Chyběli jste před týdnem na koncertě velikánů Swans? Vraťte se na něj s reportáží, kterou pro nás napsal Dirbi – děkujeme!

Swans jsou takoví běžci. Nejen proto, že hrají dlouho, ale proto, že hrají dlouho. Stavba skladby pak někdy vypadá jak proklatě dlouhý maraton. Stejně tak to vypadalo na posledním pražském koncertě 20. října v Lucerna Music Baru. Dlouhá, pro některé až nekonečná šňůra zvuků a hluku. Pro některé šňůra perel. Pravda je taková, že nejen úvodní intro, ale předehry k většině skladem byly někdy až k nevydržení dlouhé. A pro ty, jež Swans zas tak dobře neznají, spíš k nesnesení. Ale to bych předbíhal.   

Jak se to udá, že kapela na konci 80. let došla vrcholu tím, že vlastně jenom byla? Vedena nekompromisním zvukovým štváčem Michaelem Girou nastavila hranice poslouchatelnosti na takřka nedosažitelnou mez. Následně v 90. předvedla hudební obrat a kreace v podobě vnitřních smiřování se s Bohem i sebou samým, aby lehce, pomalu a plynule, ke konci tisíciletí odešla do prdele. Do věčné prdele, mohlo by se zdát. Po rozchodu s Jarboe se každý zvlášť pustil do víceméně úspěšných sólových projektů, se kterými občas zabrouzdali i k nám. Takto jsem poprvé viděl Michaela Giru v roce 2005 v Paláci Akropolis, kam přijel se svým projektem Angels of Light.

Pak se stalo to, v co mnozí nedoufali, a Swans po více jak deseti letech oznámili deskou „My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky“ (jež jsem si dovolil volně přeložit jako „Můj otec mě vyvede na oprátce do nebe“) nečekaný comeback. Myslím, že comeback to byl vcelku vydařený a kvalitní, avšak pro mnohé se mohl stát na první poslech zklamáním pro svou spíš uvolněnější a citlivější atmosféru, která chvílemi až zabíhala do country, jak to nazvala i moje žena, než se se mnou rozhodla v pátém měsíci těhotenství vydat na koncert k vydání desky. A tady, opět v Akropoli, jsem si poprvé uvědomil dvě zásadní věci: 

ad1) jak strašně se někdy manželky dokáží mýlit, 
ad2) jak strašně dokáží Swans klamat tělem.

To „country“, jak to moje žena v roce 2010 nazvala a následně na něj hrdinně naklusala do Akráče, jí vzápětí pan Gira přetavil v peklo, hnus a zvuk, který v životě neslyšela. Dokonce si vzpomínám, že to děvče, co nám v Akropoli na baru nalévalo, za doprovodu drnčení nejen sklenic umístěných ve všech policích, ale i vrzání samotných dřevěných regálu a celé konstrukce baru, na nás při objednávce řvalo: „To jsem tu nikdy nezažila!“ 

Žena se letos, opět v pátém měsíci, rozhodla se mnou na Swans znovu nejít. Asi dobře udělala, přestože si troufám tvrdit, že letošní hlukovost a zvuková naléhavost zdaleka nedosahovala intenzity ani předloňského koncertu, kterým doprovázeli vydání alba „The Seer“. Přiznám se, čekal jsem trochu víc. Ten podmanivý trans a katarze se letos nedostavila. 

Ona je totiž samotná poslední deska Swans „To be kind“ težce hodnotitelná, protože parta kolem Archanděla Michaela je momentálně tak konsistentní a ve formě, že točí prakticky jedno ucelené album. Řekněme asi takhle: „Začneme hrát, uděláme bublinu a ono nás to někam dovede (na oprátce do nebe) a protože už jsme něco zažili a odehráli, tak víme, co děláme, tak nám prostě musíte věřit!“ Jenomže buďte v tý bublině v průměru 13 minut na skladbu, hodinu a půl na desku, půl roku ve studiu, půl roku na turné a cca 2,5 hodiny na koncert. Já to mám rád, ale kdyby Gira přišel, ať jedu, tak asi teda nejedu.

Jak potom hodnotit samotný koncert? Celou tuto celkem vzato povedenou taškařici zahájila americká improvizátorka a performerka Pharmakon. Pro mě velice milé překvapení jak na pohled, tak poslech. Když už jsem začal s těmi familiérnostmi, tak bych její vystoupení ohodnotil tak, že zahrát mi moje dcera to, co zahrála Pharmacon, k mým 60. narozeninám, tak budu nejšťastnější, nejspokojenější fotr na světě. Co na tom, že jí to pravděpodobně neuživí. To už mi může bejt jedno. Stejně hned jak dohraje, zhebnu na infarkt. Je to přesně to, co jste vždycky chtěli hrát, ale neměli na to odvahu (koule).

Samotní Swans na nic nečekali. Přišli, zapojili si kabely za dozvuku Leonarda Cohena, který se táhl v předělu z beden, a začali hrát. Úvodní gong a už to jelo. No spíš nejelo. Intro celého koncertu bylo dlouhé, opravdu dlouhé, nejdelší. Bohužel většina skladeb byla v tomto smyslu jak přes kopírák. Chápu a rozumím způsobu stavby jejich skladeb, ale někdy to Mistrovi trvalo docela dlouho. Dokonce mám podezření, že ty žvýkačky, co chlapci freneticky celý koncert přežvykují, fasují od samotného Giry na příděl, aby byli klidnější a nehnali ho tak. 

Nejvíc to bylo vidět na bubeníkovi Philu Puleovi. Ve srovnání s předloňským koncertem bych řekl, že se vyloženě flákal. A taky mám pocit, že to chvílemi dával Girovi najevo. Dokonce i etuda s píšťalkou, tuším v „Bring the sun“, byla tak dlouhá, aby si tu absenci pohybu aspoň nějak kompenzoval. Skutečně; v závěru předloňského koncertu jsem stál vedle něj a na vlastní oči viděl, jak propaluje očima Giru a škemrá v duchu pánaboha, aby ta skladba konečně skončila. Teď jsem měl pocit, že vidím spíš žádostivost, aby se začalo něco dít. Dokonce sem měl pocit, že mu jednu z dalších nekonečných předeher přetrhnul několika přechody. Gira se chytnul a zbytek kapely tak nějak obdivnými pohledy a pokýváním dal najevo uznání nad jistou mírou odvahy. 

Velmi oceňuji univerzálnost použití perkusionisty Thora Harrise. On nejenže jako severský bůh vypadá, on opravdu stejně tak dokáže hřmět! Také mi přišlo, že víc prostoru dostal i hráč na elektrickou kytaru Norman Westberg. Jednu chvíli si pěkně zavazbil.

Nechci, aby to vyznělo, že se mi koncert nelíbil. Swans jsou kapela, u které ztrácím soudnost a místy jsem se opravdu nesl na úžasné vlně syrové hladové energie, ale tvrdím, že potenciál pro větší explicitu tu jistě byl. Na druhou stranu, alespoň jsem měl možnost si v mezičase zajít na panáka a sledovat publikum, které dneska poslouchá a chodí na Swans. Kromě starších legend alternativy a pomatenců mého typu tu byla převážně hipsterská mládež. Neuvěřitelný, kam to po letech dospělo. Připadal jsem si místy jak ve sci-fi. Skoro se chce říct, že Swans jsou hudba budoucnosti. Halt divný k divnejm. Napadlo mě, jestli taky nejsem hipstr, ale vzhledem k tomu, že si cvakám poznámky do starý Nokie E66, tak spíš asi ne.

Buď jak buď, Swans jsou pořád nejhlučnější kapela na světě, neskutečně sehraná a tvůrčí. Gira je přesně ten typ chlapa, co se na starý kolena rozhodl ještě kopnout do vrtule, vyždímat léta zkušeností a chytit druhý dech podobně jako jiní, jemu podobní bardi Nick Cave nebo dokonce v úvodu celého jejich koncertu znějící Leonard Cohen. Dlouhý a neutichající aplaus na závěr celého koncertu to jen potvrdil.   

Ano Swans klamou tělem. Znějí někdy, jako by ani znít nechtěli. Plouží se po své vlastní hraně, kterou jakoby ani sami nikdy nedokázali najit, najít nechtěli a stále přemýšleli jak ji nenajit, nikoliv překonat! Nenajit. Pro ně hranice neexistují a tak je potřeba na Swans pohlížet. Hranice neexistují!

mohlo by vás také zajímat

Hluková řeznice Pharmakon má venku novou desku a před sebou koncerty v Česku

Do Prahy se na podzim chystají odehrát koncert Swans a She Wants Revenge

Znovunarození Swans se chystají s novou deskou a sestavou do Prahy

Swans v novém složení představují první singl z připravované desky