Ačkoliv od smrti Iana Curtise, frontmana jedné z nejvlivnějších postpunkových kapel vůbec, uplynulo bezmála třicet let, hudba Joy Division stále oslovuje nové a nové posluchače. O tom jsme se měli možnost přesvědčit i ve středu 22. dubna na vzpomínkové „Joy Division Tribute Night“ v našlapané La Fabrice.






Holešovický multimediální prostor La Fabrika je zjevně s Joy Division spojen jakýmsi tajemným poutem, neboť právě zde proběhla před rokem „Control The Party“ u příležitosti české premiéry filmu „Control“. Večírku se tehdy zúčastnil i režisér snímku Anton Corbijn, a podle šuškandy právě tam doporučil tuzemským promotérům kapelu „Closer to Curtis“. Ti si nechali poradit a výsledkem byla „Joy Division Tribute Night“, spojující vystoupení tohoto nizozemského revivalu a promítání dokumentu nazvaného prostě „Joy Division“. Tato kombinace se ukázala být velmi dobrým lákadlem, a tak byl prostor La Fabriky kolem osmé večerní již notně obsazen. Nejen stupňovitý sál se židličkami, ale i foyer zaplnily přibližně tři stovky návštěvníků, složením protínající několik generací i žánrů. Možná trochu překvapivě byli černooděnci co do počtu nekompromisně přebiti artově vyhlížejícími mladistvými intelektuály, kteří si nezřídka krátili čekání čtením nějaké té odborné publikace.

Vzhledem k zaplnění hlavního sálu bereme kolem čtvrt na devět za vděk usazením na podlahu pod podiem v očekávání věcí příštích.  První vývoj přichází po patnácti minutách, kdy (po několikerém pokusu o zprovoznění mikrofonů) jeden z organizátorů oznámil, že vzhledem k technickým problémům nebude možné promítat dokument „Joy Division“ a přejde se tedy rovnou k hudbě. Část osazenstva zareagovala bleskem, sbalila své knihy, využila možnosti vrácení vstupného a vytratila se do noci. Zbytek odhodlanců zaujal svá místa v „kotli“, a i přes fámu, že došlo pivo (což se nakonec ukázalo být pouze skvělým posunem od teplé třetinkové Plzně k pivu točenému) v hlavním sále La Fabriky houstlo spolu s umělým dýmem i očekávání.

To bylo prolomeno asi deset minut po půl deváté, kdy na scénu vstoupila trojice Joris van Grunsven (kytara, synth), Joost Kuijer (basa, vokál) a bubeník Gerald Roerdinkveldboom, která zlehka a nenásilně spustila úvodní motiv písně „Dead Souls“. Příjemným překvapením bylo jisté charisma hráčů, osvědčené značky nástrojů (Rickenbacker, Jazzmaster), jež definovaly „Joy Divisionovský“ charakter soundu, a především celkový zvuk, znějící „vintage“, avšak nikoliv tupě či slabě. Slabší chvilka přichází s nástupem zpěváka Ernyho Greena, který sice disponuje „Curtisoidní“ barvou hlasu, intonační nedostatky však první dojem spolehlivě zkazily. Podobně je to s image, která i přes podobný Joy Division úbor (který má na sobě i zbytek kapely) řadí Greena spíše do kategorie „padesátiletý drsňák, možná kovboj“. Na pohled nepřesvědčily ani neupřímné, naučené Curtisovské pohyby.

Naštěstí stačilo pár songů (zhruba od třetí, nebo čtvrté „Shadowplay“), aby se Green dostal do té správné ráže, falše zmizely, hlas se pořádně rozezněl a prvotní nelibost se tak mohla rázem přetavit v ryzí  spokojenost. Od toho momentu se „Closer to Curtis“ proměnili v jednotné, sehrané těleso, které na svou stranu lehce strhlo roztančený sál, a dokázalo diváky plně přesvědčit o svých kvalitách. S přehledem a nasazením hrající muzikanti (paradoxně snad o něco instrumentálně zdatnější i než původní Joy Division) pálili do posluchačů jednu pecku za druhou, set pěkně gradoval a tak i zprvu rozpačitě přijaté napodobování Curtise bylo nakonec posluchačstvem přijímáno pochvalnými výkřiky a uznalým pískotem. Ke kýžené výměně energií mezi davem a kapelou tedy přeci jen došlo. Z playlistu zmiňme například písně „Digital“, skvělou „Disorder“, klidnější „New Dawn Fades“ či „Twenty Four Hours“, samozřejmě klasiky jako „Isolation“, „She’s Lost  Control“ a „Transmission“.

Právě posledně jmenovaná skladba uzavírala hlavní část setu kapely, po které se však „Closer to Curtis“ nechali přemluvit ještě na dva přídavky. První z nich, hypnoticky přednesená „Atmosphere“, kterou mají fanoušci filmu „Control“ pevně spojenou se závěrečným záběrem dýmu stoupajícího z krematoria, zatnula své drápy hluboko do niter vnímavého posluchačstva, které se pak s povděkem rozvířilo na druhý a poslední přídavek, povinnou „Love Will Tear Us Apart“. Nic nepomohla až překvapivá buldočí odhodlanost diváků, kteří spustili hned několik vln dupotu, pískotu a tleskání a udrželi hluk v sále ještě dobrých patnáct minut. „Closer to Curtis“ již pravděpodobně nemohli, nebo nechtěli hrát, a krátce po dvaadvacáté tedy bylo definitivně po koncertě.

Hudební produkce v reprodukované formě se tak přesunula do vedlejšího sálu, pod žezlo skromně působící Jany Kománkové (nejen) z Radia 1. Její sympatický set  se opíral především o kytarovky ve stylu The Cure, Morrissey, či (pochopitelně) Joy Division - ke slovu se však dostaly i kapely jako Primal Scream, nebo Massive Attack. Příjemná kulisa k rozhovoru, ale i tanci nás tak něco po půlnoci vyprovázela z klubu s dobrým pocitem. A podle úsměvů na tvářích většiny přítomných soudě, ani oni svých peněz nelitovali.

Resumé tedy zní: velmi příjemná akce s vynikajícími světelnými i zvukovými podmínkami, která i přes technické komplikace (a následnou absenci filmového materiálu) dokázala potěšit srdce nejednoho fanouška Iana Curtise a Joy Division. Nezbývá než poděkovat organizátorům za zprostředkování „Joy Division Tribute Night“ a apelovat na ně, aby se těmto vzpomínkovým večerům věnovali pravidelně – smutných úmrtí je na hudební scéně bohužel stále nadbytek. Tak příště třeba Rozz Williams, co vy na to? ;)

Fotky najdete v naší fotogalerii.Více i na CzS YT profilu.

mohlo by vás také zajímat

Postpunkové osobnosti jako záporáci z komiksů

Poslední domov Iana Curtise se nakonec přeci jen promění v muzeum

Peter Hook uctí památku Iana Curtise speciálním koncertem

Bude z Curtisova domu jeho muzeum? O tom rozhodnete v crowdfundingu