Recenze: The Birthday Massacre – Diamonds

Rychlý pohled na ještě teplou desku torontských synthrockových králíčků. Opakování opakovaného, nebo nový směr? Přečtěte si sami...


S The Birthday Massacre se to má tak: před dvaceti lety (ano, vážně fungují už od roku 1999) se jim povedlo něco, co se veliké spoustě kapel nepodaří za celý život – vytvořili si jedinečný, originální, na prvních poslech rozpoznatelný zvuk. Tahle výhoda se ale pro mnoho umělců může postupem času stát bezvýchodným labyrintem, odsuzujícím je k zoufalému opakování prověřeného až do úplného vyčpění. Bude to případ i The Birthday Massacre a jejich novinky "Diamonds"? 

Mocný, melodicky silný otvírák "Enter" chytne hned na první. Stačí čtyřicet vteřin, aby se člověk přistihnul podupávat do rytmu a nechat se nadnášet plochami refrénů. Hned jsme zpátky doma. Synťákové vrstvy tvořící prostor, rafinované předivo arpeggi, těkavé i řezavé kytary a samozřejmě Chibi, kouzelná jako vždy. Charakteristický zvuk i výrazné melodie Kanaďanů opět jasně lajnují prostor, ve které se budeme pohybovat. A taky že ano.

The Birtday Massacre

Na novince sice najdeme šlahouny, nenápadně se plížící tu více k synthwave zvuku ("The Last Goodbye"), tu ke kytarám řádně nabuzeným (titulní "Diamonds" či "Mirrors") , vyhrávkově úsporným ("Run") či vibratem rozrotovaným ("Flashback"). Nebo naopak k hlubším, atmosferičtějším vodám typu "Crush" či "Flashback". Stejně jsme ale od A do Z (přesněji od "D" do "S") zcela nepřeslechnutelně v království The Birthday Massacre.  

Ano, většinu "diamantů" byste mohli klidně sebrat, přesadit do kterékoliv desky z krvavé historie torontských ušáků a nikdo by si ničeho nevšimnul. A ano, pořád jsme zamotáni v tom stejném, alenkovsky sladce-strašidelném fialovém příšeří plném chlupaťoučkých králíčků s krvavýma tlamičkama. Ale je to svět dostatečně bohatý a dostatečně povědomý, aby v něm pořád bylo co objevovat a aby v něm posluchači bylo prostě příjemně. Pořád je to dobrý. Pro ty, kteří výrazu The Birthday Massacre jednou propadli, je jejich zvuk prostě návykový. Takže volume doprava a hup rovnýma nohama přímo do králičí nory... Enter!

Hodnocení: 80 %

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Moc pěkná recenze :) Za mě určitě nejlepší Run, nadprůměrný jsou i Enter nebo Flashback, zbytek jde spíš jedním uchem tam a druhým ven...ale nikoliv ve špatným slova smyslu :)

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.