Praha po nějaké době opět hostila VNV Nation a my jsme nemohli chybět.
Nephilim: Jsme v polovině října, tedy právě uprostřed hlavní klubové koncertní sezóny, která je tento podzim obzvlášť úrodná. Osobně jsem tipoval, že hudební nadšenci pro tentokrát dají přednost jiným koncertům a 'víenvíčka' to odnesou slabší návštěvností. Netuším, kolik lidí bylo ve Futuru na jejich koncertu předloni (tenkrát jsem chyběl), ale úterý bylo nakonec obstojně plno. Jelikož Ronan a spol. koncertují prakticky pořád a jsou vidět na každé větší akci v pravidelných intervalech, logicky jsem je potkal už mnohokrát. Můj zájem se tedy soustředil především na tři hlavní body: a) Jak bude na pódiu znát absence Marka Jacksona, b) Jak zafungují nové věci naživo a c) Co předvede předkapela. Tak pojďme nejprve k ní.
Volba tentokrát padla na německý kvintet Holygram, což byl pro mne tah nečekaný. Tak předně, mladá pětičlenná parta od Kolína (toho víc na západ) je stylově úplně jinde než futurepopoví VNV. I když v jejich zvuku najdete řadu elektronických prvků, pořád je hlavním motivem post-punk. Tři roky fungující Holygram mají krátce před vydáním své debutové desky, což by mohlo nezasvěceným připadat jako dramaturgické faux-pas. Většina skladeb ale už nějakou dobu koluje internetem v podobě singlů nebo videoklipů,takže na tom vlastně nic až tak divného nebylo.
Ke svému čtyřicetiminutovému setu kapela nastoupila o čtvrt hodiny dříve, než bylo avizováno, takže řada návštěvníků přicházela do klubu s nevěřícným „vono už se hraje?“. Nutno dodat, že se od začátku do konce hrálo potichu a s podivně zahuhlaným zvukem. K tomu se kapela připojila se shoegazovou statičností. Jediný, kdo se na pódiu alespoň trochu pohyboval, byl v bílém triku oblečený a za slunečními brýlemi ukrytý zpěvák Patrick Blümel. Ovšem komunikace kapely s publikem byla prakticky nulová a ze všech protagonistů na pódiu čišela únava nebo nezájem – pokud to tedy nebyl záměr. Zazněla jak hitová tutovka „Still There“, tak třeba „Distant Light“ nebo „Hideaway“. Chytlavý, do popu zabalený post-punk ovšem zmizel pod nánosem nečitelného soundu. Premiérové setkání s Holygram pro mne skončilo rozpačitě – přesto se kapele dostalo obstojných ovací.
Pavel Zelinka: I když od poslední zastávky irsko/německých elektroniků uběhlo teprve dvaapůl roku, v životě kapely se toho událo mnoho. Tak předně, Z dua, které dlouhá léta tvořilo základní kameny VNV Nation, se odporoučel mohutný bicman Mark Jackson, kapela si vyzkoušela symfonickou podobu, kterou předvedla nejdříve na koncertu a poté ji převedla i do studiové podoby. Následovalo Best of turné, evidentně rozloučení s dlouholetým parťákem, který na koncertech Ronanovi kryl záda. Jak říká jeden známý muzikant: "toto hudebnící dělají, když jsou na konci cesty, kterou takto uměle prodlužují". Jenže, byl toto i případ VNV Nation? Ano i ne. A nová deska "Noire" i následné turné ukázalo, proč tomu tak je.
Začněme příjemným překvapením. Nebyli jsme s kolegou na posledním koncertu tehdy ještě dvojice, ale příjemně zaplněný klub Futurum až dozadu ke zvukaři vytvořil vystoupení vřelou kulisu. Složení kapely je stále čtyřčlenné. To znamená že na liberu je bubeník, na křídle dva klávesáci a ti všichni vytváří široké pole působnosti šéfovi Harrisovi na hrotu. Nová deska "Noire" i odehraný koncert měly leccos společného. Jsou dlouhé a člověku chvíli trvá, než se dostane atmosféře pod kůži. A to tasil Ronan už od začátku silné trumfy typu "Space & Time" nebo "Sentinel". Možná za to může trochu tišší zvuk, který nabízel zvukař pro fanoušky v druhé polovině klubu. Jen řádně našláplá "Honour 2003" s technoidními pasážemi se mnou smýkla hruběji o parket. Publikum ale bylo výrazně spokojenější. V klubu vládla příjemná, uvolněná atmosféra.
Jak jsem se postupně propracovával dopředu, konečně jsem měl možnost si více prohlédnout drobného bubeníka Bastiho, který se ztrácel za i tak nevysokým Ronanem. Po dvojici klidnějších skladeb včetně ikonické "Illusion", Ronan znovu přitlačil na pilu. Tentokrát intenzivněji. A zase nejlépe, alespoň v mých očích, zafungovala relativní vykopávka "Epicentre". Pak si Ronan zacvičil s publikem v "Control". Mimochodem se nacházel ve výborné hlasové formě. Její potenciál využil čiperný Ir beze zbytku. Až do konce základního setu. I sem kapela přihazovala položky z čerstvé desky, kterých nakonec do setu rozesela sedm! Například chladná "Immersed" fungovala od prvních tónů. Po optimistické "Resolution" kvartet odešel z pódia, ale bylo jasné, že bez přídavku se dnešní večer neobejde.
A také, že ne, i když se nesl v něžném duchu. Balada "Nova" i futurepopová klasika "Standing" připravily půdu pro Ronanovo vyznání před závěrečnou položkou koncertu. V něm vyznal lásku Praze i samotnému prostoru klubu, který se mu moc líbí. Speciálně ale zdůraznil fakt, že tento intimní typ koncertů má hrozně rád, protože může být fanouškům nablízku a jak doslova řekl, "může se tak vytvořit atmosféra párty s přáteli". A ti dorazili nejen z České republiky. Při zjišťování, odkud jsou fanoušci v publiku, ozvali se fanoušci z Polska, Rakouska, Maďarska, Francie nebo Anglie. Pochodová "All Our Sins" pak dovedla celý večírek až k neoklasické katarzi. Bez "Perpetual", bez "Beloved" a další dříve nezbytných položek setlistu kapely.
Téměř dvě a půl hodiny dlouhý koncert potvrdil, že VNV Nation na to stále mají. Sice se rozjíždějí pomaleji, jak už zmíněný sentinel, ale ve výsledku dokáží z koncertu udělat stále velmi silný zážitek. Konec dobrý, všechno dobré.
VNV Nation set - Futurum; 16. 10. 2018
1. A Million
2. Retaliate
3. Armour
4. Space & Time
5. Sentinel
6. When is the Future
7. Honour 2003
8. Tomorrow Never Comes
9. The Farthest Star
10. Illusion
11. God of All
12. Epicentre
13. Chrome
14. Lights Go Out
15. Control
16. Carbon
17. Homeward
18. Immersed
19. Resolution
Přídavek:
20. Nova
21. Standing
22. All Our Sins
Komentáře
Mně teda připadalo, že hráli strašně nahlas, bylo to až dost nepříjemný, byl tam taky
dost blbej zvuk, to se projevilo hlavně u Carbon, já měl pocit, že tam někdo vrtá do zdi vrtacím kladivem. Bohužel zvukově docela průšvich. Taky mně začíná dost štvát, že koncerty končej těsně před půlnocí, že člověk pak nestihne metro. Jinak byl koncert super a za mě
vrchol koncertu When is the Future a Chrome.
Navzdory mému jménu se pokusím o maximální objekivnost. VNV by bez zmíněných "balad" a filozofických songů ztratili svoji hlavní podstatu. Jejich síla je právě v tom, že i v těch nějtěžších rachotách zachovávájí myšlenku a nikdy se tak nejedná o bezúčelné...TUC...TUC. TO JE TO, NA CO JSOU PODLE MÉHO NÁZORU U TÉTO KAPELY POSLUCHAČI ZVYKLÍ. Kombinace písní byla podle mého názoru zvolena výborně. "All our sins" tvořila nejlepší zakončení za poslední dekádu. Pomalejší rozjezd bych jim nevyčítal, protože v této souvislosti skutečně nevím, co to znamená. Jediné, co chybělo, byl Perpetual. Na druhou stranu, po závěrečné písni Harrise už nemuselo zaznít ani goodnight.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.