Nová deska kytarových melancholiků End of Green je venku. Jak se pánům povedla, okouknul Demi Mortuus v této recenzi.
END OF GREEN – The Painstream
Vydavatel: Napalm Records (1:05)
Na osmou desku End of Green jsem se těšil opravdu hodně a po zhlédnutí jejich koncertu na letošním WGT ještě víc. Každý má nějakou tu srdcovku, která mu tak nějak sedne a aniž by člověk řešil hudební styl a technické nuance, považuje si spíš toho, že kapela či interpert dokáže udeřit na tu správnou emocionální strunu. Nějakou dobu jsem váhal, zda s recenzí EoG právě na Sanctuary. Je to kapela, která má tak trochu problém v tom, že na gotiky je příliš metalová a na metly zase příliš nemetalová. V Německu je to s tím dělením trochu jinak a tak si kluci zahráli letos přímo v Agře (tedy ve středobodu dění Wave Gotik Treffen). Myslím si však, že i některé milovníky kytar u nás by mohli zaujmout, proč to tedy nezkusit, že? Pojďme se podívat odkud se tu ti End of Green vlastně vzali.
Sám jsem tohle jméno prvně zaregistroval v roce 96 díky magazínu Spark, kde byla recenze jejich debutové desky „Infinity“, která docela zapadla v probíhajícím doom metalovém boomu. O dva roky později byl venku osobitější následovník „Believe...My Friend“, na němž je už jasně znát schopnost kapely napsat kvalitní „písničku“. Pak nastala menší pauza a znovu o sobě dali chlapci vědět v roce 2002 energičtější nahrávkou nazvanou paradoxně „Songs for a Dying World“.
Na té je mimo jiné k nalezení taky cover hitu „Black No. 1“ kultovních Type o Negative a právě mezi fandy této legendy by mohla být jistá cílovka propíraných melancholiků. Abyste mě špatně nepochopili – rozhodně se nejedná o nějakou kopírku. Ostatně, TON ani příliš kopírovat nejde, jen tu zkrátka shledávám jisté styčné body. Šlapavé sarkastické koncertní hitovky se tak střídají s táhlejšími a útrpnějšími nářky. O rok později jsem však dostal k zrecenzování do ruky další řadovku „Last Night on Earth“ a kouzlu End of Green jsem propadl definitivně.
End of Green - Holidays in Hell
Tady jako by tvůrci našli sami sebe. Využívají jak tvrdě kovových riffů s opravdu silným zvukem, tak hladivé melodie, které umocňuje silný hlas Michaela Hubera. Ten právě není typicky metalový a dává kapele svéráznou tvář. Nejblíž má asi k Petu Steelovi, jen do oněch pověstných hloubek zabloudí vzácněji. Michael je navíc tak nějak civilnější. Přesto právě on táhne celkové znění End of Green blíž některým goth kytarovkám (ještě patrnější je to u jeho projektu Bury Me Deep a na sólovce Michelle Darkness).
Rok 2005 přinesl další sbírku a to „Dead End Dreaming“. Ta je spolu s následujícím CD „The Sick´s Sense“ daleko rockovější a hitovější, než cokoliv dřív kapela nahrála. Do živelnosti byla zapracována ironická hořkost i melancholie a i tím může znovu přijít na mysl několikrát zmiňovaný soubor Type o Negative. Už proto, že muzikanti samotní jsou veselé kopy a stejně jako amíci blahé pamětu sic dokážou vylít do songu vědro emocí, ale jedná se o jakousi terapii, která je naopak dostává do pohody, z níž posléze tryská právě černý humor. Do této chvíle poslední nahrávka „High Hopes in Low Places“ byla zase o něco stylově pestřejší a předznamenala, co se bude dít dál. Co tedy najdete na novince?
Start obstarává svižná a přímočará rokenrolovka, které dodává koule tradičně hutný zvuk, jenž to celé nenechává zabřednout do nějaké přílišné sladkosti. Právě „Hangman´s Joke“ znovu poukazuje na smysl pro šibeniční humor, který je nenápadně dávkován do vážných témat. Z podobného těsta je i klipovka „De(ad)generation“, která i přes text, který je notně otráveným pohledem na dnešní společnost, nepůsobí nikterak negativně. Spíš naopak. Pořádně těžkými kily je opentlena taky skladba „Chasing Ghosts“, která je však zase bezvadně gradovaná a zlom v jejím závěru je vskutku kouzelný. To ale End of Green umějí, dělají cíleně a já jim to stejně vždycky zbaštím.
End of Green - De(ad)generation
Co se jímavých částí skládačky týče – takhle – přiznám se, že po vyslechnutí minutových ukázek, které před vydáním celé desky proběhly youtubem, jsem měl trochu obavy z nedostatku hitovek. Nakonec zcela neoprávěnou. Co na tom, že v „Holidays in Hell“ vytasí tihle experti refrén hned v samém úvodu. Skladba je opět vystavěna tak, že u konce spěje do velkého finále a padá mi velký kámen ze srdce. Posmutnělá je i „Final Resistance“ a závěrečné „...this is the last day in my life, goodbye cruel world,...“ je podáno velmi sugestivně a uvěřitelně. V tomhle ohledu vše ještě graduje v „Home on Fire“ a „Death of the Weakender“ skutečně přináší i slibované jazzové vlivy. Samozřejmě, velmi decentně. Je to vše pojato zcela v duchu End of Green a posluchač se postupně propadá do typičtější mlhy smutku, který je hnán málem až k zoufalství, když se Michelle pustí do řevu raněného zvířete.
Abych nic nevynechal. „Standalone“ je tu tak nějak pro uklidnění. Je uvolněná a pohodová. O něco intenzivnější je „Don´t Stop Killing Me“, v níž si užijete i nějaké to vybrnkávání, které kapela používá decentně po celou svoji existenci. „Miss Misery“ je v tomto ohledu ojedinělým zjevením. Ta je totiž prosta stěn elektrických kytar a je tak poloakustickou baladou, která místy vtipně loví v prériích countrymusic. Chvílemi mi svou náladou také připomíná Ozzyho klasiku „Mama, I´m Coming Home“.
A když už každou chvíli zavadím o ty Type o Negative, právě v téhle skladbě je takový vtípek pro zasvěcené a všichni milovníci díla pana Steela si jistě ono „open a fire with your spark“ najdou. Na samém závěru pak stojí „The Painstreet“. Jako grande finale obstála. Není depresivní a přesto je silná a zasahuje i s pomocí klavíru a konejšivých partů v samém závěru, které nenechají člověka utopit se v depresích, ale naopak se snaží pozvednout. End of Green se nesnaží dělat velké umění. Těžko tu najdete nějaké hluboké myšlenky nebo netradiční hudební postupy. Jejich zbraní je naopak člověčenství a umění dojmout, chlácholit i nakopnout. To vše s lehkým cynickým úsměvem a klasickým cigárem u huby.
Na úplný závěr si tahle pětka nechala tradičně tři akusticky překopané starší songy. Z těch stojí za zmínku zejména „Hurter“. Komu se zamlouvala někdy nějaká věc od End of Green, neměl by být zklamán ani novinkou. Brzy také vypukne německé turné, takže kdyby se někdo chtěl kupříkladu 19.10. přidat k výpravě do Drážďan, je vítán. Bude to stát za to. Už i pro ty nové songy.
Hodnocení: 85%
Přidat komentář