Ani jsme se nerozkoukali, a poslední den Wave Gotik Treffen je tady. V tomto reportu jej můžete prožít spolu s redaktory CZ Sanctuary a přečíst si jejich závěrečné postřehy z akce.







 

Tak tedy pondělí, cílová rovinka čtyřdenního gotického maratónu, do které jsme doběhli rychleji, než by nám bylo libo – inu, v dobré společnosti to už tak zkrátka chodí. Chmury z blížícího se návratu do šedé reality je však třeba rozptýlit, promnout si rozespalé zraky, a po vydatné snídani vyrazit do ulic Lipska, zalitých sluncem. I dnes se naše výprava rozdělila na několik operačních týmů, které však shodně startovaly od Agry, aby nakoupily pro své blízké (či pro sebe samé) nějakou tu upomínku buď přímo na veletrhu, nebo v nedaleké středověké vesničce, kde se dalo narazit i na prodávající krajanky.

Z obchodů ale rychle za hudbou. Dnešní program uvnitř kopule s názvem Kohlrabizirkus nachystala menu postavené na tvrdě elektronických základech a už první kapela toho byla jasným důkazem. Americké duo FGFC 820 na obalu poslední desky nezakrývá své okouzlení americkou vojenskou disciplínou a krátké vystoupení na letošním WGT to jen potvrdilo. DJ Rexx Arkana ví, jak současným klubovým EBM dobře rozpálit parket a podobným způsobem tvoří i hudbu pro FGFC 820. Dlužno podotknout, se střídavými úspěchy. Klubové hudbě je nejlépe v klubech a maxiprostor Kohlrabizirkus útulným klubíkem není.
 

Blízkost secesního prostoru Volkspalast nabízela ambientní sestavu kapel, kterou načínala neznámá domácí dvojka Brachial Palsy. Jejich laptopový set přinesl spolu se střídmou zadní projekcí elektronickou výpravu do hlubin vesmíru. Během hodiny se nekonečný proud hudby pohnul z dark ambientních hlubin blíže k IDM rozvážné elektronice a zase nazpět. Musím říci, že ačkoliv jsem se setkal s jejich hudbou poprvé, Brachial Palsy ve mně zanechali velmi dobrý dojem. Nejvyšší čas si poslechnout jejich dvě vydané desky „Control And parakusis“ a „The Central Point Of The Nine Planets“.

Pokud jsem se těšil na nějaké vystoupení letošního WGT, pak to byl set Švédů Alice In Videoland. Krásná Toril a spol. nejsou žádní typičtí gotici, viz jejich naprosto „tuctové“ oblečení a hudební míchanice ebm a elektra s punkrockem ve výbušný koncentrát. A musím říci, že ani vysoké nároky, které jsem automaticky měl, nepřispěly ke zklamání. Základem úspěchu byla opravdu okouzlující (plachá a publiku vděčná), vokálně suverénní Toril. Za ní ale šlapala bezchybná mašina, která písničkám, na deskách spíše syntetického vyznění, dávají rockovější vyznění.

Poté se měla představit švédská oldschool EBM dvojka Turnbull AC’s, ale k překvapení všech se na pódium vřítila čtveřice Cat Rapes Dog, která měla přijít na řadu až posléze. Punk a anarchie, které Magnuse Franssona a spol. provázely od začátku kariéry, byly cítit v podtónu i tohoto představení. Magnuse doprovázela dlouholetá spolupracovnice Annelie Bertilsson, tentokrát s kytarou na krku. Ta jakoby nestárnula (s kapelou poprvé spolupracovala už před téměř 20 roky) a rajcovala fotografy minisukní a apartním rudým cylindrem. Dále čtveřici doplnil zpěvák John Lindqwister a kytarista Jonas Avertoft. Na začátek přišla na řadu trocha kytarovějších kousků z konce devadesátek, když ale zazněly pecky téměř o dekádu starší („Moosehair Underwear“ a spol.), v hledišti se utvořil mohutný kotel, jak u krajanů Container 90.

To už ale na open air stage Parbühne nastupuje britská trojice Inkubus Sukkubus, slavící dvacet let od svého založení. Již během intra a otevírající pecky „Supernature“ bylo poznat, že zvuk není zcela optimální. Bicí automat a klávesy přehlušovaly trochu utopené živé nástroje, ale ke cti kapele slouží, že se i přes tyto nedostatky položila do svého vystoupení naplno. Nejsilnějším prvkem show byla samozřejmě Candia Ridley, disponující vynikajícím hlasovým fondem, živelností a charismatem, který v kombinaci s hudbou evokoval pocit pohanských rituálů uprostřed lesů, při kterých se uctívají Bohové Země. Přehlédnout nelze ani vynikající hráčskou vybavenost Tonyho McCormaca, který z kytary vyloudil nejen velmi rychlá sóla, ale i podivné, téměř „nekytarové“ zvuky. Kromě dnes již zavedených hitů jako "Heart of Lilith", "Belladonna & Aconite", "Vampire Erotica", či závěrečné "Wytches" zahráli Inkubus Sukkubus i předělávku od Rolling Stones "Paint it Black". Jen škoda, že se zvuk na jinak působivém vystoupení podepsal tak rušivým dojmem.

Ze zvědavosti vyčkáváme v Parkbühne i na další formaci, pojmenovanou prostě Nosferatu, stačilo však pouhých pár minut, abychom se rozhodli k odchodu. Kapela sice nehrála špatně, ovšem set zněl až k uzoufání klasicky, a to včetně pódiového podání, působícího dojmem, že tam Nosferatu nebyli ani tak sami za sebe, jako spíš za všechny možné úspěšné kapely z gothic rockového košíku. Totéž by se dalo říci i o skladbách, které byly tak „správně“ vystavěny, až vyzněly křečovitě a neupřímně. Zkrátka nebylo nic, co by nás ještě u venkovního pódia zdrželo, a tak je čas na přesun na další pozice.

Mezitím si ve druhé části města, industriální hale Werk II, daly dostaveníčko známé tváře číratých deathrockerů a několik zombifikovaných horrorpankáčů. Na příchodu nás nepříliš vlídně uvítal německý raw punk Dead End Guys, stejně nezáživný a tupý jako před třemi lety v Praze. Naopak druhá kapela, francouzští Banane Metalik, pro všechny z nás novinka jménem i neobvyklým mixem žánrů „gore´n´roll“, byla minimálně po vizuální stránce nejšťavnatějším chodem pondělní hostiny. Extrémní zombie image s odpadávajícími kusy masa, podium zkrášlené svícemi a sklenicemi plnými plovoucích orgánů a především neuvěřitelně energická a atraktivní maskotka, prohánějící se po podiu v kostýmech mrtvé nevěsty, dominy, vampíry či roztleskávačky. Po hudební stránce frantíci nešetří grindovými prvky, ale přitom si zachovávají správný „spook-a-billy“ nádech. Nice to meat you, Banane Metalik!

Hutných, podladěných kytar se držela i další kapela, headliner velké část publika, texaské hororové gestapo Shadow Reichenstein. I když si velká část naší zúčastněné frakce jejich vystoupení s nadšením užívala, moje první setkání s nimi mělo spíše nádech zklamání. Chraplavý vokál se ztratil v zahuhňané zvukové bažině a všechny nástroje nekompromisně drtily bicí s dupající dvojšlapkou. Pořádně jsem si tedy vychutnal jen pasáže s čistým zpěvem a sváteční hymnu "It´s Halloween". Jedno je ale jisté, ve změti amerických interpretů celého letošního WGT frontman Reichensteinů bezkonkurenčně rozdrtil své protivníky v soutěži o největší frekvenci slova „fuck“ a jeho variací.

Shadow Reichenstein live at WGT 09

Více melodičnosti v kytarových riffech i dvou střídajících se vokálech nabídli arizonští „emo-horrorpunkeři“ Calabrese. To, že se jejich show po půl hodině začala mírně ubírat do stereotypní polohy, nic nemění na faktu, že v tříčlenné soustavě zvládli zaplnit prostor stejnou energií jako poslední a největší hvězda večera.

Blitzkid, kteří před nedávnem oblažili svou návštěvnou i Prahu, jsou totiž na západě mnohem populárnější, než jsem předpokládal. Halu zaplnili s přehledem a jejich více než hodinový set nabíral na síle až do samotného závěru, kdy si při skladbě „Nosferatu“ na podiu nechali hostovat náhodného basáka z publika. Největším překvapením show ale bylo, že velkou část koncertu odehráli v plné kvalitě v podstatě jen bubeník Rhea M s kytaristou a zpěvákem TB Monstrositym. Hyperaktivní monstrum, basák Argoyle Goolsby, totiž několik songů strávil neuvěřitelnou pódiovou akrobacií, při které mu na hraní moc času nezbylo. Celkově vzato, hororu jsme ten den viděli právě tolik, kolik nám stačilo, a budeme se těšit, jaké poklady přinese kytarový blok ve Werku II příští rok.

Blitzkid live at WGT 09

Ani v Kohlrabizirkus tou dobou již téměř není k hnutí, a důvod? Německá aggrotech parta Agonoize, která u našich sousedů platí za jedno z velikých jmen tvrdé elektroniky. Nechybí ani odpovídající image, opřená o „řečnické pultíky“ dvou členů kapely a kreace ústředního křiklouna s nasazeným psím košíkem, hrozením nožem a následně i chrlením umělé krve do předních řad. Brutálně zkreslený vokál s přísnou silovou elektronikou ovšem neznalému uchu zněl poněkud monotónně, a nezachránilo to ani pár songů vypůjčených od slavnějších kolegů. Vzhledem k evidentní masové oblíbenosti se nabízí příměr se včerejším koncertem ASP – na Němce to zřejmě funguje, ale nezasažený našinec příliš nechápe proč.

Ale to už je v Kohlrabizirkus čas „zavřít krám“, což je úkol pro Saschu Konietzka a jeho pětadvacetileté electro-indusrockové enfant terrible KMFDM. Snaha dvorního zvukaře o vytvoření co možná největší zvukové masy se však vzhledem ke kupolovitému prostoru vůbec neukázala být správnou. Vysoké decibely se (zejména u řádně hlasitých kytar) chaoticky „mlátily“, místy zvuk celý vypadával, a tak fanouškům chvilku trvalo, než se zorientovali, jakou že to písničku kapela právě vyhrává. Sound se v návaznosti na snižování vzdálenosti mezi posluchačem a pódiem zlepšoval, a dostat se dopředu po chvilce nebyl až takový problém, neboť tvrdost některých songů zredukovala počet návštěvníků na dobrou polovinu. Co ovšem KMFDM rozhodně nelze upřít, je energetická smršť, nasazení a naprostá vyhranost všech muzikantů – pařící modrovlasou zpěvačkou Luciou počínaje, ďábelsky rychlou a přesnou rytmikou s kytarami konče. Přesto fanoušci odpovídali spíše vlažněji, a to i navzdory šťavnatému setlistu, který zahrnoval nejen novinkové hity z alb „Tohuvabohu“ a čerstvého „Blitz“, ale i staré klenoty z dvou a půl dekády staré sbírky. V porovnání s pražským koncertem, který KMFDM odehráli druhý den, dopadlo vystoupení na WGT o něco hůře, především působením přeřvaného zvuku a neosobní atmosféry. Přesto se jednalo o nadprůměr.

„Cirkus rabiho Kohla“ tedy ztichnul, poslední živá kapela sbalila svá fidlátka, a když přišly zprávy z míst plánované afterparty, že je klub k nedýchání obsazený, nezbylo, než se trochu posmutněle vydat směrem k noclehu, který se stane naším přechodným domovem zase až za rok. Na závěr tedy tradiční poznatky a shrnutí:

1. Velikost – stejně jako loni jsme ani v pěti lidech nestačili za čtyři dny navštívit více, než zhruba 10 míst (počítáno dohromady) z celkových dvaceti, nemluvě o kapelách, které jsme chtěli stihnout a nestihli - to je ovšem nad lidské síly.
2. Počet účastníků – jak v klubech, tak ve městě samotném bylo poznat, že počet návštěvníků WGT překonal dosavadní rekord. Velmi příjemným standardem je, že i při obrovském počtu 21.000 lidí nikde nevidíte konflikty, opilce, nebo další mrzutosti, na které jsme zvyklí z běžných českých festivalů.
3. Otevřenost – každý rok se opakuji, ale každý rok mne to znovu dostane - Deathrockeři švihající svými rozměrnými účesy v kotli na Combichrist či Icon of Coil, latexové víly pohupující boky na Specimen a Petera Murphyho, psychobilly chlapíci pařící na staré ebm, a všichni pak svorně bok po boku na ASP a dalších headlinerech. Žádné zbytečné řešení „kdo ke komu patří a s kým se tedy můžu bavit“ - vidět promíchané hovořící skupinky, nebo „jedny“ s úsměvem fotící „druhé“, není na WGT žádnou výjimkou. V mnoha ohledech se má naše scéna stále co učit…
4. Styling – jen těžko si lze představit, kolik času a námahy vložili někteří návštěvníci do výzdoby, či výroby svého oblečení (zejména deathrockeři s různobarevnými číry a dalšími DIY kousky garderóby), a není proto divu, že ulice Lipska kolikrát připomínaly spíše výstavní síň, nebo alternativní módní přehlídkové molo, nežli dopravní komunikaci.
5. Časy - zatímco v minulých letech si člověk mohl podle začátků setů všech účinkujících rovnat hodinky, v letošním roce jsme narazili i na pár více než půlhodinových úletů.
6. Žánry - více oldschoolu, méně synthpopu, plus více úkroků do nežánrového rocku. Zatímco batcave/deathrock škola evidentně láká každým rokem do Lipska čím dál větší zástup skupin i fanoušků, u synthpopu se mírný odliv zájmu letos projevil především v návštěvnosti. Může za to slabší line-up, nebo se jedná o dlouhodobější situaci? Osmnáctý ročník také nabídl v rozpisu největší počet kapel, které hrají obyčejnější rock ovoněný postpunkovým duchem Joy Division (viz. The Prostitutes).
7. Češi - nejvíce Čechů na WGT? Možná nám to tak připadlo i díky naší „monstrvýpravě“, ale v letošním roce jsme naráželi na Čechy téměř všude. To je velmi dobré znamení! Dočkáme se v příštím roce dalšího přílivu našinců na tuto událost? Nechme se překvapit…

Další videa si můžete prohlédnout na Youtube profilu CZ Sanctuary, fotky lidí a kapel najdete v naší Galerii.

mohlo by vás také zajímat

32. ročník Wave Gotik Treffen před vánocemi nabízí proklatě silnou soupisku účinkujících

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí