Ezechiel | 25.07.2007 12:28
Autor: Ezechiel
Zvolit za místo konání sedmého Electro Prague Festu prostor holešovického klubu Cross považuji za velmi šťastnou volbu. Pro ty, kteří toto místo nikdy nenavštívili, se sluší říci, že se jedná o opravdový ráj pro všechny příznivce cyber-industrial-Giger stylu. Hned před vchodem do klubu vás uvítá veliké mechanické zvolna rotující monstrum, plné ozubených kol, převodů, řemenů, pístů a dalších hejblátek. Přejdete zahrádku, zastřešenou futuristickým lešením, na které při přízni počasí vysedávají pravidelní návštěvníci, a dvěma skoky jste v klubu. I zde je plno podivných strojů, které se podle jakéhosi tajného vnitřního řádu probouzejí k životu, aby se tu pootočily, tu změnily nasvícení, nebo bublinami rozburácely některý z mocných skleněných tubusů naplněných neznámou tekutinou. Není proto divu, že prostorami Crossu byl unesen nejen leckterý návštěvník, ale i zahraniční kapely Angelspit a The Royal Dead, o kterých se dá předpokládat, že už "pár" klubů stačili procestovat. Zbývá se tedy posadit do sedaček vytržených z nějakého dopravního prostředku, dát si pivo a počkat na začátek akce. Ten má přijít něco po deváté hodině.
**Hrabě X - klasika české dark scény**
První kapelu večera, trojčlenku Hrabě X, asi netřeba nějak zvlášť představovat. Ano, současný Hrabě X je reinkarnací TOHO Hraběte X, který vznikl někdy kolem roku 1987 (u kolébky tehdy stály sudičky Cocteau Twins, Dead can Dance a The Cure), a který roku 1995 ohlásil ukončení činnosti. Po deseti letech se však pak pan hrabě probral ze snění, a v podobách původních členů Dalibora Vidy (kytary, basa, zpěv) a Petra Siegla (klávesy) se znovu postavil na klubová prkna, v sestavě omlazené o bubeníka Romana Poběžku. Stačil jsem pouze krátce nakouknout do sálu a nasát atmosféru znovuzrozeného anonymního aristokrata, která mne opravdu místy zavedla až k The Cure (a to nejen kvůli přídavku Boys Don't Cry), zaposlouchat se do zpěvu, který mi občas vykreslil obrázek Tonyho Ducháčka z Garage, a už jsem se zase musel věnovat dalším společenským povinnostem. Nicméně něco mi říká, že tato partička na scéně rozhodně ještě neřekla své poslední slovo, a já tak jistě budu mít možnost slyšet kapelu někdy pořádně.
**Tear - velmi příjemné překvapení z Matky měst**
Ačkoliv je pražská synthpop/electro formace Tear pod vedením Zdenka Vovesného jediným zástupcem ČR na letošní polské Castle Party, na aktuální CD "Clear Massage" jsou slyšet reakce poněkud rozpačité. Názory, že se Tear nepodařilo na nosič přenést koncertní energii a nasazení, jsem však nechal proplout hlavou tak trochu bez povšimnutí, neboť jsem desku neslyšel, a i dnešní koncert Tear má být mou malou premiérou. Trochu skepticky jsem tedy zaparkoval do zadních řad slušně naplněného útulného sálu, vyzdobeného dalšími blikajícími pohyblivými mechanickými udělátky, kterému vévodilo stvoření u stropu, které by vzhledem i nenucenou strojovou elegancí mohlo klidně posloužit coby protéza Vetřelčí královny. Ihned po spuštění produkce Tear přišlo uznalé pokývání hlavou. Pětice v obsazení bubny, basa, housle, klávesy, zpěv působila muzikantsky velmi kompaktně, a až na pár drobností to spolu se samplovým podkresem pěkně šlapalo. Navíc si Zdenek Vovesný dokázal lidi získat nejen průpovídkami mezi písničkami, ale i svou osobitou pódiovou prezentací. Celá kapela, včetně dámské části ensemble označena "klubovými" oranžovými kravatami, pak rozdávala pozitivní taneční energii vystavěnou na chytlavých melodiích podtržených houslovými party. Příměr k americkým The Crüxshadows by asi nebyl zcela vedle, nicméně Tear mají dostatek vlastní invence na to, aby inspirace nesklouzla k plagiátorství. Výsledkem byla pak velmi příjemně strávená roztančená třičtvrtěhodinka ve společnosti dobrých melodií, mezi které dobře zapadla i coververze od The Sisters of Mercy "Dominion - Mother Russia" a jedna starší pecka od Depeche Mode, jejíž jméno vám bohužel nepovím. Ale je čas na drink, a spekulace, jaká asi bude japonská formace The Royal Dead.
**The Royal Dead - jemná poetika dalekého Japonska**
Z původně trojčlenné sestavy Phantasmagoria zůstali už jen dva - houslista Aci a zpěvačka Har. Následovala změna jména na The Royal Dead a vydání debutu "Phantasmagoria" u labelu Twilight records. Aci, vybavený houslemi, bláznivým sestřihem, podivnou bílou košilí a tmavými dámskými kalhotami, a Har v šatech kombinující prvky gothic/lolita/kabaret/fantasy na vysokánských podpatcích, nastoupili na scénu zcela skromně, bez náznaku hvězdných manýrů. O co introvertněji kapela působila (nechce se mi věřit, že by jejich málomluvnost byla zapříčiněna nedostatečným ovládnutím anglického jazyka), tím více se člověk nořil do hlubin jejich hudby prodchnuté melodikou tolik odlišnou od té naší. Díky tomu se dalo časem zvyknout i na z počítače pouštěný základ, jehož podivný (někdy až a'la Scooter) zvuk mohl působit na Evropana poněkud úsměvně. Bylo prostě nutné si uvědomit, že to, co v Evropě působí jako mlácení dnes již prázdné raveové zvukové slámy, je v Japonsku pravděpodobně novátorské a tvrdé. Pokud jste v sobě měli dostatek tolerance a přistoupili jste na jeho hru, dokázalo si vás představení The Royal Dead získat. Kdybych měl koncert shrnout jedním slovem, použil bych "jemné". Jemné a čisté bylo vše - od hudebního podkladu brouzdajícího se někdy až v trance vodách, přes zvuk houslí proháněný multiefektem, až po nebeský zpěv plný východní atmosféry a lehkosti. Har, se stylovou korunkou zapletenou ve vlasech, navíc prokládala některé písně zvláštními "tanečky", což jenom přidávalo na krásné podivnosti celého prožitku. Hudba TRD rozhodně není pro každého a pro každou příležitost, nicméně odvážnějším posluchačům koncert rozhodně měl co nabídnout. Celkem by mne zajímalo, o čem asi vyprávějí texty. Po necelé hodince strávené na cestách s The Royal Dead přišel čas přistát, dojít si pro drink a obhlédnout stánek s merchendisingem hlavní hvězdy večera, australských Angelspit.
**Angelspit - nekompromisní cyberpunkový diktát**
Nic naplat, když máte kapelu složenou ze dvou designerů, zkrátka nemůžete dělat ošklivé věci. Absolutně vše, od kovových placek, nášivek, přes pohledy a plakáty, až po bizarnosti typu zásobník na léky, nebo propisky ve tvaru injekční stříkačky neslo stigma vkusu a designérského fortele. Díky tomu již i trochu "na hranici" hlášky typu " Cyberpunk Riot Squad" nepůsobily hloupě, nebo Bčkově. Že se v Angelspit vizuální složka nepodceňuje, bylo ostatně jasné hned poté, co se dvojka zOO:g (vokály, vocoder) a DestroyX (zpěv, distorze) objevila na pódiu. Cyberpunkový pořízek s koženým "futrálem" na číro, trikem Angelspit a ocvočkovanou sukní se dvěma mikrofony (jeden na hlavě pro vocoder, druhý pro řvané pasáže), a drobná Asiatka s rudými čočkami, v koženém oblečku a vysokých botách vypadali na pódiu skutečně impozantně. Ale image nebyla to hlavní, co člověka doslova dokopalo k pohybu. Byla to energie, se kterou Angelspit doslova přilétli na pódium a se kterou začali do výbušných beatů účastníkům EPF 7 plivat do tváře své texty. Pokud patříte mezi ty, kteří mají rádi veselé melodie, asi by vás tito mimo koncertní prkna velmi příjemní Australané nezaujali. Veselé melodie tato dvojice ve svém repertoáru jaksi nevede. A vlastně vůbec žádné melodie. Celá tvorba je postavená především na tvrdých "spodcích" prorezlých industrialem a říznutých zkreslenými kytarami, které vyrábějí podhoubí plné minimalistických rifů, na které se pak nabalí to hlavní - zpěvy. Správně bych tedy asi měl napsat "zpěvy", neboť ani zde melodii nenajdete. Představte si třeba Beastie Boys na surovém podkladu, kdyby byl MCA dívka. Pořádně vzteklá dívka, měl bych dodat. Všechno dohromady tedy fungovalo jako pořádný protivládní agitační večírek z blízké budoucnosti, ve kterém mají oba řečníci tolik co říct, že se překřikují. I když nejsem zrovna znalcem nebo ortodoxním vyznavačem této větve gothic hudby, musím přiznat, že Angelspit mne dokázali přesvědčit.
Na poslední projekt večera, který zastupoval projekt Anhedonia, a jehož jméno jsem bohužel zapomněl, zbyla nevděčná role závěrečné produkce. Přiznávám, že kvůli hlavě plné šrotu od Angelspit jsem už začal mít hlasité hudby celkem dost, a začal jsem pomýšlet na ústup z pozic. Pro tuto variantu rozhodl i moment, kdy se klub začal plnit běžnými návštěvníky Crossu, které dovnitř zahnala průtrž mračen, a kteří se mne každou chvíli ptali, zdali nemám "kouli", "papíra", nebo "koláčky". Varianta "úprk" se tedy stala tou nejlákavější, a tak jsme se spolu s Paesantem rozloučili s těmi, kteří si ještě úpěnlivě drželi zbytky střízlivosti, a kolem půl čtvrté ranní za doprovodu blesků křižujících oblohu a burácení hromu vyšli do deštivé noci, řádně naladění na Castle Party 2007.
Fotoreport z akce naleznete jako vždy v naší Galerii.
Komentáře
Přidat komentář