Belgická postpunková formace Whispering Sons podruhé zavítala do Prahy. Jak jejich vystoupení dopadlo?
Koncerty napěchovaný listopad se pomalu chýlil ke konci, ale pražský klub Meet Factory čekalo ještě jedno jméno. Pětice Whispering Sons z Bruselu se rok po své živé premiéře vrátila do stověžaté metropole, tentokrát již ověnčená svým ještě horkým debutovým albem „Image“.
Nephilim: O půl deváté večer to ještě vůbec nevypadalo, že by se tu nějaká akce měla odehrát. Hrstka návštěvníků posedávala na koženkových krychlích ve foyeru klubu a letmý pohled do zmenšeného sálu naznačil, že davy dnes ani nikdo neočekává. Cestu na akci si nakonec našla zhruba stovka hudbychtivých, tedy tak akorát na to, aby prostor nevypadal prázdně a přitom přítomní dokázali vytvořit nějakou atmosféru.
Večírek úderem deváté deflorovala domácí čtveřice Johnny The Horse. Parta kolem výtvarníka Jana Vytisky nebyla zvolena náhodou, jednalo se o osobní přání zpěvačky Whispering Sons, která před časem v Praze studovala. Ve tvorbě kapely jednoznačně rozeznáváte rozličné vlivy od shoegaze, post rocku až po krautrock. Zajímavý a postupně gradující úvodní track, během jehož postrockového finále se jednomu z kytaristů podařilo přetrhnout jednu ze strun, pro mne byl bohužel tím nejzajímavějším, co kapela předvedla. Osobně nejsem velkým příznivcem tohoto ‚uměleckého pojetí‘ garážových stylů, navíc jsem měl z vystoupení dojem, že parta muzikantů se v každé skladbě zamýšlí nad tím, zda znít víc jako Strokes, Hives nebo Stereolab a přitom vypadat maximálně in. I když někteří přítomní publicisté hýkali nadšením, dal jsem raději přednost nezávazné konverzaci v předsálí.
Kvintet Whispering Sons, vedený frontwoman Fenne Kuppens, takové věci neřeší. Nejlépe to bylo vidět právě na zpěvačce, která nastoupila ve světlých džínách a červeném svetříku. Už dlouho jsem na pódiu neviděl tak asexuálního a přitom tak charismatického předáka – nejmenovaný redakční kolega její zjev připodobnil jako „něco mezi učitelkou a norskou závodnicí na lyžích“, což ji podle mě vystihuje dokonale. Výhodou je ovšem to, že se potom nesoustředíte na dáminy křivky, ale na její pódiový výkon.
Naléhavé skladby plné napětí, vestoje bubnující bicman dirigující parádně sehraný band a expresivní tanec i obhroublý vokál Fenne tvořily opojný koktejl, který omámil naprostou většinu osazenstva. Zvuk byl od počátku parádní (i když prvních pár skladeb mohlo být víc nahlas), což v Meet Factory rozhodně nebývá standardem. Setlist čerpal samozřejmě z čerstvého albového debutu a jeho o tři roky staršího épéčkového bratříčka „Endless Party“. Pořadí skladeb během turné kapela v podstatě nemění, takže vedle úvodní dvojice „Stalemate“ a „Got A Light“ došlo třeba na „Wall“ nebo aktuální klipovku „Waste“. I přesto, že kapela s publikem prakticky nekomunikovala, byl to jeden z těch koncertů, u kterých prostě stojíte a civíte na pódium a necháte se koncertem uhranout. Přídavková „No Image“ v piano verzi podtrhla účet koncertu a dolů napsala červenou propiskou velkou jedničku. Sugestivní zážitek.
Pavel Zelinka: Je mi vždy líto, když slyším skvělou postpunkovou muziku, výborného zpěváka, kterého ale doprovází mašinky. Naposledy jsem tento pocit měl při vystoupení Living Temples v polovině října v pražském Underdogs přes výbornými Bootblacks. Já rozumím tomu, že když je kapela na začátku svého fungování a chce koncertovat po světě, musí přistoupit ke kompromisům. Přesto mě celou dobu pronásledovala myšlenka, jak by ten koncert byl ještě o dost lepší, kdyby alespoň polovinu toho, co slyšíme, odehráli živí muzikanti na pódiu. Tohle naštěstí nebyl případ belgických Whispering Sons, kteří jsou v současném rozpoložení opravdu strhující sebrankou.
Mají rádi postpunk, hlásí se ke gotickým ikonám 80. a 90. let, přesto se za gotiky nepovažují (viz. náš rozhovor ZDE). A i publikum by se z více než 80 procent určitě nepovažovalo za součást této subkultury. Přesto jejich muzika, na rozdíl od den předtím vystupujících The Exploding Boy, kteří se ke gotice naopak hrdě hlásí, byla pravověrná až za hrob. O oblečení zpěvačky už zmínka proběhla, to byla jediná drobnost, která se jinak vymykala z v nejlepším slova smyslu "garážového feelingu", který kvintet po klubu rozprostřel. Soustředění na výkon, viditelné zapálení pro věc, minimální komunikace s publikem. Přesto si nikdo nemohl na pětici stěžovat. Pokud bychom měli současný postpunk představit nevědomému fanouškovi, pak by vyrazit na Whispering Sons bylo moudré rozhodnutí. Nadšení z jejich letošního výkonu na Wave Gotik Treffen a nadšení pražského publika z pražského koncertu bylo totožné. Víc není třeba dodávat.
Autorem úvodní fotografie je Romana Kovacsová.
Whispering Sons - Fragments (live @ Meet Factory, Prague, 2018)
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.