejen zmíněnými vzdušnými zvukovými poryvy, ale tu krásnou melancholickou melodií („Remember Now“), tu neposednými vyhrávkami či nápaditým křišťálovým vodopádem tónů („Going Through“). A když je potřeba, dojde i na brutální sonické hradby nebo minimalistické drcení. Pánové rozhodně ví, jak efektivně používat kytarové (a stejnou mírou i basové) efekty a vytáhnout z nich maximum pro skladbu, aniž by však efekt zůstal nadřazen hudbě.
Zajímavá je i práce s aranžemi, kdy třeba „Going Through“ zničehonic napadne mezihra z jiného světa a z rozjetého fláku najednou skončíme ploužákem. Skoro jako kdyby to byly dvě skladby v jedné. A téhož si můžeme povšimnout třeba i v „Remember Now“ a daších. Pěkně funguje i kombinace zvuku bicího automatu „pod dekou“ třeba ve „Star“ nebo „Rainbow“, který vysvobodí klenuté refrény s živými škopky. I tak je ale díky energií poznat, že většina materiálu na desku vznikala na turné. A silné basové linky zase prozrazují, od kterého bodu začíná kapela při tvorbě tkát svá hudební přediva jednotlivých skladeb.
Soviet Soviet by ale rozhodně nebyli tak jasně rozpoznatelní, nebýt Andreova vokálu. Ten sice není tak frenetický jako dřív, na naléhavosti výsledku to však vlastně neubralo. A to i když se pouští do větších melodických výletů. Právě ty by vám naopak mohly za krk položit poctivý pás husí kůže – zvlášť, pokud vás ucho táhne třeba někam ke končinám White Lies, Editors nebo Placebo (z českých možná Sunshine). Ovšem pouze typem, melodikou a charakterem zpěvu. Hudba Italů je ve srovnání s těmito bandami o poznání špinavější, zkreslenější, nesmlouvavejší, v nejlepším slova smyslu "zprasenější". A to je dobře.
Deska „Endless“ zachycuje Soviet Soviet v nepochybně silném rozpoložení. Kapela si je evidentně jistější v kramflecích, víc si toho troufne a zároveň už dospěla do takové úrovně, že experimenty dávají smysl a neustřelují do samoúčelné snahy o zajímavost. A i když trojice hudebně dospěla a pustila se do barevnějších kompozic i o něco melodičtějšího projevu, neubralo jí to na intenzitě. Rozhodně jedna z nejzajímavějších desek roku. Good job!
Hodnocení: 80 %
Soviet Soviet – 16 Tons (živě Moskva 2017)
Přidat komentář