Recenze Psyclon Nine – Order of the Shadow: Act I

p9_ordersJedním z hlavních bodů letošního koncertního menu pod hlavičkou Sanctuary.cz je chystaný koncert amerických elektronických divočáků Psyclon Nine. O čem je jejich nová deska "Order of the Shadow: Act I"? Na to si posvítil Demi Mortuus v následující recenzi.






 

PSYCLON NINE - Order of the Shadow: Act I
vydavatel: Metropolis, 12.11. 2013, 46:20

Letos se mimo jiné Praha dočká druhého živého útoku americké mašiny
Psyclon Nine. První proběhl v roce 2007 a tou dobou měla kapela venku třetí dlouhohrající album „Crwn Thy Frnicatr“. Tam se také začala čistě elektronická tvorba zahušťovat nějakou tou kytarou (slyš „Scar of the Deceiver“). Při živých vystoupeních se zahušťovalo statečně už dřív, ale studiově tento trend vygradovala teprve další nahrávka „We the Fallen“. V podobném duchu hraje také novinka, kterou nám hollywoodský soubor představí živě v dubnu v prostorách Rock Café.

Od „We the Fallen“ utekly čtyři roky, chlapci tedy tvorbu nových songů nijak neuspěchali. Jenže na vině byl především Nerův boj s drogovým problémem a s následky nezřízeného bohémského života. Na výsledku je však znát, že se ani tak nic neošidilo a v podstatě se navazuje tam, kde minulá deska skončila. I když tak jednoduché to taky není. Přesto, že "pédevítka" od začátku pracuje s podobnými hudebními náměty a náladami, výsledný zvuk se za dobu jejich působení posunul o značný kus jinam. Nabízí se tu jistá paralela s vývojem spřízněných provokatérů Dawn of Ashes. 


V čem je tedy největší rozdíl? Ten hlavní bude nejspíš v tom, že si u novinky prostě už nezatančíte, jako tomu mohlo být v počátcích obou zmíněných kapel. „Order of the Shadow: Act I“ do vás bude bušit silou pneumatického kladiva, ale místo tance můžete maximálně třískat hlavou do zdi. Větší prostor mají kytary, jejichž destruktivní dopad ještě umocňují industriální ruchy a hudební motivy jako vystřižené z katastrofického snímku.

 


Psyclon Nine - Suffer Well

 

V promomateriálech labelu Metropolis se zmiňuje pestrá škála hudebních vlivů. Kupříkladu black metalové prvky. V tomhle směru bych to neviděl tak dramaticky. Paralelu lze najít maximálně ve vokálech, na které jsem si musel nějakou dobu zvykat. Nero užívá výš posazený skřehot ala Dani z britských (stokrát zbožňovaných i stokrát nenáviděných) Cradle of Filth. Ocenil bych trochu víc tlaku na hrdlo (chybí mi tam víc agrese), leč je to jedno z poznávacích znamení kapely a co nesedí mně, může jinému sedět dokonale.

Dramatické aranže možná mohou připomenout atmosféru, kterou na svých starších deskách („Passage“/“Eternal“) uměli navodit švýcarští experimentátoři Samael (a i k nim jsou pořád blíž zmínění kolegové Dawn of Ashes, na jejichž poslední desce si Nero taky zavřískal), ale tím bych veškeré spojitosti s (black) metalovou hudbou uzavřel jako nesměrodatné.

Je to vlastně určité plus
Psyclon Nine. Že když se zmíní vliv moderního metalu a coru, najdeme jej leda v hrubě sekaných partech, v tvrdosti soundu a určité jedovatosti, která z alba leze. Že když se mluví o industrialu, máme ho tu zejména v podobě gradace a stupňování síly tracků. A když se zastavíme u elektroniky, bude tu zase spíš díky strojovému a chladnému vyznění. Nu a když se člověk podívá blíž, zjistí, že tu nenajde žádné bubáky a pod onou megalomanskou a hrozivou zvukovou stěnou se skrývá většinou civilní tvář, která místo o nějakém zlu mluví o věcech, jako jsou drogy, vnitřní smutek, sebevražda a podobně.

Tedy žádné opěvování čertů, nýbrž procházka vnitřním peklem a boj s vlastními démony, které má každý sám v sobě. I když se občas najde nějaká ta symbolika v lyrice (konkrétně se při tvorbě novinky nechal Nero uhranout číslicí 3 a inspirovat tvorbou Friedricha Nietzscheho), pořád vidím výrazové prostředky (přes všechny labelem jmenované vlivy a inspirace) nejblíž k tvrdě modernímu hudebnímu jazyku, kterým se vyjadřuje dejme tomu Marilyn Manson.

 

Psyclon-Nine-2013

 

Tomu by napovídala i nová, bezpohlavně čistá image kapely. Ta souzní s celým konceptem nahrávky a šéf kapely označuje sám sebe za „Svatého“ v souvislosti se songem „The Saint and the Valentine“. Ten je završením alba a vcelku silným hitem, i když není díky jisté baladičnosti zrovna typickým songem Psyclon Nine. A to není jediný. I když je start desky ostřejší a mechanicky chladný, časem dojde i na volnější tempa.

Mou nejoblíbenější zastávkou bude nejspíš mocná „Suffer Well“, která posluchače nekompromisně krájí, ničí a zadupává do země. „Glamour Through Debris“ vnáší asi nejvíc metalové hybnosti a dává mi nábojem vzpomenout třeba na apokalyptický „Psalm 69“ z dílny amerických zjevů Ministry. Druhá polovina desky už tolik nešlape na plyn a krom zmiňované „svaté“ balady pomalu plynou i vály „Remains of Eden: II“ a „Take My Hand While I Take My Life“.



Psyclon Nine - The Saint and the Valentine

 

Pokud se dodnes rádi kroutíte u starších tanečnějších desek, které Nero Bellum a jeho parťácí dali dohromady, potom pro vás může být nová tvorba kapely oříškem. Ten, kdo má na téhle kapele rád specifickou atmosféru jejich tvorby, si však znovu přijde na své a může jen doufat, že plánovaný konec studiové kariéry, který Nero oznámil, nebude zase tak ultimátní. On sám se zmínil v některém z rozhovorů o prorockém snu, v němž tenhle "act I" nebyl tou poslední nahrávkou, kterou Psyclon Nine svému publiku dá. Nechme se tedy překvapit a nezbývá, než v Rock Café omrknout, v co že to Nero nakonec zmorfoval...

Hodnocení: 75%

R-5062225-1383480436-9728

mohlo by vás také zajímat