Neděle 29.7.

Nedělní ráno bylo jako to předchozí ve znamení protivného dusna a klaustrofobických stavů způsobených nedýchatelným vakuem ve stanu. Skoro se zdálo, že počasí na letošní CP si s námi zahrávalo velmi zákeřným způsobem - ranní vysoké teploty nenechaly unavené noční tanečníky dospat a odpolední vytrvalé deště znepříjemňovaly vystoupení kapel. Ani tato nešťastná skutečnost nás však neodradila od toho si co nejvíce užít posledního dne festivalu, kterého jsme po celý rok nemohli vyčkat. Kolem poledne jsme zahájili den poobědváním polského tradičního jídla "pajda" a byli svědky setkání domácích s návštěvníky festivalu, které, přes veškeré předsudky o silně věřících Polácích, probíhala zcela mírumilovně. Obyvatelé městečka Bolkow se dělí na ty, kteří vychází goths velmi vstříc s vidinou zisku, který co je rok dlouhý nepřesáhne cenu nedělního svátečního oběda, na ty, kteří se bez obav vesele snaží o přímý kontakt a na ty, kteří raději jen zpoza zavřeného okna sledují pochody latexových strašidel na ulici.

Na Bolkowském náměstí jsme víceméně přečkali do 3 hodin odpoledne, kdy se jako předchozí den otevřely brány hradu a zástupy fans začaly proudit na první nádvoří, kde už se na Stage připravovala první kapela dne - polská dvojice Masskotki . Tato na první pohled notně ironizovaná dvojice - Lady Electra (klávesy) a Katiusza (baskytara) vystupující v ko(s)mických kostýmech (růžové paruky, čertí rohy, kočičí uši, baletkovské sukně...) svůj styl definují jako alternativ/electro/punk. Pravda, že pubertální punkové rebelství rozhodně nepostrádají, smysl pro nadsázku a primitivní úderné rytmy a samply ve stylu 80.let posilující úplnou ignoraci současných trendů v hudbě, také ne. K tomu přidejte kytaru se zvukem garážové nahrávky na magnetofonovou pásku, klávesové riffy připomínající začátky tvorby Michala Davida a naivní dívčí dvojhlas s texty v polštině. I když přesto všechno byste si možná pomysleli, že publikum Masskotki rovnou odsoudilo a vyrazilo se raději posilnit festivalovou klobásou, podivili jste se, kolik skalních fanoušků si za dobu svojí existence stačily získat. Dokonce padaly i autogramy. Pravda je, že na polské scéně přetěžkané elektronikou není na škodu takových elektropunkových děvušek, co si tenhle styl dokáží přebrat po svém a příjemně pobavit ty, co CP neberou jen jako smrtelně vážnou událost.

Další kapelou na Line-upu před 4 hodinou odpolední byli psáni Cemetery of Scream . Po pravdě jsem před vystoupením vyhledával ukázky od této polské doom rock/metalové kapely, protože mi jejich název nebyl nijak znám. Bohužel předem mi nezbylo než je zařadit do nekonečné řady kapel s nálepkou "relativně kvalitní hudba, ale ničím nezajímavá". A opravdu, Cemetery of Scream vás nepřekvapí ani zajímavým repertoárem, ani chytlavými, originálními riffy, dokonce ani nijak dokonalým muzikálním umem. K dobru bych mohl přičíst čistý vokál Marcina Kotase, který udržel i naživo polohy, ve kterých se drží na deskách, ale na druhou stranu ani zabarvení hlasu neudělá na člověka, který prožil období kvalitních kapel tohoto hudebního žánru, žádný velký dojem. Alespoň ale bylo poznat, že jim nechybí energie a zápal pro tuto melancholickou odnož metalu. Nicméně mám pocit, že organizátoři akce by pro příští rok mohli šáhnout hlouběji do kapsy návštěvníků a když už musí tento žánr na festivalu mít svoje zastoupení, ať už je alespoň opravdu kvalitní. Zbytek vystoupení Cemetery of Scream jsme strávili v jiných částech hradu a ke stage se vrátili až po půl páte, kdy právě načla svůj set již v pořadí třetí polská kapela nedělního odpoledne - Desdemona.

Skupina Desdemona se na poli metalu říznutého notnou dávkou industrialu pohybuje již přes deset let a na Castle party ve své historii vystoupila hned několikrát. Od počátků ovlivněných především gothic metalem se vypracovala do prvních míst polské scény se svým charakteristicky chladným, temným zabarvením posíleným několika polohami charismatické zpěvačky Agaty Pawlowitz. Na hudbě Desdemony také není težké vypozorovat vliv vzorů takových jmen jako jsou například Pain nebo Katatonia, po boku kterých měli tu čest si v uplynulých letech zahrát. Kromě ženského vokálu hraje kapela ve složení Krzysztof Chorazy - kytara, Robert Plaskowski - klávesy, Szymon Swierczynski - baskytara. K tomu většina kapely odskakuje k všemožným samplům a spouští hutné industriální beaty, díky kterým se docela dobře vyhýbají živým bicím, ale celkové agresivitě a těžkopádnosti hudby to rozhodně na síle neubírá. Většina skladeb byla v rychlejším našlapaném tempu s hrubým místy až křičivým vokálem, ale podaných v nijak přehnaně pozérské, drsné formě, což dělá Desdemonu kapelou příjemně otevřenou publiku. Kolikrát tanečky Agaty Pawlowitz připomínaly až zesměšněnou verzi "makareny", jindy zase electric boogie. Jen možná škoda, že se kapele tak dobře daří a je to na ní dost poznat, protože ve srovnání se starými videoklipy, kde byla ještě frontmanka štíhlou atraktivní dívčinou s dokonale melancholickou gothic image, působila ve stejném oděvu na CP poněkud těžkopádně a neohrabaně. Nicméně díky energii provázející celou show je Desdemona kapelou, která nepotřebuje sázet na image jednoho představitele, koncert se povedl se vším všudy.

Ihned po poslední skladbě Desdemony (na přídavky se u jiných než hlavních hvězd večera nedostalo i přes silný nesouhlas publika) jsme se probojovali co nejblíže k podiu, abychom měli pořádný výhled na již známou designerskou dvojku zOO:g a DestroyX z projektu Angelspit. Ti svou dvacetiminutovou prodlevu na ozvučení málem přetáhli díky svým na techniku náročným vokoderům a krabičkám na distorzi. Chudák DestroyX z vyhřátého slunečného pobřeží Austrálie těžko nesla polské deštivé klima a do latexového korzetu se jí příliš nechtělo. Navíc ji od začátku zlobila špatně vyladěná hlasitost mikrofonu, takže ji při prvním songu skoro nebylo slyšet. Zato cyberpunkový tvrďák zOO:g (ovšem jen do té doby než sleze z podia a stane se obyčejným,milým smrtelníkem) už drtil vlnové frekvence na svém oblíbeném "noise-tvořícím" přístroji nebo koketoval s chlapíkem co celou show obohacoval umělou mlhou například tak, že si ji nechal vypustil pod zdviženou sukeň. Co říct k samotné show? ...Stejný cyberpunkový diktát jako na předcházející Electro Prague, po vizuální stránce dokonalý, který nalákal většinu hradu co nejblíže k podiu. V případě Angespit nevadí, že zrovna neholdujete heslu "destroy all melody" ani agitačnímu "skoro-rapu", stejně vás polapí minimálně na zasloužený titul nejlepších převlečků letošní CP mezi vystupujícími. Co se ale od jejich vystoupení v Praze změnilo a stojí za zmínku, je třetí člen kapely - hostující klávesák. Toho si kapela zcela evidentně vybrala hlavně jako vizuální doplňek podia, objevil se totiž už díky své neméně zajímavé image už na obalu desky Krankenhaus. Pravda je, že podium působilo jaksi plnějším dojmem, ale po hudební stránce, ať posloucháte, jak posloucháte, nikde žádna změna... A opravdu snad ani nevěřím tomu, že z malých Korgů pana mrtvolného dredatého klávesisty vycházel nějaký zvuk, i když se u toho velmi energeticky a procítěně pohyboval. Tento laciný trik mě u Angelspit trošku zamrzel, ale u stánku s jejich merchem jsem si poté spravil chuť a zanechal tam hned několik fufňů polské měny. Z mého pohledu předvedli stejně dobře odehraný set jako na EPF, tentokrát ale konečně za přihlížení mnohem většího publika.

Po cyberpunkovém výplachu jsme se po žánrové stránce k šesté hodině večerní přesunuli o 180stupňů společně s jedinými zástupci z království Británie letošní CP - klasickým gothic metal/rockem NFD. Ti se za svou relativně krátkou dobu působení (od roku 2002) na scéně prosadili především kvůli postavě baskytaristy Tony Pettitta z legendárních Fields of Nephilim, který pro projekt sehnal zpěváka Petera Whitea a bubeníka Simonna Rippina. Na živých vystoupeních jim k tomu hostují dva kytaristé. Už podle složení kapely lze odhadnout, že zvukově se opravdu bez přesahu pohybují především na poli oldschoolového gothic rocku přitvrzeného metalovými riffy a pleskající dvojšlapkou. NFD rozhodně nezapřou velké ovlivnění dřívějším působením zakládajícího člena ve Fields of Nephilim. Jen se mi zdálo, že přes veškerou snahu pokračovat v jejich tradici jaksi postrádají ono mystično a tajemno, které je pro tvorbu Fields of Nephilim tak typické. Nechybí jim sice nic ze správné gothic-rockové image, frontman Peter White vypadá se svým černým kloboukem s lebkou uprostřed opravdu "zle", hudebně všechno šlape jak má...přesto na mě ale NFD bez ohledu na jejich hudební přínosy v minulosti a jejich muzikální um nepůsobili jako největší objev uplynulých let v gothic rockovém žánru, takových kapel je na světě celá řada. Každopádně publikum to zas tak průměrně nevidělo, protože příznivců NFD se sešlo nemálo a koncert měl vesměs velmi pozitivní ohlasy. Nu, něco v nich zřejmě bude, když se probojovali až na festivaly jako je Castle Party, Mera Luna nebo WGT. Jen jsem to během těch pár minut co jsem vystoupení sledoval nemohl nějak vypozorovat.

Půl osmé večer, hrad Bolkow rozpálený pod návaly návštěvníku je stále svlažován občasnými přeháňkami a rozkvéta barvami deštníku (samozřejmě jak jinak než černými). Na scéně se připravuje prozměnu další domácí projekt z polské Boleslavi, avšak s celosvětovým rozsahem popularity, Fading Colours. Ti už jsou na Bolkowském festivalu skutečnými veterány, zahráli si zde již v roce 1997. Jejich velmi těžce zařaditelná hudba (zhruba lze definovat jako alternativní electro) si musí najít příznivce v každém, kdo se alespoň na chvílí rád pozastaví nad hypnotickými melancholickými tóny prohnanými syntetizéry s charakteristickým krásně zabarveným hlasem zpěvačky "De Coy". Na pódiu vystupovali v klasickém koncertní duetu - pro ně tak typický obraz zasněné černovlásky vrtící se u mikrofonu a chlapíka s gigantickými sluchátky nahýbajícího se nad syntetizéry či klávesami. Zážitek mysteriózní. Kdo neviděl, měl by tak rozhodně učinit při nejbližším dostupném koncertě.

Když začlo táhnout na devátou, slunce zapadlo za obzor a mlhavá tma připravila dokonalou atmosféru pro vystoupení pravděpodobně nejnáročněji zařaditelného projektu do kontextu celé akce - The Legendary Pink Dots. Hned na začátku přiznám, že jejich popularita a "legendárnost", kterou nalezneme už v jejich názvu mi byla až do doby krátce před konáním CP úplně skryta, a tak jsem ještě na poslední chvíli doháněl tyto mezery, kterých jsem po jejich vystoupení dost litoval. Stačí pouhý záznam z jejich koncertu, aby vás ta šílená smršť absolutní psychedelie s geniálními muzikantskými výkony a především změtí nepolapitelných zvuků smetla ze židle do neovladatelného transu. Když pak stojíte uprostřed do rytmu se vlnící masy a před vámi se z páry na stagi nasvícené do temně modré vynořuje pět záhadných postav, ocitnete se na moment úplně mimo realitu. Možná vám to zní až směšně přehnaně, ale já, jakožto člověk odrostlý na mysteriózních několikaminutových muzikálních úletech géniů a bláznů ve stylu Pink Floyd, jsem jejich hodinovému vystoupení absolutně podlehl. The Legendary Pink Dots, to je především střídání dětsky naivního vokálu připomínajícího odříkání infantilní říkanky a výkřiků blázna spoutaného svěrací kazajkou, které předvádí zpěvák, příležitostný klávesista a vegetarián Edward Ka-Spel. Ovšem bez klávesisty Phila Knighta podbarvujícím celou show ponurými táhlými tóny syntetizovaných smyčců a především šíleného řvavého saxofonu Nielse Van Hoorna by LPD nedosáhly tak mistrného zvukového efektu. Když už byla řeč o těch Pink Floyd, se všemi zúčastěnými z českého tábora jsme se shodli, že LPD představují něco jako druhou generaci muzikální geniality, se kterou přišli právě Floydi. Také jsem si při zvuku příčné flétny nemohl nevzpomenout na Jethro Tull. Rozhodně se ale jejich tvorba vydává od začátku naprosto originální cestou a nenašel bych dnes jedinou skupinu zahrávající si s melodiemi a zvuky právě tímto způsobem. Fakt je, že například zarputilí příznivci čisté elektroniky museli před LPD utíkat spravit si chuť do Hacijendy, některým zase vadila hlasitost a psychotický řev saxofonu či Edwarda Ka-Spela vyhnaná do extrému,a tak nebylo neobvyklé zahlédnout v okolí lidi zacpávající si uši. Zvukaři ale moc dobře věděli, co dělají a naříkající nástroje úžasným způsobem hýbaly celým hradem, ne-li celým městečkem, ale to již spalo znavené po nedělní bohoslužbě.

Ještě nějakou dobu po poslední skladbě LPD jsme byli v příjemně rozčarované náladě, bohužel ale bylo nutné se rychle vzpamatovat. Na podiu se totiž chystala technika pro předposlední, a pro většinu lidí největší lákadlo letošní Castle Party "ošlehaný skřet ze severu" Mortiis. Předchozí poslech jen pro náročnější diváky zaplnil asi jen půlku kapacity mezi hradbami, ale jen co po podiu začal pobíhat zatím civilně skrytý kytarista už se lidé mačkali dopředu a zaplnili celý plac včetně vyvýšených skalek po stranách. Po dvaceti minutách zapojování techniky a zvučení to stále nevypadalo, že by se mělo začínat a publikum začalo nervózně skandovat jak jinak než "Mortiis,Mortiis..". Modlitby obrácené k severu byly vyslyšeny. Pár minut na to konečně na podium vtrhly čtyři máničky s hrubou zašpiněnou metalovou image kožených gatí plní agresivity a negativní energie v čele s brunátným Mortiisem, za kterým vlály jeho přes metr dlouhé dredy dokonale dotvářející vizáž "lesního barbara". Myslím, že tvorbu a historii Mortiise není příliš nutné nějak detailně rozebírat, kdo by neznal příběh chlapce co se od vypalování kostelů dopracoval až k tvorbě melancholické dark elektroniky. Mortiisova hudba především na starších CD pro mě vždycky hodně znamenala a byla i často silným emotivním zážitkem, takže jsem byl dost zvědav, jakým způsobem se mu podaří zachovat její sympatický charakter v živém podání s kytarami a bubeníkem. Samozřejmě se dalo očekávat, že skladby budou v dost tvrdším podání, ale nakonec se díky mizernému zvuku a Mortiisově přehnané uřvanosti jen občas dal sem tam rozeznat uvádějící sample a některé skladby byly od originálu úplně k nerozeznání. Zmršený zvuk, ať už byl chybou špatné komunikace či čehokoliv jiného, mě od začátku dost zkazil dojem z koncertu a nutil zaměřovat se na negativní stránky kapely. Co mě hodně překvapilo byl ale způsob vystupování samotného frontmana. Jistě má po hudební stránce obrovské zásluhy na vytváření takového stylu a zaslouženě je označován za jeden z největších hudebních objevů severu vůbec, ale jeho póza totální superstar a opovrhování vším kolem moc dobrý dojem rozhodně na diváka nedělá. Například když po první skladbě nastal technický problém s bicí soupravou (zřejmě vypadla dvojšlapka, protože několikrát ji během hraní nebylo možné vůbec zaslechnout) prohlásil Mortiis, že on "dokonale odvádí svou práci, ale ten idiot vzadu to celý posral" nebo, že "zvuk tady v Polsku je totálně na hovno". Takových hlášek během koncertu padlo ještě několik a i když možná byla chyba na straně zvukařů, svojí drsnou namyšlenou pózou to tenhle runami potetovaný chlápek z lesa rozhodně nezachránil. Nicméně věřím, že někomu Mortiis prostě vždycky bude vyhovovat více naživo s tvrdou a drsnou metalovou agresivitou, než v umírněné ale zvukově krásné a čisté podobě na deskách. Naštvanost, rebelství a odpor vůči všem hodnotám, které ještě nedávno skrýval za svoji maskou teď vyřval s úctyhodnou energií do polského publika a po přídavcích zmizel v backstagových zákoutích hradu.

Po nepříjemném překvapení, které pro nás znamenala hodina garážového zvuku a skřet s rottenovskými komplexy opovrhující publikem měla přijít světlá naděje na uhašení žízně po vydařenějším setu a uzavření letošní Castle Party kvalitním zážitkem. Tou nadějí byla dlouho fungující a celosvětově uznávaná (a to nejen v goths kruzích) kanadská frakce jednoho ze členů legendárních Skinny Puppy, hutná elektroindustriální smršť Front Line Assembly.

I když jsme byli po předchozím zklamání znavení a promrzlí stále studenějším počasím a mrazivým větrem, to co mělo následovat uvedlo poslední dva zážitky z CP do dokonalého kontrastu a jsem rád, že Mortiis pro nás dopadl, tak jak dopadl. Front Line Assembly po hudební stránce asi také nemá smysl nějak více představovat. Kdokoliv kdo se jen trošku mihnul kolem scény tvrdé industriální elektroniky musel jejich jméno zaslechnout. Jak je to ale s podáním tak na první pohled 100% umělé syntetiky?

Chlapci z FLA začali bez zbytečných okolků. Zhruba půlminutové intro plné noisových pazvuků přešlo do známých tónu první skladby, následoval nadupaný EBM rytmus podkreslený agresivními skoro až junglovými smyčkami a vše vrcholilo útokem frontmana Billa Leeba na stage. První čeho si nebylo možné nevšimnout byl obrovský rozdíl mezi kvalitou vokálu při Mortiisovi a právě u Billa Leeba. Ja nevím, jeslti to byla předtím nějaká pekelná nepřízeň, nebo špatný zvukař, každopádně ale zpěv Front Line Assembly spustil do publika kvalitu naprosto srovnatelnou se studiovými nahrávkami. Typické zkreslení vokálu frontmana plného energie stejně jako celá ta obří hudební chemie se vlila do lidí, plivala na ně vzteklé texty a hutné rány továrenských strojů a přežvýkané v tančících davech se odrážela od hradeb a rozplynulo do větru.

Nejen ten až záhadně vydařený zvuk dělal z vystoupení FLA tak dokonalý prožitek, ale když bych měl znovu srovnávat a vyzdvihnout další obrovský kontrast s lidmi kolem Mortiise, byla to ze všeho nejvíc otevřenost publiku. Způsob, kterým se kapela pohybovala po podiu připomínal spíše užívání si domácího mejdanu v obýváku. Když zrovna ve skladbě nebylo třeba kytary, sednul si kytarista na zem, opřel se o bednu a v klidu si pokuřoval cigaretku zapíjenou plechovkou piva. Oba klávesáci obklopeni stěnami ze syntetizérů předváděli něco jako laboratorní práci studenta nabuzeného lajnou speedu a do rytmu nepřetržitě moshovali hlavami. V pozadí seděl vyvýšený číratý bubeník za svoji soupravou a drtil virbl junglovými beaty s neuvěřitelnou silou, což zaplnilo poslední mezeru pro šroub tohoto obřího industriálního monstra. Ze všech členů bylo cítit obrovské upřímné nadšení z toho, co se jim dařilo vytvářet, žádná póza, opravdová banda mladých nadšenců dělající dokonale svoji hudbu. K tomu postava žánrového veterána, čtyřicátníka Billa Leeba stále plného energie, který vzhledem k věku ostatních působí právoplatně jako "otec projektu".

S odstupem prostě nejde přiznat nic jiného, než že organizátoři CP letos nemohli sáhnout po lepším headlinerovi. Nálada, která v nás zůstala po skončení poslední skladby je těžko popsatelná pro někoho, kdo to nezažil na vlastní kůži. Masa lidí se bouřlivým potleskem rozloučila s kapelou, která si vše z pódia hezky podomácku ještě zaznamenala na kameru a zůstal jen jeden s klávesáků, který krmil nenasytné tlamy šrotujícím sólem moderních hudebníků - několikaminutovou syntetizátorovou onanií. Bylo to, jako uchopení kytarového génia typu Jimiho Hendrixe a jeho přenesení časostrojem a přetvoření do aktuální podoby pozdního 3.tisíciletí. Když se do přihlížejících zaryla poslední vlna nízkých frekvencí a technici začali sklízet zbytky šrotu po hvězdách večera, dostavil se onen nepříjemně úzký pocit - takže je to za námi...zase až za rok....

Nakonec se ukázalo, že noc nebude zdaleka tak krátká a několik hodin posledního užívání si atmosféry Bolkowského kempu se neslo v duchu ponocování, seznamování se se zástupci polské komunity (a zejména polských tradičních nápojových produktů) a rozšiřování slovní zásoby o domácí vulgarismy. Probuzení nastalo až v Praze na Hlavním Nádraží - tam se náš český gotický kemp rozešel a odděleně jsme se vydali zmalovaní a nevyspalí vstříc typickým nevrlým a xenofóbním pohledům cestujících metra...Zpátky do reality a ještě dál:o)

Fotoreport http://www.sanctuary.cz/galerie/thumbnails.php?album=26

A pokud by vám fotek bylo málo, koukněte se i na:

Galerii Yesternight.pl
Galerii AlterNation.pl