Jako každý rok se náš team na gotickém festivalu číslo jedna rozprsknul po celém městě, aby se pokusil ulovit co nejvíc z bohaté zásoby kapel, dojmů a zážitků. A jako každý rok vám tedy budeme průběžně přinášet reportáže rozdělené do jednotlivých dnů. A začneme rovnou dnes, přesně týden po prvním dnu jedenadvacátého Wave Gotik Treffen.




 

Celoroční čekání bylo konečně u konce a start největšího gotického mejdanu na světě se přiblížil. Stačilo překonat vzdálenost necelých třech stovek kilometrů (což je mimochodem méně, než kolik museli ucestovat někteří němečtí rodáci) a všechno ostatní už přišlo samo. Když totiž do pozvánek na Wave Gotik Treffen píšeme, že „se 20 000 goths vrací každý rok do Lipska jako domů“, není to jen fráze. Přesně tak jsme se totiž cítili i my, když jsme se do prosluněného města vrátili a znovu se se zatajeným dechem ponořili do těch nejpestřejších odstínů černi.

Už u pokladny poblíž vstupu do centra dění u haly Agra a ve frontě na lístek jsme ale měli pocit, že letošní návštěvnost zřejmě bude ve srovnání s loňskem o něco slabší. A není se vlastně co divit – v roce 2011 slavilo WGT své dvacáté výročí a v roli gratulantů se tehdy objevila ta nejzajímavější jména scény. Logicky jsme tedy letos neměli před sebou tak nabouchaný lineup (opakování v případě dramaturgie festivalu není zrovna matkou moudrosti), což se zřejmě podepsalo i na návštěvnost. Přesto pobíhalo po městě tradičně rozličných černooděnců víc než dost. Ale dost mudrování, alou na hostel a vyrazit na hudbu, kvůli které tu ostatně všichni jsme!

Zahájit festival v tradičním setkávacím placu Agra Hally se letos rozhodně vyplatilo. Každoroční kostýmní čumendu vystřídal rychle best-off průřez tvorbou nizozemských Clan of Xymox v plné síle obhájil důvod, proč zrovna tato osmdesátková legenda nadále verbuje největší počet posluchačů do řad gotiků. Ačkoliv se s nimi většina přítomných setkala pod podiem již poněkolikáté, hned intrem koncertu v podobě tanečního velehitu "Strangers" přesvědčili k setrvání a prvotřídním oslavám darkwave kořenů.

Devátá hodina patřila ve Felsenkelleru zavedenému projektu The Eden House, který se WGT poprvé předvedl na velkém pódiu Agra haly před třemi lety. A už tehdy se prezentoval více než zdařile, což ovšem překvapilo jen toho, kdo o této kapele nikdy nic slyšel a nevěděl, že stojí na silném tandemu Stephen Carey (This Burning Effigy) a Tony Pettitt z Fields of the Nephilim. Vešli se The Eden House i do menšího klubu? Ano – jen zvolili dietnější sestavu bez houslí a jen s jednou (navíc novou) zpěvačkou Laurou Bennett. Ale i když nebylo úplně narváno, přesto se jeden neubránil dojmu, že by si formace přeci jen zasloužila větší prostor, lepší světla a hlavně zvuk, který vzadu zabíjel výborný hlas klávesami. Čili klasický Felsenkeller – horko, vzadu horší sound a kdo chtěl kapelu doopravdy poslouchat, musel se vypravit blíž k pódiu. A to se tady určitě vyplatilo, neboť pro ty, kteří zvolili bezpečnější vzdálenost od stage, zůstala mystika, kapele tak vlastní, před opocenými stěnami klubu. Zato pod pódiem to byl pravý opak a předivo tkané dvojicí virtuózních, ač úsporných kytaristů spolu s nádherným vokálem a vynikající basou omotávalo okouzlený dav staršími i novějšími skladbami až k závěrečné hitovce „To Believe In Something“. Krása.

Ústřední atrakcí pátečního Felsenkelleru ale byla gothic rocková stálice Red Lorry Yellow Lorry z Leedsu, která se po třináctileté odmlce vrátila roku 2004 na scénu. Trojice si na WGT přivezla ještě dodatečného koncertního kytaristu a lehce po čtvrt na jedenáct začala do posluchačů sypat své přímočaré skladby. To už se klub velmi slušně zaplnil a černooděnci dostali možnost vychutnávat si dobře vystavěnou atmosféru i písničky, kterým přidávaly na zajímavosti dvojhlasy od bubeníka. Je ovšem zároveň jedním dechem třeba dodat, že i když se znalci při výkonu asi rozplývali, sál spíše postával a po čase to vypadalo, že se i nudí. Přesto ve srovnání s loňským headlinerem Felsenkelleru, znovuobnovenými The March Violets, to určitě nebyl takový průšvih.

Pro Pražáka byl absolutním hudebním můstkem mezi českou realitou a temným světem Wave Gotik Treffen koncert DarkDriveClinic, nové kapely legendárního producenta Johna Fryera, který ještě ve středu křepčil na pódiu pražského klubu Roxy během křtu nového alba Bruna Ferrariho. Jejich vystoupení, druhé ten den v prostorách sálu Werk 2 bylo vůbec prvním koncertem pětice a bylo to na začátku setu poznat. Jistá plachost se ale postupně z nástrojů vytratila a DarkDriveClinic tak začali produkovat svou hudbu na pomezí rukopisů Garbage, Republic, Curve a Nine Inch Nails. Předností party je rozhodně zpěvačka Rebecca Coseboom, suverénní vokálně i prezentací na pódiu. Kdo se vypravil na pětici slyšet písničky z loňského debutu „Noise In My Head“, ten dostal, co očekával. O tom, že kvintet chce v budoucnu převádět svojí muziku i v jiných odlescích, třeba s akustickou kytarou a cajonem, pak přesvědčil v závěrečném „jamu“ uprostřed pódia. Live debut DarkDriveClinic nebyl sice vrcholem celého festivalu, ale pozitivní pocit určitě zanechal.

Poté ve Werk 2 přichází na řadu další známé menu i z českého dark itineráře. Polští Controlled Collapse se představili v Německu s velmi podobným setem, jako pár týdnů předtím v pražské XT3jce. Jejich set zafungoval stejně dobře ve velké hale, jako v malém žižkovském klubu. Ostré nasazení frontmana kr-lika tentokrát jistěji kryla svou kulometnou palbou bubenice Paulina, a tak tvrdá elektronika, tu políbená Wumpscut, jindy Die Krupps, musela nepočetné publikum zaujmout.

Ačkoli lákadel páteční program nabízel opravdu víc než dost, jasně monotematickou  destinací večera byl i vzdálený klub Anker. Ten sice vevnitř vypadá trochu jako secesní sokolovna, ale historií ovlivněné ukolébavky opravdu nebyly na programu. 

Začíná se přesně, takže na omrknutí merche je jen chvilka, než na scénu vletí sheffieldští Uberbyte. Ti staví svůj elektro-industiální hardcore set na skladbách z poslední desky, NFY (např. hitovky „Hardcore Industrial“, „Gott Mit Oontz“). Zpěvák Uberman poskakoval, až se z něj pot lil a zdatně mu sekundovali rozcvičující se cybergoths. Škoda, že na „Money Shot“, která zdomácněla jako svého způsobu „druhé jméno“ Uberbyte, nedošlo ani v přídavcích.

Trakktor se na vystoupení těšili a do obecenstva se pustili tvrdě a nekompromisně fungl novými skladbami („Orbital Strike“, „MeKKanized Soul“ a v závěru „Spitting on your grave“). Snad proto zájem publika o Švédy vzrůstal postupně a až v druhé polovině (cca od „Spitfire..“, „Blitzkrieg Gallaxy“) získali svým harsh/aggro podáním „Electronic Fucking Body Music“ většinu sálu. (Setlist: 1. Orbital Strike, 2. MeKKanized Soul, 3. Soothsayer, 4. Final Fusion, 5. Halo Of Lies, 6. Spitfire... 7. Blitzkrieg Galaxy, 8. Spitting on your grave, 9. Extinction, 10. Veil Of Thorns)

Zlomek výpravy s industriálními choutkami směřovanými na sever se v pátečním večeru vypravil, stylově přes zaprášené, apokalyptické staveniště, do honosných prostor sálu Kuppelhalle. V kontrastu před touto scenerií stavěly pomyslné limuzíny místní taxi služby, ze kterých kvapně vyskakovali prvorepublikoví elegáni a gentlemantsky otevírali dveře svým dámám ve večerních robách. Retro oděvy a jistá serióznost provází vznešené prostory stage každým rokem, tentokrát se na nní představil švédský projekt In Slaughter Natives. Chraplavý darkambient, temně odříkávající darthvaderovské "Im your father" a některé úryvky z návštěvnicky vybíravé desky "Sacrosancts Bleed", měly v tomto sále nemalý potenciál. Ten však (k vysoké míře znechucení některých z nás) úplně zabila nepochopitelně nízká hladina hlasitosti, která zejména ve starších, industriálem lomcujících skladbách, způsobila úplný kolaps dojmů z koncertu Jouniho Havukainena a jeho sličného doprovod.

Na [X]-RX se Anker zaplnil na svou pravděpodobně maximální míru (cca 350 lidí). Mohlo to být i tím, že vystoupení pojali jako release party novinky „Activate the Machinez“. Počítači a mašinkami „vykroucený“ industriál oba vystupující doprovázeli zpěvem a publikum reagovalo zaslouženě vlnami vlajících barevných dreadů.

Eisenfunk nastoupili pod charakteristické blikající stožárové logo chvíli po desáté. Energická titulní skladba posledního alba „Pentafunk“ dávala možnost přemýšlet, jestli nedojde jen na nejnovější přírůstky. Vzápětí byly ale podobné obavy rozmetány kombinováním nových („Pestilenz“, „Neandertal“) a starších hitovek („Atomic bomb“, „Duck and cover“). Skladby doprovázela projekce videí kapely i různé koláže nejen z počítačových her, ke kterým se fanouškovsky přihlašovali. Přestože obecenstvo v druhé hodině mírně prořídlo, kapela si udržela víc než dobrou náladu a vysoké obrátky. V rámci skladeb si užívali hecování a poskakování po podiu, Michael Mayer až dojatě uváděl skladby: „Víte, to mi bylo osm a bratr donesl domů tuhletu počítačovou hru..“, „...před pár lety jsme tu poměrně neznámí hráli a dneska jsme tu jako headliner.“ Ke konci setu doráželi publikum na jistotu i „pokémonskou“ hymnou „Pong“. Rozloučení pak proběhlo v podobě příjemně bizarního poselství „“Kakao, Kaffee, Cappuccino, hmmmm… lecker, lecker!”.

Už první večer se dalo vysledovat, že německé kapely tentokrát přitáhnou mnohem více lidí. A také, že cyber taneční styl už není doménou svítících pokémonů, ale na scéně zdomácněl.

Páteční program Wave Gotik Treffen se dal zakončit lecjak. Rozhodně špatnou volbou ale nebyla návštěva městského divadla, kde od jedenácti hodin večer hrála místní formace Love Is Colder Than Death. Už ne sedmičlenná a tudíž čistě akustická, přesto stále vyzařující silné charisma následovníků Dead Can Dance, kteří ví. I přes personální rošády okolo předáka Maika Hartunga si kvartet zachoval svůj rukopis. Možná tentokrát naživo nezvykle krotký, přesto jímavý a navíc ozvláštněný abstraktní zadní projekcí z dílny Petera Barczewskiho. Nové album má prý přijít na řadu v září letošního roku.

Někomu by možná přišlo zvláštní, jít v rámci jednoho festivalu ještě na jiný festival, ale vyzkoušet se má všechno. Zvlášť, když za deset Euro můžete v rámci Gothic Pogo festivalu vidět kapely, které se nedostaly na Wave Gotik Treffen. Přesunujeme se tedy dvě zastávky za Felsenkeller, abychom se po dalším kilometru chůze dostali do opuštěné, leč udržované staré továrny na dámské boty. Polosquatová kultura, dýchající ze stěn, tu pěkně korespondovala s ocvočkovaným DIY davem s deathawky, kteří tvořili drtivou většinou osazenstva. Naše strachy, že snad prošvihneme začátek Zombiny and The Skeletones se ale ukázalo lichým, protože ve čtvrt na dvanáct namísto headlinera ještě hrál DJ, kterého na pódiu po dalších dvaceti minutách vystřídala zpěvačka. Nebyla to ale Zombina, ale Larissa Iceglass z německo/britské coldwave formace Lebanon Hanover a nám tak došlo, že má akce velký časový skluz a my máme před sebou ještě další tři kapely.

Lebanon Hanover za to vzali v typickém coldwave duchu – minimalistické beaty, řezavé kytarové vyhrávky a zastřený (až huhlavý) ženský vokál. Škoda jen, že v sále bylo takové dusno, že se jako vhodnější nápad jevilo postávání u improvizovaného baru venku, obsazeného povětšinou deathrockovými krasavicemi. Ano, pokud nacházíte zálibu v číratých kočkách, byla Alte Damenhandschuhfabrik místem, kde jste se měli vyskytovat, neboť zde bylo nepoměrně víc zástupkyň něžného pohlaví než jejich protějšků. Ale to jen tak na okraj.

O půlnoci začala stará německá formace No More, ale místní publikum na své koně evidentně čekalo a tak se do sálu s pódiem téměř nedalo dostat. Byl to tedy ideální čas prozkoumat další zákoutí klubu – stánek s merchem kapel i gothic poga a hlavně vedlejší malý podzemní sál utopený v mlze tak husté, že nebyl vidět nejen DJ, ale ani vlastní tvar místnosti. To se ale parádně hodilo k atmosféře party a coldwave/minimal setům.

Deset minut před jednou ranní se ale konečně objevila na pódiu britská Zombina and The Skeletones, která se podle kuloárních informací měla střihnout jeden z posledních koncertů před plánovanou pauzou. Pravda, že už od první „I go Psycho“ publikum vytušilo, že tady se nebudeme nořit do nekonečných chladných zvukových prostor, ale půjdeme na to pěkně po punkovu. Díky tomu se v sále dalo hnout, ačkoliv zvuk nebyl zrovna ideální. Přesto kapela opět potvrdila, že jsou rozenými hitmakery, protože i věci, které člověk slyšel poprvé, hned zafungovaly. A těch novinek jsme během téměř hodinového setu slyšeli poměrně hodně – a vůbec to nevadilo. Naopak, pokud je to předzvěst nového alba, máme se evidentně zase nač těšit. Šlapavá rytmika, výborná kytara, frčivý saxofon a především skvělé dvoj- až trojhlasy dovedly set až k závěrečné „Nobody Likes You When You’re Dead“. A unavený dav si vlažným vypískáním zasloužil ještě přídavkovou „Punkrock Vampires“, než Zombina definitivně utekla z pódia… a my z klubu. Být lepší zvuk i vzduch a místo téměř dvou ráno o něco dříve, měli bychom za sebou parádní vystoupení. Ale i přes tato negativa nebyl důvod opouštět Gothic Pogo festival nespokojený – Zombina i tak odvedla dobrou práci.

Festival sice, ač unaveně, jede dál, my ale před sebou máme hodinu a půl cestu domů a další tři dny festivalu. Nic se nemá přehánět, dobrou noc.

Pokračování příště...

mohlo by vás také zajímat

32. ročník Wave Gotik Treffen před vánocemi nabízí proklatě silnou soupisku účinkujících

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Red Lorry Yellow Lorry se vrátili, aby se rozloučili poslední řadovkou. Venku je první singl.

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí