Třetí čtvrtina reportu z letošního Wave Gotik Treffen, ve které se dočtete o formacích jako Lola Angst, The Deep Eynde, S.P.O.C.K, The Brains, Suicide Commando, Koffin Kats, Welle:Erdball a samozřejmě Lacromisa a Alien Sex Fiend.






 

I třetí den Wave Gotik Trefen uvítal rozespalé černooděnce rozzářeným sluncem a teplotami přímo vyzývajícími k odložení zbytečných svršků. Nebyla by škoda zavřít se v tak krásném počasí někam do klubu? Nemalá část naší výpravy měla na tuto otázku jednoznačnou negativní odpověď a tak se po pravidelném ranním rituálním kolečku sprcha/jídlo/oblečení vydala víceméně naslepo na otevřenou stage Parkbühne. Pravda, ne tak úplně naslepo, neboť později odpoledne zde má vystoupit chorvatský svéráz Alexandar Goldmann se svou dlouholetou milenkou Lolou Angst,…ale to bychom předbíhali.

Kolem půl čtvrté tedy přicházíme k pódiu uprostřed parkové zeleně, kterou dnes otevírá německá parta La Magra. Jak už název napovídá, tahle dark electro sebranka loví inspiraci především v upírské tématice a tak na sebe příměr se slavnějšími Blutengel nedá dlouho čekat. A to i zvukově, i když u La Magry doplňuje ženský vokál zpěvačky Clodi metalové chroptění předáka Louise se zajímavým účesem na hlavě. Ať tak či tak, jako hudební budíček to není špatné, svůj podíl na spíše pozitivním hodnocení má i dobrý zvuk, přesvědčivost a jistá pohybová elegance tančící Clodi.

Totéž se ovšem nedá říct o následující formaci Future Trail, která nebyla zásadněji zajímavá vlastně téměř ničím. Klasické „šedé“ německé electro (pravda, s poměrně kvalitním ženským zpěvem), kterému se nedostávalo hudební ani zvukové invence. Vlažná prezentace navíc vytvářela dojem, že se nebaví vlastně ani sama kapela, a to nikdy není dobře. Situaci sice o pár příček vylepšil hostující zpěvák v závěru setu, k radikálnímu přehodnocení pohledu na Future Trail to však nestačilo.

O důvod víc těšit se na koncert dalšího interpreta, jehož poznáme již podle probíhajících příprav na pódiu. Na světě totiž není mnoho těch, kteří by si snad chtěli na stage postavit staré kostelní varhany i s přídavnými píšťalami, které daly celému projektu Lola Angst jméno. To ale není z vybavení všechno, neboť v popředí scény vyrůstá masivní bicí souprava se dvěma kopáky, slibující zvukový masakr. Zvlášť, povšimneme-li si dalších dvou perkusivních kotlů u klávesáka vlevo. Při zvukovce (vtipné variaci na německou hymnu), přichází na pódium sám Alexandar v bílém obleku, klobouku (a nátělníku s orlicí na prsou), jištěn stejnobarevně laděnou zpěvačkou/klávesistkou v pozadí. To zabralo na lidi jako magnet, nahrnuli se k pódiu a show mohla začít. „Hello happiness, can you hear me? Hello darkness, can you see me?“, otvírá frontman set trackem „Hello Hapinness“ z desky „Schwarzwald“. Pravda, po tom všem chystání se člověk možná těšil až moc, a tak několik skladeb trvalo, než se podařilo přehoupnout přes pocit „čekal jsem větší jízdu“. Přesto setu (snad jen kromě trochu nabouchanějšího zvuku) nic nechybělo – všichni na pódiu fungovali, Goldmann byl zábavný a sólo na bicí zabralo. Na druhou stranu se jeden se neubránil kousavé myšlence „na co má ty dva kopáky, když v podstatě pořád hraje základní rytmus“ a stejně tak působilo po 40 minutách neustálé točení paličkami přeci jen už trochu fádně. Přesto nikdo z nás své účasti na Lole Angst rozhodně nelitoval.

Je ale čas změnit lokál, prodrat se důchodci, nadšeně fotícími vystylované návštěvníky před Parkbühne a na doporučení se přesunout do „Cirku Rabiho Kohla“ – tedy haly Kohlrabizirkus. Tam dorážíme na druhou polovinu příjemného synthpopového vystoupení švédských Biomekkanik, kterému dominoval především velmi dobrý zpěv a skvělá práce s dvojhlasy. Méně tradiční ozvláštnění vnesly do zvuku kytary a efektové pady. Zkrátka poměrně milá zkušenost i pro posluchače jinak synthpopem příliš nezasažené.

Podobně by se dal popsat i koncert krajanů Auto Auto – trojice z Gothenburgu, která si stage vyzdobila stěnou televizorů. Zde zafungovalo především nasazení a (jak je u kvalitních synthpopových kapel dobrým pravidlem) silný hlavní vokál, doplňovaný vedlejším zpěvem kolegů. Pravda, zpočátku se jeden nemohl ubránit dojmu, že by se hlasem a výslovností leader Johan Hellqvist s image módního designera hodil spíše do americké melopunkové kapely střihu Sum 41, ale po čase se na jeho projev dalo zvyknout.

Švédskou trojku v Kohlrabizirku uzavírají Space Pilot On Channel K, ne náhodou zkracovaní jako S.P.O.C.K. Vřelé ohlasy publika již při zvukové zkoušce daly tušit, že nás čeká něco extra, a taky že ano. Show přitom začala celkem nenápadně – trojice „profesorů“ v bílých pláštích nastoupila na stage, dva zaujali svá místa u syntetizátorů a jako by nic odpálila svůj 8bit/synth set s košíkem plným sci-fi zvuků 70. a 80. let. Zpočátku jsme moc nerozuměli nadšení davu, ale pak se na pódiu zničehonic objevil chlupatý mimozemšťan, který se začal přetahovat s hopsajícím frontmanem Androidem a nám začalo svítat. A když po několika tracích zazněla burleskní hudba a trojice na pódiu začala „smyslně svlékat“ své doktorské kabáty, aby pod nimi odhalila supermanské kostýmy, propadli jsme hře S.P.O.C.K zcela i my. Legrácky, energie, práce s publikem, sebeironie (kdy jste naposledy viděli sólo na klávesy přes rameno a’la Michal David?), funkční melodie, dobře odvedené vokály a prostinké, vtipné, sloganovité refrény (samozřejmě v řádně Star-Trek/sci-fi duchu), které si můžete po dvou zopakováních zazpívat spolu s kapelou – to vše strhlo několik tisíc posluchačů bez rozdílu, ať už šlo o „zasloužilé S.P.O.C.K ery“ (však také formace hraje od roku 1988), nebo o ty, kteří se dnes s kapelou seznámili vůbec poprvé. Promyšlená jednoduchost a hravost evidentně může fungovat a divák je vděčný za „něco navíc“ - někdy stačí i sličná policistka v uniformě, která kapele „supermanů“ uprostřed setu přinese na tácku občerstvení. Není proto žádný div, že když se při závěrečné hymně „Never Trust a Klingon“ zjevil na stage i Darth Vader se světelnou šavlí, nadšení davu neznalo mezí. Pak už se ale s námi kapela rozloučila pěkně po vulkánsku, tedy charakteristickým gestem s pozdravem „Live Long and Prosper“ a my věděli, že tuhle show dnes asi jen tak něco nepřebije. Spock’n’roll!

Ani v neděli se zarputilí milovníci hororových kytar nenechali zlákat poutavou elektronickou konkurencí a uzavřeli se na celé odpoledne a večer do temné kobky Felsenkelleru. Kromě známých tváří deathrockových slečinek a napomádovaných kovbojů nás hned u vstupu vítaly profláknuté tóny depešáckého megahitu „Enjoy the Silence“. Omyl v line-upu? Nikoliv, jen další na seznamu desítek coverů této skladby – tentokrát ale v naprosto jedinečném a nenapodobitelném podání kanadských horrorbilláckých mazáků The Brains. Strašidelný speedy rock´n´roll řezaný do nástrojů ostřílenými profíky dal těžko uvěřit, že takhle plný zvuk dokáží vyloudit pouze tři hráči. Trio kytaristy i plnohodnotného zpěváka Reného, svižně odsypávajícího bubeníka Francka a výrazně mladšího, ale neuvěřitelně schopného krotiče kontrabasu Colina švihalo dvouminutové úderky se samozřejmostí hodnou žánrových praotců Nekromantix.  Hostování frontmana  Koffin Kats při líbivém zombie šlágru „No Brain, No Pain“ definitivně potvrdil předpoklad největšího kytarového překvapení letošní hororové sekce WGT.

Naopak o nálepku nejhrubšího vystřízlivění a asi nejhorší žánrové kombinace se „úspěšně“ postarali Francouzi Kryptonix. Slibnou psychobilly rytmiku kontrabas-bicí úplně zazdila přehlučená stěna nešťastné dvojice „véčkových“ heavymetalových kytar s chuligánsky vykřičeným vokálem v popředí. Loňskou velechválu francouzské rock´n´rollové scény následující nabité vystoupení Banane Metalik tedy lze jen stěží opakovat. Naštěstí ale po čtyřiceti minutách vyhnalo z podia upocenou tvrďáckou pětici trio sličných australských cowgirls Brigitte Handley & The Dark Shadows a nakřápnutou laťku rychle vyzdvihlo zpátky nahoru. Kromě nepřehlédnutelného půvabu tuto trojici upřednostňovaly dobře zvládnuté nižší polohy hlasu, hodně barvité basové vyhrávky a kovbojský rockabilly sound okořeněný drzými punkovými vsuvkami.

Elektroničtěji laděná část výpravy se však tou dobou vypravila zpět k Parkbühne, vstříc zvukovému mrzačení Johana Van Roye a Suicide Commando. Už při příchodu daly davy, čekající před zavřenými branami místa konání, jasně najevo, že uvnitř bude hlava na hlavě a dokud se kapacita neuvolní, nikdo se dovnitř nedostane. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho a tak jsme se mohli vmáčknout do nacpaného prostoru. Ten, kromě lidských těl, vyplňoval i masivní harsh sound, promísený s živými bicími a zkresleným agresivním vokálem. Počet posluchačů (s možná až překvapivě vysokým počtem natupírovaných deathrockerů) nedával příliš možností k pohybu, a tak byl tanečnější „kotel“ výsadou hlavně předních řad. Ti vzadu se museli spokojit s opatrným vlněním a krvavou projekcí nad pódiem, ve které se to hemžilo vrahy, oběťmi, mašírujícími vojáky a dalšími typickými atributy tvrdé elektroniky. Nabouchaný set však fanoušky uspokojil, došlo na starší i novější hlavní hitovky („See You In Hell“, „Die Motherfucker Die“, „Bind Torture and Kill“, apod.). Hojná účast v Parkbühne tedy vyslala pořadatelům jasný signál – Suicide Commando si rozhodně zaslouží pořádný prostor, neboť patří mezi současné hvězdy.

Kohlrabizirkus uzavírají bitpopoví průkopníci Welle:Erdball, kteří mají na domácí půdě velmi silnou fanouškovskou základnu. To bylo ostatně poznat i z nacpané haly, ve které se mísily tisíce posluchačů napříč subžánry. Welle:Erdball zkrátka táhnou, a není divu. Stejně jako S.P.O.C.K totiž pánové Honey a A.L.F., doplnění dámami Frl. Venus a Plastique, nepodceňují sílu show. Připravili si proto celou řadu komponentů, které mají současného zmlsaného posluchače zabavit. Zaprvé to bylo velké plátno, na které bylo přenášeno dění z pódia zadním řadám, dále několik obřích oranžových balónků, vypuštěných během představení do obecenstva, které si tak s kapelou mohlo pinkat jak na Ibize, nebo „hrací automaty“, které se při hitovce „Starfighter F-104G“ divoce rozblikaly kanonádou stroboskopů. Nemalou zásluhu na úspěchu představení měly i obě slečny, které nejenže čistě zpívaly, tančily a hrály na pady, ale třeba se i točily na malých točných, nebo se přímo na pódiu převlékaly ze slušivých uniforem do volnějších šatečků. Nešlo ovšem o nic vulgárního, nýbrž o decentní striptýz, při kterém se svůdné siluety dívek dráždivě svlékaly za chytře umístěnými průsvitnými plentami po stranách pódia. Inu proč ne, na pány v publiku to zafungovalo. A pro dámy tu byl Honey se svým charakteristickým hlasem a robotickými pohyby, který kupříkladu házel mezi lidi papírové vlaštovky. Vizuální potrava, dekorace, uvěřitelné vokální výkony, lehké taneční beaty a příjemné melodie jsou tedy vysvětlením, jak je možné, že se i v roce 2010 nechají tisíce lidí přesvědčit k pohybu na stařičké zvuky osmibitových počítačů. A další bod do tabulky si Welle:Erdball vysloužili i 8bitovým rock’n’rollem, včetně typických backvokálů.

Z australského jihu se mezitím obecenstvo již značně zamlženého Felsenkelleru přesunulo do scénického hororu hollywoodského undergroundu. Ačkoliv místo headlinera nedělních kytarovek zaujímali detroitští Koffin Kats, jejich prvenství jim bez sebemenších pochyb okamžitě ukradl burtonovský strašák Fate Fatal v čele jedinečného mixu černobílého hororu a gotiky – hrůzyplného varieté z repertoárů legendárních The Deep Eynde. Respektu a zděšení hodný kostým, který bylo možné postřehnout už během odpoledne, jak cosi hladově vyřizuje s majitelem bratwurstového stánku, se, k našemu velkému překvapení, chopil mikrofonu a začal velet čtyřčlennému ansámblu. Tajuplný Fate Fatal brázdil většinu vystoupení davy fanoušků pod podiem, zatímco čtveřice vytrénovaných hudebníků energicky přehrávala nejlepší kusy z letitého repertoáru a pro naše potěšení z něj vytahovala především kousky z nejpikantnějšího horrorpunkového období kapely. Hodinová přehlídka temného punku si zjevně vydobyla pozici headlinera i pro většinu sálu, a tak po přípravě podia na závěrečné vystoupení trojice Koffin Kats zůstal prostor na hranici příjemného prořídnutí a viditelně slabé návštěvnosti. Na druhou stranu i to málo stačilo k vytvoření nebezpečně šrotujícího kotle ramenatých potetovanců, kteří se dali do pohybu hned s prvními tóny nekompromisní hardcore-punkové kytary a tupými údery agresivní rytmiky.  Pověst jedné z nejhrubších a nejnašlápnutějších psychobilly band současnosti se v přiostřující atmosféře pod podiem rozhodně potvrdila. 

Závěr nedělního večera je v Agře vyhrazen dvěma velikým jménům. První z nich, německá Lacrimosa, v současnosti slaví dvacetileté výročí a po strop naplněný prostor jasně dokazoval, kolik oddaných fans chtělo svou účastí Tillo Wolfovi u této příležitosti pogratulovat. I zde byl zájem posluchačů takový, že se jich část dovnitř už prostě nevešla. Ti šťastnější však mohli od jedenácté večerní vstoupit do temného světa, v němž vládne kapela, matoucí hudební publicisty na celém světě (zejména proto, že i když Lacrimosa ráda používá některé metalové postupy, označit ji za metalovou skupinu by bylo nešťastné). Ať je to jak chce, fanoušci kapely to neřeší – přišli za hudbou a tak viseli Tillovi na rtech a spontánně se nořili do každé skladby. To ostatně měli se svým idolem společné, neboť svérázný frontman celým tělem (a hlavně rukama) prožíval/dirigoval každičkou notu, pauzu, či aranž skladby – bylo zkrátka vidět, že je zná do detailu. Dvouhodinovka s dobrým zvukem, bravurními instrumentálními výkony a skvělým vokálem byla zakončena spuštěním plachty „20 Years of Lacrimosa – Thank You“ s nadživotní podobenkou tváře samotného zpěváka (což na část výpravy zapůsobilo minimálně podivně). Pak byl čas na přídavky (např. „Stolzes Herz“, nebo nikdy předtím živě nehraná „Bresso“), a když se obecenstvo stále nechtělo nechat odbýt, dal Tillo a spol k dobru ještě klasickou „Copycat“, kterou na pódiu ozdobila přibližně desítka dívek ve stejných šatech. Během skladby bere frontman do ruky reflektor, svítí na sebe, na lidi i tanečnice, a nikomu tak nevadí, že večírek nabral půlhodinový skluz. A to ještě stále není pro dnešek vše.

Jako speciální popůlnoční překvapení se totiž k akci chystají pan a paní Wadeovi – tedy Fiendovi. Alien Sex Fiend vydali letos novou desku „Death Trip“ a vyrazili ji představit mezinárodnímu publiku do Lipska. Místo v půl se však začíná až po druhé hodině ranní, kdy se pódium promění v děsuplnou jeskyni, obývanou strašlivým pánem Nikem, jeho ženou za hradbou syntetizátorů a kytarovým slouhou po pravé straně. Intro pozvolna ladí Agru do nálady, a tak je škoda, že zvuk lítá, vypadává zpěv, pak zase beaty a chvíli trvá, než se situace ustálí. Pro ty, kteří se neprobojovali do předních řad (a nemohli tak na sebe nechat působit energii přímo z pódia), ale začíná být set Alien Sex Fiend po chvilce trochu monotónní. Kombinace únavy po celém dni, pozdní hodiny, natahovaných/zpomalených verzí písní (třeba taková „I walk the line“ se dala rozpoznat až po drahné době) a dlouhých pauz ticha mezi tracky dobrému pocitu z vystoupení tak trochu shodila řetěz. Rovněž zvuk nebyl ideální, skoro jako by v echem šmodrchaném klubku zvuku bicí-zpěv-kytara-efekty zcela chyběla podstatná basová složka, bez které ani sebelepší hudba live znít dobře nemůže. Po čtyřiceti minutách se tedy shodujeme, že „na tři čtvrtě na tři je to trochu moc psychedelie“ a vyklízíme za souboje nafukovacími banány na pódiu pole, vstříc domovským pozicím. Zde se pak after-afterparty nečekaně protahuje do půl deváté ráno, kdy zvolna přichází zbytky výpravy, nadšené z vystoupení Alien Sex Fiend, viděného z prvních řad, které se prý po zhruba padesáti minutách doopravdy rozjelo. Inu, pozdě bycha honit, jako rozumnější se jeví zapadnout do postele a urvat si před posledním dnem letošní WGT alespoň pár hodin spánku.

Pokračování příště

Fotografie lidí i kapel najdete v naší Galerii, další videa se pak nacházejí na Cz Sanctuary Youtube profilu.

mohlo by vás také zajímat

32. ročník Wave Gotik Treffen před vánocemi nabízí proklatě silnou soupisku účinkujících

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí