Máme před sebou další díl zabývající se především subžánrem EBM neboli Electronic body music. Zabředneme i ke kořenům  industrialu. V dnešním čtení pod lampou probereme jednotlivé styly. 
 

I v tomto díle si neodpustím hned na začátek poděkování etnologovi a novináři Martinovi Rychlíkovi, který se tématu věnoval i v diplomové práci.

Jednotlivé styly aneb něco pro ty, co nemají rádi škatulkování

Základní rozdělení hudebních stylů industriální hudby je velmi obtížné (jako každé „škatulkování“, zejména pro hudební žánry ), neboť některé skupiny či projekty zahrnují ve svých dílech vícero rozlišujících prvků a samozřejmě rovněž procházejí individuálním vývojem. Pro naše účely postačí třídění na čtyři snadno odlišitelné typy: na klasický industrial, tzv. „industrial rock/metal“, taneční Electronic Body Music (EBM) a ostatní velmi různorodé styly (industrial rap, noise, neofolk etc).

Klasický industrial

Tímto termínem lze označit původní hudební produkci, orientačně z let 1975 až 1985 i déle, jejíž dominantou jsou experimenty s novým zvukem, netradičními nástroji (bruska, trubky, plastové nádoby, svářečská souprava…), extrémním hlukem a postupy, jež mnohdy postrádají kla­sickou písňovou strukturu.

Nejvýznamnějším představitelem jsou jistě Throbbing Gristle i další kapely zastoupené na labelu Industrial Records jako S.P.K., raní Cabaret Voltaire či Clock DVA. Hudební legendou, která od industriálních pokusů dospěla k vlastní verzi rocku, jsou němečtí Einstürzende Neubauten. V roce 2004 odpověděli členové Einstürzende Neubauten v časopise His Voice na otázku, zda pro ně ještě něco znamená industriální hudba.

„Před dvaceti lety jsme k němu asi měli blíže než dnes, ale ani tehdy jsme neměli pocit, že patříme k nějaké industriální scéně. To byli třeba Throbbing Gristle, my jsme snad měli blízko k punku. V průběhu let jsme začali být spojováni s industriální scénou, ale to je spíše věc novinářů. Teď se jako industriální označuje spousta naprosto odlišné hudby…“ (Kratochvíl 2004)

Za klasický industriál můžeme považovat i ruchové exhibice začínajících Skinny Puppy, nahrávky Test Dept. či slovinského Laiba­chu, ač se všechny tři projekty ve svých následných letech přimkly k rytmičtějším verzím elektronické hudby. Industriálem v ryzím smyslu slova je i hlučný projekt NON, se svým klubovým hitem Total War, založeným na kontinuálním zvuku sirén a opakovaným, strojově dekla­movaným (i křičeným sloganem) v délce šesti minut. Modernější obdobou takového stylu jsou třeba zvláštní Die Warzau, Putrefy Factor 7, belgičtí Dive nebo „šílený“ Američan J. G. Thirlwell známý jako Foetus.

Industriální metal/rock

Nepěkný název "industriální metal" se vžil pro velmi tvrdou verzi elektronické hudby, jež využívá kytarových riffů, některých dalších rockových či metalových postupů a také „chrčených“, neupravovaných vokálů. Tato hudba je spíše americkou záležitostí, kterou reprezentují hlavně kapely Hate Dept., 16 Volt, Clay People, Gravity Kills, Pigface, Sister Machine Gun a další. Zástupci jsou Tre­ponem Pal, Swamp Terrorists, Oomph, Schnitt Acht či extrémně vyhrocený Klute, samostatný vedlejší projekt Dána Clause Larsena, samojediného šéfa úspěšných Leaether Strip. Jejich první koncert v ČR jste mohli vidět letos na jaře v Praze.

Do této kategorie lze zahrnout i velmi známé skupiny, které prorazily „ghetto“ industriální hudby a dostaly se i do obecného povědomí. Věhlas si především díky výjimečné tvrdosti, ale i melodičnosti získaly KMFDM, Ramm­stein, Die Krupps a také v půli 90. let megapopulární Mini­stry vedení excentrikem Alem Jourgensenem, jejichž deska "Psalm 69" je jednou z vůbec nejzdařilejších nahrávek moderní industriální hudby.

Co se v tehdejší době psalo o Ministry? „Jejich styl bývá označován jako industrial hardcore. Na pověstných divokých koncertech obvykle vystupují s řadou příležitostných hostů, vesměs známých a ostřílených muzikantů… Jourgensen se podílel na projektu Revolting Cocks a později na dalších: Lard, Pailhead, 1000 Homo DJs, Welt, Acid Horse Minor Threat atd.“ (Wich 1999/II:66).

Od skutečného metalu k „elektrifikované verzi“ přešly díky producentu Rhys Fulberovi (ex FLA) i komerčně úspěšní Fear Factory.

Electronic Body Music (EBM)

Taneční klubová "Electronic Body Music" (EBM), někdy nazývaná též brutal disco, new beat nebo hard beat, je určitě nejpřístupnější a nejchytla­vější variantou idustrialu. Přístupnost je dána rytmikou (4/4), ale i podobou s velice oblíbeným synthpopem (Depeche Mode, Camouflage, Oceán), jehož temnější a „nezávislejší“ obdobou vlastně je. Charakteristické pro EBM je tempo 120 až 140 úderů za minutu, zkreslené vokály a mohutné užití samplovaných zvuků z filmů, televize a dalších médií.

Někteří fanoušci odlišují v EBM tzv. "Old School" styl, tedy věci, které vznikaly přibližně koncem 80. let 20. století (např. Nitzer Ebb , Leaether Strip , X-Marks The Pedwalk , Plastic Noise Experience, A Split Second, Vomito Negro, Klinik atd.), a pak aktuálnější "New School", přimykající se více k technu, vyšší rychlosti nebo melodičnosti (Flesh Field, Evils Toy, Funker Vogt ). Například britští VNV Nation razí pro svou produkci název"futurepop", k čemuž se přidala Apoptygma Berzerk i švédský Covenant, který ale získal slávu právě oním nejortodoxnějším stylem EBM.

Za nejslavnější éru EBM, která se stala skutečnou kultovní záležitostí, bývá označován zlom 80. a 90. let minulého století, kdy vyšla přelomová alba význačných skupin. Front 242 přišli s patrně nepřeko­naným démantem žánru, s deskou "Front by Front" (1988). Skinny Puppy, jejichž stylu se dostalo mj. přízviska „demoliční hardcore“, zase lačným fadům nabídli v roce 1988 respektovanou "VIVIsectVI". Kanadští Front Line Assembly vydali tolik odlišná, přesto vynikající alba "Caustic Grip" (1990) a "Tactical Neural Implant" (1992). A k tomu ještě intelektuální Clock DVA šokovali svět precizní deskou "Buried Dreams" (1989).

I přes další vývoj tohoto subžánru je nutno objektivně uznat, že hudebně již EBM nemá moc nového co nabídnout a většina kapel ustrnula na osvědčených, ale konzervativními posluchači milovaných hudebních prostředcích. Nebo jste jiného názoru? Samozřejmě, že je možné nad touto myšlenkou filozofovat a vzájemně se přesvědčovat o opaku. Z druhé strany je velmi pozitivní, že i přes čas, který od prvního EBM boomu uběhl, můžeme konstatovat, že tento subžánr není mrtvý.

Vévodící kapely stylu jsou Front Line Assembly, Suicide Commando, mexické Hocico, americký Velvet Acid Christ, velice nápaditě pracující se samplingem, Exemplární ukázkou užití filmových samplů jsou dvě VAC skladby z desky "Calling ov the Dead" (MET/OffBeat 1998). Titulní "Phucking Phreak" je doslova „prošpikována“ dialogy a zvuky z filmu Sedm, zatímco skladba "bsat2" je zase uvozeno ukázkami z Terry Gilliamova sci-fi snímku 12 opic. 

Nebo jednočlenný projekt z Německa :wumpscut:, který se proslavil své­rázným image a drsnou estetikou přebalů svých desek. Neuškodí také zmínit nadějné mladíčky, též z Německa, kteří vydávají u Out of Line – Formalin. Je jasné, že nelze výše zmínit všechny kapely a každý máme své špičky a favority v této oblasti.

Ostatní varianty

Objevovat nové možnosti se nebojí představitelé dalších elektronicko-industriálních stylů. Příkladem může být třeba málo rozšířený "industrial rap", který pracuje s prvky hip-hopu, rapovanými texty a breakbeaty. Prakticky jediným známějším (a politicky velmi angažovaným) představi­telem jsou Consolidated z USA, kteří svého času bodovali i u nás s velmi sprostou skladbou "You Suck".

Další zvláštností je neofolk (Death in June, Attrition), který kombinuje orchestrální, akustickou hudbu s industriál­ními elementy. Noise, asi nejexperimentálnější elektronický temný styl, je založen na velmi nesourodých, „rozbitých“ zvucích a bývá k němu někdy řazen již zmiňovaný NON, dále Converter anebo "ambientní noise" skupiny Zoviet Trance. Relativní proslulosti se dostalo i kapelám ze skandináv­ského labelu Cold Meat Industry.

Posluchači industriální hudby do svého zájmu zahrnují i mnoho kapel s vazbami na své oblíbené skupiny. Například nizozemští psychede­lici The Legendary Pink Dots jsou v jejich hledáčku pro spolupráci magického frontmana Edwarda Ka-Spela s legendárním cEvinem Key ze Skinny Puppy ve společném vedlejším projektu The Tear Garden. Skupiny, jež velmi změnily svůj původní styl, např. Haujobb či X-Marks The Pedwalk, kteří shodně vyměnili monotónní hutné rytmy EBM za lehčí, experimentálnější verzi elektroniky, stále nosí nálepku „indus­triální“, čímž dopomáhají k rozšíření samotného termínu širšímu publiku.

Stejně tak kapely, které hrají dosti odlišnou hudbu, ale v jejich středu jsou význační bývalí členové „industriálního dění“,  bývají zahrnuty do totožné kategorie (např. Psychic TV a osobnost Genesis P-Orridge). Podobná základna fanoušků může být sbližujícím článkem i s příbuznými  styly (synth-pop, gothic, new wave, techno atd.), které vyrostly z podob­ných hudebních zá­kladů.

Pokračování příště...

mohlo by vás také zajímat

Projekt Duophonic Noise Construction přináší rodinou, temně elektronickou jízdu

Zpříjemněte si vánoční dobu letošními koledami od gotických kapel a projektů

Znovuobnovená spolupráce Paula Barkera a Ala Jourgensena přinese poslední album Ministry

Haujobb na nové desce předkládají hudbu plnou každodenních hlukových momentek