Deutzenský festival Nocturnal Culture Night je rok od roku silnější. Letos jste tu mohli vidět třeba Welle:Erdball, The Klinik, Laibach, Grendel, Ost+Front, Apoptygmu Berzerk a celou řadu dalších. Jak se to povedlo, pro nás zmapoval Kootcha.







 

Fotky: Kootcha a Zu Synthie (díky!)

Zatím všechny festy, na které jezdíme, byly v technologicky industriálních místech – až deutzenský Nocturnal Culture Night nás přivedl do krásného lesního amfiteátru, který velmi připomíná hobití vesnici. Main stage je letní kino, které jako by vypadlo ze Svěrákova „Trháku“. Odhadem by se tam pět tisíc lidí mohlo vejít a v celém prostoru těch devět tisíc být mohlo. Další dvě stage v areálu byly o poznání menší, ale svojí funkci plnily na jedničku. Letos to byl devátý ročník a pořadatelé z electro-mjuzik-časopisu Sonic Seducer se chlubili, že je festival poprvé vyprodán, což jsme hned po příjezdu poznali, neboť nebylo ani kde zaparkovat. To nás dost rozhodilo, protože jsme byli rozhodnutí spát v autě a ve stanu a když není kde, tak je to dost blbý. Naštěstí jsme zkušení harcovníci, tak jsme hbitě našli super flek kousek od vchodu do areálu. Bydleníčko jak na Rujáně.

Těsně před naším příjezdem dohráli na Kulturbühne In Slaughter Natives, jeden z mála dark ambientů, co nás baví – škoda. Už při stavění stanu bylo slyšet cosi divného. Byli to Patenbrigade:Wolf, kteří lomozili od malé stage. Nechci to zdrbat, když jsem nebyl u pódia, ale u auta to znělo tragicky stejně tak, jako hned po nich na main startující Nachtmahr. Psal jsem to už minule: „Thomasi, udělals z toho tupé techno, je mi líto“. Je pravda, že pokud mu jde fakt jen o militantní ukřičený šraml, tak mu to jde, ale obávám se, že to začíná být nuda. Dokonce ani přízvisko „Imperial Austrian Industrial“ mi nedává moc smysl, protože „imperial“ byli pouze Laibach a částečně Triarii. „Industrial“ nevím, spíš techno, a tak snad jedině „Austrian“ dává smysl.

Takže oba dva bandy, které jsem chtěl vidět, jsem jen slyšel, a byl to průser – a ty které jsem nechtěl ani vidět, ani slyšet, jsem zlehka protančil, protože se mi překvapivě líbili. Mluvím o 8bitových Welle:Erdball. Nikdy mě to z desek nebavilo, protože to vůbec nemá žádný drive a náboj. Vždycky jsem měl pocit, že zvuky z Commodore 64 se zpěvem dohromady je maximální opruz. I teď když tohle píšu, je zkouším poslouchat, a moc mě to neba. Zato to live, to je jiné pošušňáníčko.

Opravdu veselá retro-zvuková show se dvěma velmi mrdatelnými vokalistkami, které se při robosexu neustále svlékaly a vilně osahávaly. Lady Lila a Fri Venus nezpívaly žádné monster vokály jako Adelle, ale to od nich ani nikdo nečekal. Stačilo, že kvalitně sekundovaly Hanesovi Maleckimu u mikrofonu a předváděly svou erot-robo-ein-kessel-buntes-show. Obsluhu zvuků z těch primitivních počítačů má na starosti A.L.F. Behnsen, který stojí uprostřed pódia a na stranách ho hlídají velcí kreslení roboti, s blindery (velmi výkonné světlo) místo očí. To se nám líbilo moc. Doma si to asi pouštět nebudu, ale na fesťáku si na ně dycinky chvíli najdu, je to takové veselé tucání a Němci je milují.

WELLE:ERDBALL

1. Wir sind die Roboter (Kraftwerk cover)
2. Wir Allen keine Menschen sein
3. 23
4. Ich mach mich schön
5. Gib mir meine Zukunft wieder
6. Sweben, Fliegen und Fallen
7. Arbeit Adelt
8. Liebe der 3. Art
9. Starfighter F-104G
10. VW Käfer
11. Hoch die Fahnen
12. New song
13. Monoton & Minimal
14. Feuerwerk
15. Wolf
16. Es geht voran

Je fakt, že jsme se se Synthií asi tři dny neviděli, takže jsme většinově prokecali jak Welle:Erdball, tak ihned navazující The Klinik. V kotli jsme byli, to jo, ale furt jsme mleli nějaký naše kokoťárny a smáli se, takže nám ten Dirkův konzik utekl jako voda. Nejhorší zjištění bylo, že skoro všechny pecky, co zahráli, zněly jako „Moving Hands“. Ale jakože fakt všechny. I buddhisté říkají, že v sobě každý máme jednu písničku, jednu melodii, která nás provází celým životem a pokud jste hudebník, tak z ní neustále vycházíte. Takže Ivensova melodie je jasná. Chlapi měli tentokrát na hlavě masky a ne gázu, což mě trochu mrzí, protože vizuál z fáčema je prostě nejlepší. Tentokrát jsem nejvíc pařil na „Hours and Hours“ a „Obsession“. A Němci, ti pařili úplně na všechno.

Video by SEBsixsixsix

THE KLINIK

1. Walking With Shadows
2. Murder
3. Bitte Now Bite
4. Quiet In the Room
5. Black Leather
6. Hours and Hours
7. Mindswitch
8. In Your Room
9. Pain and Pleasure
10. Obsession
11. Sick In Your Mind
12. Moving Hands
13. Memories
14. Lies
15. Talking to a Stranger
16. Go Back

Jelikož v Arše nebyla naše účast možná, o to víc jsme se těšili na jediný opravdu „imperial“ zážitek víkendu. Dvě velká rotující „L“ jasně říkají, co teď nastane. Za zvuků vojenských bubnů, píšťalek a strážních trub do kolosea přichází slovinský Laibach. Je to už pár let od doby, kdy jsem je viděl naposled, a jsou pořád lepší a lepší. Milan Fras je nezpochybnitelným a jediným imperátorem tohoto NSK kultu. Jeho hlasový projev doslova mrazí a ve spojitosti s dokonalou choreografií výsledný efekt nemá chybu. Pořád ho vidím a slyším, jak pod hodně ostrými projekcemi basuje „Blitzkrieg Bliztkrieg“.

Další nepřehlédnutelnou veličinou, byla Mina Spiler, která nejenom skvěle zpívá, ale při odchodu Frase, jej dokonale zastoupí v roli hudebního rétora. Má nejlepší učitele, protože chvílemi není poznat, kdo je větší diktátor. Její pohyby i projev přesně zapadají do soukolí stroje Laibach. Zřejmě je to jediná kapela v tomhle ranku, která opravdu vše hraje naživo. Bubeník nemá sluchátka, protože nepoužívají žádné základy, které by pouštěli do time-code. Keyboardeři hrají rukama každý tón, není to ten zmechanizovaný systém, kdy vám celá sloka hraje držením jedné klávesy. Oni jsou nejvíc live elektronická kapela, co znám. Respect!

Celý koncert vychází z tour k poslední desce „Spectre“, kde Ivan Novak poprvé použil mezi songy strojem generovaný hlas, pro komunikaci s publikem. Když se poprvé ozval ten hrůzostrašný hlas „You Are the Best Audience, We Love You“, nebo „Are You Frustrated?, tak jsme na sebe koukali s lehkým nepochopením, ale nadšení. Při „No siegheiling please“ jsme už moc nadšení nebyli a když nás ke konci ten hlas začal rozezpívávat formou „You Were Fantastic Audience. Let Me Hear You Say HO HO HO, Everybody on the Left Say HO, Everybody on the Right Say HO HO, Everybody Me Hear You Say HO HO HO“, tak to už jsme flusali znechucením a chtěli jsme odejít. To by byla chyba, protože tohle by bylo v relaci Lunetic, ne tak Laibach.

Když zopakovali „HO HO HO“ asi popáté, já se tvářil jak Paroubek, ozvalo se něco, co vysvětlilo celou tu nesmyslnou prudu „OR NOT, EVERYBODY DANCE NOW“. Tyvolee, celou dobu to dělali naschvál, jenom pro to, aby si připravili tenhle jedinečný moment, kdy lidi bouchnou tancem a křikem při „Tanci s Ljublaní“. Opravdový Novakův majstrštyk, klobouk dolů.

Hned první „Eurovision“ nám vyrazil dech – „Europe is Falling Apart“, mocné syntetické plochy a znovu „Europe is Falling Apart“, skvělé hluboké backvocaly a zase „Europe is Falling Apart“, značně spektakulární song.  Při „Walk With Me“ se poprvé představuje Mina a mně padá čelist dolů. Co vám budu vykládat, je vám to jasné?! První zvuk pískání a audience propuká v mohutný řev, protože „The Whistleblowers“ je nezpochybnitelně komerčně nejúspěšnější hit z poslední desky.

Stačilo jenom nechat probliknout na plátnech vesmírnou loď a Němci kolem nás už řvali „B Maschina“. Konec téhle pecky je asi nejmonstróznější moment celého koncertu. I teď, když to píšu, mi husina zvedá mikinu. Hned pokračují ve vytěžení náckovského útoku na Zemi „Iron Sky“ peckou „Under the Iron Sky“, kde se pochopitelně objeví na plátnech Renate Richter a její „We Are Living in the Dark Side of the Moon, Siegh Heil, Siegh Heil“. No a jak jsem již psal, nejbrutálnější mazec byl samozřejmě přídavek „Tanz Mit Laibach“. Byli jsme vrcholně spokojení, takže stokorunačka, respect a díky putují do Slovinska!

LAIBACH

1. Eurovision
2. Walk with Me
3. We Are Millions Are One
4. Eat Liver!
5. Bossanova
6. Koran
7. The Whistleblowers
8. No History
9. Resistance Is Futile
10. B Mashina
11. Under the Iron Sky
12. Leben – Tod
13. Warme Lederhaut
14. Tanz mit Laibach
15. Das Spiel ist aus

Tímto nám končí páteční program a my se sypem do auta vopanákovat a něco smotnout. Afterparty stála dost za prd, tak jsme už ve tři zalehli, protože v sobotu hned po těžko poslouchatelných gotických Cain hrají moji čerství oblíbenci z Lipska, v podstatě domácí band Amnistia. Tyhle tři kluky to tak očividně baví, až je to nakažlivé. Stále ještě dojíždějí loňskou tour k zatím poslední desce „AntiVersus“ a právě proto vůbec nechápu, proč nezahráli stejnojmennou hitovku, na kterou jsem se naprosto nejvíc těšil.

No nevadí,“Faceless“ a „Schwarz & Licht“ ji zastoupily plně a my si příjemně zatančili. Myslím, že to byl lepší koncert než v Praze, hlavně z důvodu počtu diváků. V Rock Café nás bylo i s kapelou asi patnáct, kdežto tady bylo nabito. Amnistii produkuje label Dark Dimensions (který mimo jiné pase i Spetsnaz , Autodafeh, SITD, Absurd Minds nebo Eternal Afflict), kterému se obstojně daří kapelu umísťovat na větší festivaly, a já už teď vím proč. Oni jsou velmi úzce spjati s časákem Sonic Seducer (který NCN pořádá) a navzájem si pomáhají. Takže ve dvou se to lépe táhne a u téhle spolupráce je to markantní. Těším se, až je uvidím na pořádném pódiu, jak si s tím poradí. Zatím se zdá, že se od doby založení v roce 07‘ až do loňska nic moc nedělo, ale vydáním čtvrtého LP se blýská na lepší časy.

AMNISTIA

1. Bursting Into Life
2. Catch Me
3. Suspects
4. One Level Down (Rotersand cover)
5. Sermon
6. Faceless
7. Schwarz&Licht
8. More

Na hlavní stejdži kvílela blondýnka Monica Jeffries, a to jsme utíkali pryč, protože to bylo bleee – stejně tak jako Seelenacht nebo Schöngeist. Aspoň trochu zajímaví byli This Morn‘ Omnia, kteří hrají takový tribal-electro, ale sedí tam s nimi chlap, co hraje na klasická bonga, a ten nás sral jak Jirka Pomeje. Takže zase útěk pryč.

Honem doplnit všechny druhy paliva, protože na malé stage rozjíždějí svůj set Der Prager Handgriff. Moc mě baví význam jejich jména, protože Prager Handgriff znamená speciální techniku českých porodníků, jak uchopit mimino v uteru a vytáhnout ho ven. Tuhle dvojici jsem jako jedny z mála ještě neviděl naživo, takže jsem se těšil jak blázen. Obvykle když se na něco těším, tak se to pravděpodobně vždy posere – nejinak tady. Začala taková bouřka, že jsme odmítali vylézt z auta, i když jsme slyšeli, že už hrají.

„Pojď, jdeme pařit, holt budeme trochu mokrý“. Protože jsme byli oba v bílém a Zuzánek neměla podprdu, moc jsem se těšil na déšť, protože to mohlo být vizuálně velmi zajímavé. Dorazili jsme v půlce mojí milované „Elektrorepublik“, největší mazec. „Das ist Elektronik, Gaba und Music“ hulákali Dojčové na plnou hubu a já si uvědomil, že jsem Prágry nikdy neviděl ani v klipu, ani na fotce. Vůbec nevím, proč jsem si je představoval jako partu okokrhelovaných übermenschů v bílých nátělnících a černých botách až pod kolena zavázaných. To jsem čuměl, jaký je Stefan Schäfer vypapaný kluk. Ani jsem to nestačil pořádně okomentovat a už hráli „Vorwärts“ a „Traumsequenz“. Jupí jdeme trsat.

Jejich sound je neskutečně nakažlivý, každá pecka má nějaký moment, který vás zaujme. Stefanova němčina je pro mě další nástroj, který má dechberoucí intenzitu. Jsem přesvědčený, že anglicky by to nemělo ty koule – stejně jako Rammstein. Třeba u Kraftwerk mi anglické verze nevadí, ale tady by to bylo nanic. A pořád do nás hrnou jednu pecku za druhou, „Frontal“ a „Schwermetall“ mi utkvěly v paměti. Někdo v kotli volá „spielen Tibet“ a Volker Rathmann hbitě reaguje hned dalším songem „Tibet“. Obyčejně mají kapely playlisty pevně dané a moc nereflektují přání diváků, ale tady to bylo vše naopak.

Jelikož jsme byli už příjemně nalitý, tak jsem se osmělil a zvolal „Deutschlááánd“ a skutečně přespříští song už Stefan zpíval „Deutschland wir sind wieder wer“. Další jedinečná vlastnost Prager Handgriff je jejich sebereflexe. Stefan moc dobře ví, na co pěvecky má, a nepomáhá si ve studiu mašinkami, takže tak, jak to nahraje, je to pak schopný odzpívat na koncertě. I když se to zdá jako samozřejmost, je to přesně naopak. Všichni ve studiu používají vocodery, vocalisery a jiné vyfikundace a naživo to nedají. Byl to pro nás opravdový zážitek a těším se na příště.

Teď bylo nutné přetrpět Lacrimas Profundere a vydržet Oswalda Henke, což se nám kolem stánků a v autě výborně podařilo. Abychom se zase jenom neflákali, šli jsme okouknout 18 Summers. No směju se ještě teď. Tihle pohrobci kapely Silke Bischoff byli fakt hodně slabí. Všechno, co píšu, je můj, nebo Zuzanin názor, nemá to nic společného s němčourským pohledem na věc, takže i na 18 Summers bylo píplu jak na mistrovství světa. My ještě doběhli na panáka a fofrem nazpět na malou stage, kde konečně začínal zvukový orgáč!

Gotická moderátorka pravila „Meine Damen und Herren, herzlich willkommen in der NCN  Deutscher Tonmeister, begrüßen Klangstabil“. A byli tam. Náš největší objev tohoto roku. Vůbec nechápu, jak jsem bez tohohle mohl žít. Jak jsem psal (ZDE), už na Amphi nás rozsekali na sračky a tady to bylo podobné. To chvílemi až hysterické nasazení Borise Maye je tak uvěřitelné. Celá performance sedí neskutečně pohromadě a vy máte pocit, že se to ani jinak udělat nedá. Startující „Pay With Friedship“ a obzvláště následující „Shadowboy-The Awakening“ mě úplně oněměla, jak to bylo silné. To jak si dokáže Maurizzio Blanco hrát se zvuky a hlavně náladami je úžasné. On chvílemi zcela zapadá do ranku hlukařů a noiseařů a hned na to použije melodii, že by do ní mohl z fleku zpívat Mark Hockings z Mesh.

Při „You May Start“ zběsile blikaly stroba a značně nakoply tenhle über song. Je zajímavé, jak jim drží koncert pohromadě, že je těžké mluvit o jednotlivých peckách. Vnímám to spíš dohromady jako celek. Nejsou to jednotlivé brilianty, ale složitý diamantový náhrdelník. Celá show Klangstabil je o pocitech, o naléhavosti sdělení, což je třeba znatelně cítit u „End of Us“, na které by se mohla naléhavost vyučovat. Jako poslední si vybavuji „Schattentanz“, Borisem tvrdě deklamovaná a mocně podpořená jakýmsi kostelním ženským sborem a skvostnou melodií. Ostatní songy neznám, ale všechny byly boží! Strašně moc bych si přál, aby mě to z desek bavilo stejně jako live.

„Tak co tam ještě dneska máme za dobroty?“
,„No přece tvého oblíbeného ožralu z Hamburku“
 ????
Kuk do programu – „nééé Heppner néé“.

Ale jo, už podruhé máme tu smůlu vidět Special Midnight Set of Peter Heppner. Tentokrát nebyl ožralý jak prezident, ale příšerné to bylo zase stejně. Ukňourané, unylé, nezáživné, falešné, nudné, trapné – Heppner. Nikdy jsem Wolfsheim neviděl a jsem ochotný se i modlit, aby mě to nikdy nepotkalo. Šli jsme radši k autu pařit a posléze spát, než poslouchat tu hrůzu.

Neděle nás přivítala už v poledne koncertem Moon.74. Tahle dvojka jezdila jako support De-Vision, vypadají trochu jako De-Vision, muziku mají podobnou jako De-Vision, ale není to dobré jako De-Vision, protože zpěvák Dominic Hein není takový singer jako Steffen Keth a nedokáže tam dostat takový feeling v melodii. Po nich na malé stage vystoupili Do Not Dream, kteří drtili celkem ostrý metal. Docela se to dalo poslouchat do doby, kdy začala zpívat a tančit jejich doprovodná zpěvačka. Normálně Markéta Muchová alias „Aha, tak ty si balónek“ hadr. Ta holka byla nejpříšernější zjevení celého festivalu nejenom hlasem, ale i pohybem.

Málokdy jsme se rozdělili, ale mě třetí den zavelelo tělo k odchodu na WC a znáte to, než tu místnost najdete, umýt, po cestě napít, najíst a když přijdete do amfiteátru a rozpohybováváte nohy do prvních beatů, tak vám najednou Zu říká, že to je poslední pecka The Saint Paul a byli docela dobrý. No já je doslova prosral. Neva.

Na Chrom jsme se moc těšili, i když oba víme, že nám nic nového nepředvedou. Zato je to jediný band, u kterého jsme oba svorně odzpívali celý koncert. Jejich poslední CD „Synthetic Movement“ rotujeme pořád dokola, protože si s málokterou kapelou zakdákáme tak, jako s Chromem. Já je moc rád poslouchám, ale už mě nebaví na ně koukat, protože poloha ukřižovaný synthpopový zpěvák mě dost dráždí. Zazněla další věc z připravované desky a pak už se jenom zpívalo. „In My World“, „Loosing my Soul“, nebo „Loneliness“ a samozřejmě „Slave“, která mě donutila i ruce zvednout. Kucí, děláte to dobře, jenom mám strach, jestli to za chvíli nebude pro oči nuda.

Musím se o tom zmínit. K mojí obrovské radosti měli všichni muzikanti přelepené Apply, aby nesvítily do lidí, takže různé kříže, lebky, dámské kosočtverce, ale svítící ohryzek žádný. Přísahám, že ani jeden. To je oproti M´era Luně obrovská změna. Tam měli trapně ohryzky snad i kytaristi na pedal-boardu, security na vysílačkách a stánkaři na pípě. Děsný.

Nikdy jsem je neviděl ani neslyšel, ale byl to jeden z největších a nejsilnějších zážitků víkendu. „Auf der Hauptbühne spielen Ost+Front“. Tyhle hovada z Berlína jsou tutově megaprasáci, protože tento druh explicitního ukazování hnusu a textového průjmu nemůže dělat jen tak každý. Přesně si vybavuji, jak jsem kdysi u prvního singlu zíral na Marilyna Mansona  a Slipknot jako na zjevení. Tohle bylo podobné. Na pódiu se zhmotnily příšery z vojenského pekla. Mumioidní zombies, které vypadaly jako poslové apokalypsy. Basákovy oči jako by predátorovi z xychtu vypadly a jeho díra v hlavě byla stopro skutečná. Klávesák jako úchylný nácek, který roznáší syrové maso jako tělo boží, a kterého v jednom kuse mrdá zombie, která zároveň zpívá. Zbytek bandu je oděn do obludných masek, polit litry krve a jiných odporných slizů. Vizuálně jednoznačně nejbrutálnější uskupení, co se dá v Reichu vidět.

A ten nářez co hrají! Jejich Neue Deutsche Härte je strašlivě tvrdá. Kytarový výplach ala Rammstein, který do nás narvali s nebývalou intenzitou. Jsou výborně sehraní a nenašel jsem tam ani chybičku. Frontman Patrick Lange alias Herrman Ostfront, který přišel ze středověkých Corvus Corax a dudařských Tanzwut, před pár lety vystřídal Chrise L., který odešel založit Agonoize. Což je dobře, protože teď jsou to dva super bandy! Hudebně mi v hlavě nejvíc zůstala „Fleisch“. Nikdy nezapomenu, jak naplněné auditorium zpívá „maso je maso“. Hustá byla i „Gang Bang“, kdy bylo jasné, komu se celá kapela vystříkala na držku. Ještě si vybavuji „Freundschaft“, která taky zaváněla pěknou nechutností. Tyhle bestie, i když za světla, tak předvedly monstrózní koncert plný zla, bolesti, brutálního sexu a zvrácených abnormalit. Ne že bych je musel vidět často, ale bránit se nebudu.

OST+FRONT

1. Ost+Front 2014
2. Fleisch
3. Liebeslied
4. Heimkind
5. Feuerwasser
6. Sohne, Mond und Sterne
7. Heimat Erde
8. Freundschaft
9. Denkelied
10. Perfekt
11. Feuer und Eisen
12. 1+1
13. Gang Bang
14. Ich liebe es
15. Mensch
16. 911
17. Bitte Schlag‘ Mich
18. Ost+Front 2008

Pořád na přeskáčku pršelo, takže nás věčné běhání do auta oba dost otrávilo. K náladě mi rozhodně nepřispěli Syntec, od kterých jsem sice nic nečekal, ale totálně rytmicky mimo a děsuplně falešný zpěvák, společně s dvěma výrazem nezůčastněnými blby, mě tak rozhodili, že jsem zbaběle utekl do káry. Bohužel jsem netušil, že to nejhorší mě teprve čeká.

Poslední koncert na malém pódiu obstarali holandští Grendel. Krátce k jejich výkonu – k zblití! Ten blbec, co huláká do mikrofonu, ta kozatá kráva, co poskakuje za ním, ten dementní kytarista, který celou dobu urputně hrál na kytaru i tam, kde není. Ubohý výkon ubohé kapely. Neustálé roztleskávání, do nekonečna opakování „holly shit, loudéééér, you are incredible audience, screaaam“, fuj! Ani hitovky z „Harsh Generation“ nefungovaly. „Soilbleed“ se nedala poslouchat ani z dálky. Doufal jsem že „Timewave Zero“ to aspoň trochu zachrání… ani hovno. Všechno bylo špatné a já už bych za jejich koncert nedal ani špinavý kapesník! Musel jsem se uklidnit. Už nevím, jak jsem to dokázal, ale během koncertu Joachima Witta se mi to podařilo a byl jsem připraven na tečku – ne, na brilantní tečku – celého festivalu.

Main Stage byla přichystána pro absolutní headlinery. Stejně jako na Amphi, jsou hlavní hvězdy z Norska. Major Tom presented Apoptygma Berzerk. Takhle si představuji koncert velké kapely. Narvané letní kino k prasknutí a přibližně dvouhodinový koncert přetékající hity. Hned druhá „Eclipse“ je pecka jako kráva, zpíváme z plna hrdla „As the World stands still, for a moment“ a Poláci v kotli dělají atmošku jak na super-bowlu. „Burnin‘ Heretic“ a ten fantastický synťák v refrénu – nemám slov. Při „In This Together“ se vždycky nejvíc těším, jak všichni řvou „donč ju sííí, vér in dys tůůůůůůgéééédr, Jůůů en mýýýýý, van on van fuurééévrrr“.

Úplně stejný náboj má i „Shadow“, kterou hráli v lehce pozměněné formě a „Apollo“, které také vrká podobně. Po „Love Never Dies“ se ukázalo, o kolik jsou živelnější diváci v Kölnu, protože refrén jsme na Amphi zpívali po závěru písničky tak dlouho, dokud nezahráli konec znovu. A ta Carmina Burana…. K tomu není co říct, Carl Orff plus Apoptygma Berzerk je zázrak. Když se do mocných varhanních melodií připojí ten beat, tak musí povolit i ocel, jak je to mocné.

Stephan L. Groth kormidluje tuhle norskou bárku už 25 let a stal se z něho frontman par excellence. Je to takový malý velký muž, který s velkým přehledem kontroluje koncert a veškeré dění na pódiu. Tentokrát s sebou nepřivezli Stephanova bráchu Jonase Grotha, který zpívá jako anděl. Také to bylo znát. Týpek, který ho nahradil (zabte mě, ale na jméno si nevzpomenu), byl výtečný klávesák, ale nebyl to velký pěvec. Snažil se Stephanovi pomáhat, ale jenom formou dvojení zpěvu. Backvocal v jeho pravé podobě nepředvedl ani jednou, protože to se holt musí umět. A Jonas patří těm, co to ovládají nejlépe na světě!

Bubeník Ted Skogman, který se Zu líbil nejvíce, měl sadu bicích jako u Cradle Of Filth, holt to není pure electronics, ale už to zavání pěknou rockovicí. No a kytarista Brandon Smith, který je o něco širší kopie Tuzexe z Vanessy, vyhrával s úsměvem drtivá kila na svého černého Gibsona- Les Paul.

Vracíme se do roku 95‘ k jednomu z největších fláků kapely „Heey, this is DEEP RED“. Jsme v půlce koncertu a já už pletu nožičkama jak hadrová panenka, ale copak se jde zastavit? No nejde. Myslíte, že nás nechali vydechnout? Prdlajs, nasazují „Kathy’s Song“ a já se nemůžu nabažit „come lie next to me, know why you and me are one“, za mnou Synthie zpívá a mně je fakt dobře. Ježiš, co ještě můžou rozjet? Tak třeba refrén v „Major Tom“. To je taková halekačka, že si přijdu jak na fotbale, skáču a točím se dokola. Přijde vám, že se dá oddechnout, když se vzduchem nese „ I'll stick with you UNTIL THE EEND OF THE WOOOOORLD, I cry out loud but you hear nothing“, už fakt nemůžu, ale jim to tak skvěle hraje, že se nedá jinak.

Berzerk vydávají u Columbie a jsou Áčková stadiónová kapela se vším všudy. Už nevidím velký rozdíl, mezi příchodem Guns n‘ Roses nebo APOP. Norové se dostali oprávněně do pozice zkušených stars, kteří jsou schopni ukočírovat narvané hokejové haly, a vy máte při odchodu pocit, že jste prožili něco výjimečného. Instrumentálně, skladatelsky i celkovým projevem jsou maximální profíci, které jejich práce nepokrytě baví a jsou sami rádi, že lidé odcházejí nadšeni. Prostě nejde jim jen o to cinknutí zlaťáků. Dostali jsme se na samotný závěr Nocturnal Culture Night. S bandem jsme si ještě s chutí zabékali popovou „Paranoia“ a asi nejslavnější „Non Stop Violence“. Já dokonce zpíval i ušišlanou „Shine On“ a „Starsign“ jsem už jenom tupě zíral před sebe. Tenhle koncert byl veliká paráda a doporučuji všem, jeďte tyhle kluky poslechnout, stojí to za to!

APOPTYGMA BERZERK

1. Unicorn
2. Eclipse
3. Burnin‘ Heretic
4. In This Together
5. Dead Air Einz
6. Shadow
7. Apollo
8. The Sentinel
9. Love Never Dies
10. Deep Red
11. Bizzare Love Triangle (New Order cover)
12. Kathy’s Song (Come Lie Next To Me)
13. You Keep Me From Breaking Apart
14. Major Tom (Peter Schilling cover)
15. Until End Of The World
16. Paranoia
17. Non-Stop Violence
18. Untitled Too
19. Shine On
20. Starsign
21. Outro C-64

Je to za námi. Skvělý festival hlavně díky Laibach, APOP, Ost+Front a Prager Handgriff. Nádherné místo na takovýhle electro potlach. Navíc je to tady ve srovnání se západem velmi levné. Rozdíl eura a půl na čtvrtince piva je dost. Maximální dík produkci a Sonic Seduceru. „Hey,Im nächsten Jahr, werde ich Sie in Deutzen sehen“.

mohlo by vás také zajímat

Laibach se vrací ke svému milníku, desce "Opus Dei". V Česku zahrají dva koncerty.

Report z Castle Party 2023 – čtvrtek, pátek

Do Prahy se ve stejný den chystají Laibach i Peter Hook & The Light

Laibach s Novým rokem vydali desku postavenou na industriálním materiálu z roku 1980