Jméno německých gothicrockerů Reptyle jste už dost možná zaznamenali. A pokud ne, máte skvělou příležitost se s nimi seznámit alespoň prostřednictvím recenze na jejich třetí desku "Night and the River", kterou napsal Demi Mortuus.
Reptyle - Night and the River
Vydavatel: Équinoxe Records, 50:07
Od labelu Équinoxe k nám na stolek redakční zahrádky dorazilo nejnovější album bielefeldské kapely Reptyle. Ta funguje již nějakých patnáct let a její jméno rozhodně není na gothic rockové scéně neznámým pojmem i když je novinka za onu vcelku dlouhou dobu působení teprve třetím dlouhohrajícím albem. Debut „High and Lonely Place“ byl hotov v roce 2004 a dvojka „Consequence“ o tři roky později. Na deset nových songů, které najdeme na aktuálním elpíčku, se tedy čekalo dlouhých sedm let. Jsou zabalené do vcelku pěkného a elegantního obalu a provázené poměrně odvážnými reklamními řečičkami vydavatele, které se však v tomto případě naneštěstí nedají brát příliš vážně.
Ono už s tím gothic rockem to je takové všelijaké. Reptyle se sice snaží tvářit chmurně a temně, leč celkové vyznění jejich nové tvorby je poněkud rozpačité. Jestliže se mi zdálo, že se na EP „Corruption“ z roku 2011 kapela zvukově posunula do příjemnějších a čitelnějších vod, potom mám z nového CD „Night and the River“ přesně opačný pocit. Jsou tu sice známé postupy, kytary se snaží o melodie, klávesy lehce podmazávají, ale i tak ve finále působí celek poněkud nešikovně a humpolácky. Ty melodie jsou totiž nevýrazné, rytmické sekci chybí energie a kapele výraz. A to si jeden z kytaristů prosím nechá říkat Slash. Spolupráce muzikantů s panem Kufim ve studiu tomu všemu také příliš nepomohla.
Reptyle - Night and the River (trailer)
Odstranil bych tedy onen přídomek "gothic" a ponechal rock. Vrcholem v tomhle směru je song „Ways of Fate“, který úvodním motivem sahá až někam k dinosaurům typu Deep Purple. Což by samozřejmě nemusela být nějaká tragédie, kdyby to mělo úroveň a kapela se nestavěla do role zkušených goth matadorů. Největším kamenem úrazu je v mých uších zpěvák Zulu. Má vcelku nepříjemný hlas, který se snaží násilně zdrsňovat, co to jde, ale výsledek je zkrátka neumětelský. Trochu jako když se snaží Frantík z kolchozu vyznat Mařence lásku podobným způsobem, jako to včera dělal DiCaprio Julii v telce. Dojem z něčeho takového je zákonitě všelijaký.
Abych jenom neremcal. Jediná skladba na desce, která je mi docela příjemná, je pomalejší titulní věc. Má stejné neduhy jako ostatní tracky, ale dík poklidným tempům tolik nezavání sokolovnou a snaha o nějaké emoce se tu daří alespoň takovým nešikovně milým způsobem.
Jako celek je nové album Reptyle zklamáním. Dá se využít jako podkres k domácím pracem, ale to asi nebylo cílem jeho tvůrců. Pokud máte rádi rockovou hudbu se snahou o temnější vyznění a nebazírujete na vybroušeném zvuku, potom dejte tomuto německému kvintetu šanci. Na dlouhé roky existence je však jejich novinka bolestně průměrná.
Hodnocení: 55%
Tracklist:
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.