Report z koncertu XIII. století a Ikon

xiiikon_sOslava dvaceti let hned dvou gothic rockových formací, navíc jedné z opačného kouta planety? Ano, přesně u toho jste mohli být v pondělí v Lidovém domě Kbely. Jak se to podařilo?








Snad i sama nebesa jako by se na tu dvojnásobnou gotickou oslavu vyšňořila. Ztemnělou oblohou se proháněli blyštiví jezdci na hromech, z jejichž roztržených olověných břich pak prýštila životodárná krev gigantickými proudy a tunami třpytivých cvakavých krup.

Škoda, že atmosférická scenérie s sebou nesla i odvrácenou stránku, kterou bylo zdržení kapel, zastižených živelným čardášem v průběhu cesty – a při tak snížené viditelnosti a rapidnímu propadu tlaku se opravdu nedá jet příliš rychle. Důsledky tak pocítili i diváci, kteří kvůli prodlevám se zvukovými zkouškami byli vpuštěni do klubu až s téměř půlhodinovým zpožděním. Přesto se na dozvučující australské Ikon nikdo nezlobil. Čtveřice navíc měla za sebou perný den, neboť se jim po cestě do Prahy vzňala dodávka, která naštěstí byla doslova na poslední chvíli nahrazena jiným vozem, který umožnil kapele dorazit. Ale vraťme se do klubu, který se příjemně zaplňuje, ačkoliv je brzy poměrně jasné, že návštěvnost podzimního koncertu XIII. století s The House of Usher nebude pokořena. To však vůbec nevadí, a je tedy čas (oproti plánu opět s mírným zpožděním) odstartovat první set.

Ikoničtí vůdci gothic rock/darkwave scény u protinožců svému jménu dělají opravdu čest. A není divu. Zpívající kytarista Chris McCarter a basák Dino Molinaro platí za průkopníky tohoto žánru v Austrálii po většinu času své společné dvacetileté kariéry. Příjemné ovšem je, že si dvojice, posílena o koncertního kytaristu a živého bubeníka, uvědomuje, že se pohybuje na opačné straně zeměkoule a tak k českému publiku přistoupila naprosto civilně. A nutno dodat, že podobné to bylo i naopak, neboť, ruku na srdce, velká část fanoušků slyšela Ikon ten večer úplně poprvé v životě.



Ikon - Amongst The Ruines živě ve Kbelích


Pohybově úsporný, téměř statický goth rock naprosto klasického střihu, střídaného občasnými postpunk-Joy Division výlety, přesto dokázal ty, které tento žánr baví, postupně vtahovat do svých sítí. Především díky výborné sehranosti muzikantů a skladatelsky dobře odvedené práci, kořeněné samply, které velkým promyšleným kruhem stavěly pomyslný most mezi osmdesátými lety a současností.

Zprvu vlažnější reakce davu pozvolna získávala na intenzitě, kterou neutišilo ani občasné zapojení akustické kytary (podařený cover Death in June zapůsobil na znalce spíše naopak). Ano, na pódiu se sice neděly žádné divočiny, ale není se co divit, hrají nám přece pánové v letech. I přesto lze k závěru vystoupení použít i slovo „hybný“, zejména z řad diváků, a tak můžeme premiéru Ikon spolu s kapelou zhodnotit jako úspěšnou.

Návštěvníci proběhnou barem a stánky s upomínkovými předměty jako voda bojlerem a šup zaujmout místo co nejblíže k pódiu, nyní ukrytému za oponou. Pět minut před desátou se konečně dočkají – intro se omotává kolem těl fanoušků a za bubny usedá Pavel Štěpán. Stačí pár ran do kotlů, abychom uznale pokývli nad zvukem (který slušel i Ikon) a jasně identifikovali skladbu „Fatherland“. Dav řičí nadšením, vítá na pódiu celou sestavu a sborově zpívá refrén. Tak se tedy dočkali.

Sílu reakcí obecenstva lze srovnat snad jen se zabijáckými bicími (Pavel je rozhodně nešetřil), charakteristickým řezavým zvukem Paldovy baskytary a stále pevným hlasem pana principála, Petra Štěpána. Staré známé tváře však za klaviaturou doplňuje tvář nová – mladičká Kateřina, která vystřídala Janu Havlovou. A nutno však dodat, že co se rytmické vyhranosti a razance týče, opřela se do toho jako „starý profík“.

Po „Nevěstě temnot“ přichází čas předat XIII. století skromný dárek od CZ Sanctuary (stylovou reprodukci mapy Transylvánie), „Cabaret Voltaire“ a dalších skladeb, které „Třináctka“ v průběhu své kariéry složila. Při prvních tónech varhan „Elizabeth“ se dav noří do extáze, a přijímá píseň za svou modlu. Vířící první řady dorážejí na pódium jako příboj a ryk málem přehlušuje i samotné umělce. O co bouřlivější reakci si tato hymna vyžádala, o to víc překvapil masivní odchod při klidnější předělávce „Butterfly on the Wheel“ od The Mission. Čili opět ta stará známá pravda – co lidi neznají, na to tančit nebudou. A je to škoda, protože Štěpán Husseyho uzpíval velmi důstojně, takže snad nemohl urazit ani toho nejzapřísáhlejšího vyznavače The Mission.



XIII. století - Vendetta živě ve Kbelích


Tatáž situace se zopakovala při dvojici „Justina“ (lidi opět zpívají refrén) a mrazivé „Iglau“. Škoda, právě ta, v upravené koncertní verzi, totiž dobře odhalila vysokou spolehlivost rytmické sekce Pavel-Palda. Skvělá práce.

Pak už se řítíme do finále, odchod z pódia, přídavková „Mystery Anna“, možná trochu zbytečná "Knocking on Heavens Door" (ačkoliv ji Palda uzpíval bez potíží), poděkování, rozloučení a opona se zatahuje. Konec? Ne. Fanoušci se rozhodli, že z oslavy dvaceti let svou kapelu ze stage jen tak nepustí a tak se nakonec XIII. století přece jenom dočkáme ještě jednou. Opona jde od sebe, lidé, kteří vzali nejdříve útokem východ, se zase o překot vrací, aby si vychutnali „Prokletí domu slunečnic“ ze zatím poslední desky „Dogma“. Pak už se nedá přidat nic jiného než poctu Rosenkruciánům „Růže a kříž“, naposledy zamávat nadšeným fanouškům a prohlásit večer za uzavřený.

I přes některé nepříliš příznivé faktory se tedy dvojitá gothic rocková oslava vydařila a (jak doufáme) dala oběma kapelám jasně najevo, že tento žánr má v našich končinách ještě stále dostatek posluchačů, kvůli kterým má smysl vůbec něco dělat. A to je hlavní.

Fotky najdete již brzy v naší fotogalerii, pár videí na CZ Sanctuary Youtube profilu.

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.