Náš reportážní seriál z dvacáté Wave Gotik Trefin se pomalu řítí do finiše. Dnes si můžete počíst například o koncertech Fields of the Nephilim, Pouppée Fabrikk, Balzac, Ulterior, Esplendor Geometrico, Killing Joke, Recoil, Rezurex a mnoha dalších.

A máme tu další elektronickou partu, tentokráte ze Švédska. Dvojice se na vystoupení vybavila vlaječkami po stranách a jednotnými uniformami Cryo. Meldické EBM celkem šlapalo, a padista úspěšně přebíhal ke klávesám, formace však přesto většinu osazenstva příliš nezaujala. Hlavní vinu na tom zřejmě měl nepříliš sympatický blonďatý zpěvák, což nejlépe charakterizuje poznámka: „Poslouchat jo, ale koukat se na to nedá“. Sbalme  tedy svých pět švestek a po vyřešení těžkého dilematu „Zombina nebo Ulterior?“ se vydáváme za kytarami.

Pět minut před půl šestou se v notně vyklizené Agře (tak blízko pódiu jsme tady ještě nestáli) objevuje banda floutků s image zakotvenou silně v devadesátých. A nutno říct, že se to k Ulterior hodilo, a to včetně tepláků s dírou na koleni zpěváka Honeyho, hejska za brýlemi se žvejkou v puse. Čtveřice (kytara, basa, zpěv, klávesy) s automatickým bubeníkem však byla utopená v mlze a  především v nemilosrdném hluku. A to je veliká škoda, protože pod těmi všemi nánosy noise se ukrývaly osobité zajímavé songy a velmi dobrý vokál. Naneštěstí zvukař nejprve udělal z kapely noiserockové uskupení (s důrazem na první slovo v tomto spojení), pak elektronickou formaci a teprve až na poslední dva tracky se jakž takž dal rozeznat pravý zvuk Ulterior. Zkrátka, ačkoliv to zřejmě neudělal schválně (za to by se smažil ve zvukařském pekle), mistr zvuku kapelu úplně pohřbil a zahrabal. Ulterior na WGT lze tedy nakonec zhodnotit větou: „Škoda zvuku, mohl to být fakt dobrý koncert“.

Po mladících prostor největšího koncertního prostoru zaplnil příznivci klasického gothic rocku. Vždyť Angličané Nosferatu na WGT vystupují už popáté (poprvé v roce 1994 v rámci třetího ročníku). Co dodat k jejich pojetí gothic rocku než, že je naprosto klasický. Vizáží i hudebním pojetím. Letos přijeli představit své nové studiové album „Wonderland“, ale vlivem technických potíží si toho příliš nezahráli. Pozdní začátek vyměřil kapele pouhou půlhodinu hraní, a když se kapela v dobré víře snažila přidat jednu písničku přes vymezený časový úsek, byla nekompromisně vykázána stagemanagerem do šatny. I vlažně reagující posluchače si tak nakonec získali na svou stranu. Škoda, že až právě tímto okamžikem.

Před devátou se Agra již pěkně plní v očekávání jedné z hlavních hvězd večera, londýnských Killing Joke. Na jejich koncert ladil při přestavbě Vangelisův soundtrack z „Blade Runnera“ nebo „Masked Ball“ z „Eyes Wide Shut“, což se k chystanému vystoupení tak nějak hodilo. Krátce před začátkem pobavila i ohláška: „Martin Glover ať se dostaví k pódiu – čekají ho tam rodiče.“ Ten se tedy nakonec evidentně dostavil a tak jsme mohli v devět přivítat na stage nejen Martina, ale Geordieho, Paula Ferugusona a pochopitelně Jaze Colemana, tentokráte  v kamuflážovém overalu a s pomalovaným obličejem.

Stejně jako před rokem v Praze, hned druhé místo v pořadí patřilo megahitu „Love Like Blood“, který kapela věnovala zesnulému Paulu Ravenovi. Dobrou formu sestavy ale potvrdily především rychlejší tracky, které zněly často až překvapivě tvrdě, což šlo dobře dohromady s apokalyptickými poselstvími, o která se Jaz dělil s publikem mezi skladbami. Dlouhé tracky i pasáže bez zpěvu kapela kompenzovala sehraností, a tak nebylo divu, že obecenstvo přijímalo  energii z pódia s nadšením. Ostatně, tracky jako „Asteroid“ nebo přídavkový „Pandemonium“ mají v historii hudby své nepopiratelné místo, stejně jako celá kapela. Doufejme tedy, že jejím členům, kteří se po konci koncertu přátelsky objímali na stage, vydrží kondice i do dalších let.

Ti, koho Killing Joke už oblouznili během loňské podzimní šňůry a trpí spíše na elektroniku, se shromáždili v Parkbühne, aby v devět večer byli svědky dalšího z řídkých návratových koncertů skandinávských EBM legend Pouppée Fabrikk. Partu strýců za synťáky doplňoval dvoumetrový drvoštěp Henrik Nordvargr Björkk (v poslední době známý spíše svými ostře industriálními projekty). Pokud jste nikdy neměli šanci se s touto partou dříve setkat, tak si představte mix Nitzer Ebb s ranými Cat Rapes Dog a metalovými podtóny (i přes absenci jediného kytarového tónu). Zatímco Cryo jsme jejich tvrďáctví na stejném pódiu před pár hodinami nevěřili, čtveřici, která se o to ani nesnažila, zobalo publikum každý tón z ruky a vařící kotel jasně zvěstoval, že tento koncert bude pro mnohé hard core electronic fans vrcholem festivalu. Příští rok máme prý očekávat návratovou desku kapely po 15 letech. Nové pecky, které na koncertu zazněly, nezněly vůbec špatně.

Z nedělní neofolkové bašty jsme stihli akorát posledního vystupujícího, amerického barda Josepha Budenholzera, který se po čtyřech letech ticha vrátil s novou deskou „Come The Bells“ svého projektu Backworld. Joseph se nestydí za své okouzlení anglickým folkem, ale též lyričtější stránkou tvorby Death In June. V Ankeru jištěný ještě dvěma spoluhráči, kteří podle potřeby obsluhovali elektroniku, klávesy, perkuse nebo kytaru, musel padnout do noty všem, kteří mají rádi klidnější období Douglase Pearce a spol. první poloviny 90. let, meditativní polohu tvorby Michaela Giry ze Swans nebo Current 93. Přírodní lyrika Backworld padla v Lipsku na úrodnou půdu a Joseph se musel vrátit po odehrání základní setu několikrát na pódium dávat další a další přídavky.

Nedělní Werk je vždy zasvěcen industriální elektronice a stejně jako před třemi roky i letos program této stage uzavíral letitý španělský projekt Esplendor Geometrico. Dvojice znovu sázela na repetitivní industriální notu, kterou zvýraznil řvaný vokál Arturo Lanze. Opět rozhýbali  zaplněnou továrná halu a potvrdili fakt, že Esplendor je nejlepší konzumovat naživo. Přesto moment tři léta starého prvotního šoku se (překvapivě) nedostavil. I tak velký respekt!

Naopak zcela novým zážitkem bylo pro českou část publika živé setkání se vzdálenými podobami horrorpunku, které nabídl japonský Misfits tribute, čtveřice Balzac. Přes vlasy neidentifikovatelný Hirosuke Nishiyama a jeho kostlivčí doprovod z Osaky v posledních letech mohl mezi evropskými fanoušky vyvolat pocit výrazného inklinování k mainstreamu (například díky uzavření smlouvy s firmou Sanrio, plodící opravdu rozkošnou sérii mrtvolných „Hello Balzac Kitty“), svou hudební prezentací se ale místní představě o středním proudu vzdálili maximálním možným způsobem. Od prvního úderu do industriálně hlučícího virblu, charakteristického spíše pro žánr grindcoru, a neméně přihuštěné kytary bylo zjevné, že tento set bude patřit více příznivcům ostře řezané, hardcorepunkové odnože hororových kytarovek, než na první poslech chytlavým, melodickým popěvkům o upírech a ghoulech. Japanofilní sklony tak místy musely vědomě odpouštět dlouhé minuty nečitelného zpěvu, zatímco si všichni ctitelé provazbených, rychle odsypávaných riffů užívali nečekaně tvrdou tvář festivalu.

Je ale na čase přenastavit své receptory malinko jinam, na kult Fields of The Nephilim. Ten uvedlo v Agře 15minutové zpoždění a moderátor, který ještě před ohlášením hlavní hvězdy večera vyzval publikum k potlesku všem technikům a lidem kolem stage, který pánové i zaslouženě dostali.

Pohled Godefroi: Hlavní hvězda celého festivalu – Fields of the Nephilim -  se na pódium Agry vrátila po třech letech. Carl McCoy označil vystoupení z roku 2008 jako jedno z nejvydařenějších vůbec, laťka tedy byla řádně vysoko. Po skončení Killing Joke se na pódiu rozvinuly dvě zástavy Nového Zlatého úsvitu, odněkud vystoupila mlha. Vše je připraveno pro příchod enochiánského mága a jeho družiny. Začíná se tradičně intrem „Shroud“ – tak tedy „zakryjte mu tvář, aby nespatřil světlo“. Po chvíli je roucho strženo a nastává čas znovu vzlétnout s anděly, kteří kdysi sestoupili. „Look straight into Light !“ burácí refrén z posledního alba a my, oslepeni světlem nové inkarnace Slunce, prolétáváme k tvrdší části repertoáru.

Ukazuje se, že zvuk v Agře má k dokonalosti dosti daleko, což přeci jen poznamenalo střední část vystoupení. Pak se zvukař zřejmě probral, a tak jsme si mohli užít i starší věci,  hypnotickou „Love Under Will“ a Crowleym inspirovanou „Moonchild“.  Kouzlo Fields of the Nephilim začíná fungovat. Mc Coy a spol. vysílá sondu hluboko do našeho nevědomí v podobě „Psychonauta“. Skladba pojatá jako rituál, nebo spíš rituál vtělený do skladby. Probouzení vzpomínek na doby, kdy jsme po Zemi kráčeli s potomky padlých andělů. Nephilims. McCoy invokuje bytosti spící hluboko v nás, pohrává si nezúčastněně s naší fantazií, lhostejný k tomu, zda přistoupíme na jeho hru. Jako přídavek nabízí „Last Exit for the Lost“, snad východisko pro ty, kteří zašli příliš daleko. Pomalé tempo protne úvodní otázka: „Would you pay life´s pleasures to see me..?“ (vida, ani tenhle exit není zadarmo, je třeba něco obětovat). Jediný přídavek postupně graduje ke strhujícímu finále. Jeden sen skončil. Snad přijde další…

Pohled Ezechiel: Sál se ponořil do tmy a zvuky intra s pozvolným rozjezdem začaly vyplňovat zbytky natřískaného prostoru. Megakopáky pozvaly na pódium bubeníka Lee Newella, basáka Snakea a „zaprášené“ kytaristy Gavina Kinga s Tomem Edwardem. Druhý track „Straight to the Light“ pak oslavil příchod samotného kazatele Carla McCoye, jehož přítomnost ovečky uvítaly bouřlivým nadšením. A co je hlavní – poté, co se velekněz chopil mikrofonu, jsme mohli jen uznale pokývat hlavou – Carl má pořád stejně kvalitní záhrobní hlas, vše je tedy v naprostém pořádku. V první čtyřce skladeb trochu překvapila ostrá vypalovačka z metalem ovlivněného Nefilimovského období „Zoon“ s tvrdými kytarami a dvojšlapkou. Většina setu si ale (naštěstí) nesla typickou metafyzickou posvátnost FOTN, kdy ani pauzy mezi skladbami bez jediného slova z pódia nerušilo žvatlání hypnotizovaných diváků, jen čirý potlesk.

Na to vše shlížel Carl jako éterická postava v klobouku, zhmotněná v oblaku dýmu jako sumerský démon při okultní evokaci. Tento egregor držel celou obrovskou halu v atmosféře lóžového ritu, při kterém byly postupně materializovány bytosti jako „Moonchild“, „For Her Light“ nebo „Love Under Will“.  Za první přídavek si dav vysloužil košatou „Last Exit For The Lost“ a i když to vypadalo, že by se Carl a spol. nechali na pódium vytáhnout ještě jednou (kapela odešla z pódia, ale v sále se stále ještě nerozsvítilo), nakonec k tomu nedošlo – asi jsme si to nezasloužili. Škoda. I tak jsme ale opouštěli Agru s vědomím posunutým k transcendentálním výšinám a pocitem, že tenhle koncert určitě povede pomyslný peloton největších zážitků letošního Wave Gotik Treffen.

Organizátoři se dušují, že dovézt velké hvězdy není hlavním cílem Wave Gotik Treffen, přesto letošní ročník přivezl i Depeche Mode. Dobrá, jen projekt jednoho z bývalých úhlavních členů, Recoil Alana Wildera. I tak bylo jasné, že na jediném „popůlnočním speciálu“ letošního ročníku bude plno. A bylo. Program Recoil, který Alan předvádí už rok po celém světě spolu s producentem Paulem Kendallem, je mash-up průřezem momentů diskografie Recoil, ale i Depeche Mode, slepený dohromady tanečně vybroušenou temnější elektronikou. Navíc celý set je mistrně sesynchronizován s vkusnou videoprojekcí, u jejíhož přídavku muselo každé Pražákovo oko zaslzet dojetím.

To, co se nepodařilo v Praze, to znamená dovézt na pódium hostujícího zpěváka Nitzer Ebb Douglase McCarthyho, zde klaplo, takže jsme si mohli vychutnat živý přednes Nitzerovské klasiky "Family Man" a hned poté živě neslyšenou "Faith Healer". A tím, že Alan své Depeche minulosti nezneužíval přehráváním celých písniček, ale pouze škádlením samply případně refrény, se Recoil také přičítá k dobru. V půl třetí byl čas vyrazit z Agry do hajan. Čekal nás závěrečný, pátý den festivalu.

Fotky najdete v naší fotogalerii, videa na CZ Sanctuary Youtube profil, kam dosypeme ještě masivní druhou vlnu hýbacích obrázků.

mohlo by vás také zajímat

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - pátek, sobota