První část reportu z gotické megaslavnosti Wave Gotik Treffen je tu. Podívali jsme se na Christian Death, Hocico, Apoptygmu Berzerk, White Lies a set k třicetiletému výročí The Fair Sex. Jaké to bylo?
Jako každý rok jsme nemohli minout pravidelnou festivalovou zastávku na největší gotické taškařici světa, lipské Wave Gotik Treffen. Rádi jsme se nechali zlákat nejen relativně snadnou dostupností z Čech (neboť je to od nás do Lipska mnohem blíže než ze spousty míst v Německu) a nafouknutou soupiskou čítající 245 umělců, ale i opravdu jedinečnou atmosférou, kterou se necháváme dobít každoročně. Není divu, člověk si na ní snadno vytvoří závislost. A tak jsme se v pátek 6. června nastrkali do povozů a vyrazili na západ.
Teploty kolem třicítky a přímý sluneční jas dávaly jasně najevo, že letošní ročník bude díky pohyblivosti svátku Letnic a tím pádem přesunu WGT 2014 do druhého červnového víkendu pro černooděnce doslova vřelý. A to se v následujících dnech ukázalo v plné síle. Teď už ale rychle vybalit, převléci a hurá na první kapely – nejsme tady na promenádě a první zajímavé smečky startují už od půl šesté.
Jedna část výpravy bere útokem rovnou největší prostor Agry, kterou od 18:00 načínají nositelé jména jedné z nejdůležitějších formací kalifornského deathrocku – Christian Death. Je sice pravda, že kolem projektů, které si v současné době nárokují titul „PRAVÍ následovní Christian Death“, se vznáší jistá dávka obezřetnosti, ale i tak překvapilo, že Agra byla na americkou trojici zaplněna jen zhruba asi ze třetiny. Přesto se zpívající basačka Maitri v bílých svatebních šatech a švihák Kand statečně pokoušeli udržet pozornost těch, co přišli. Za podpory předtočených podkresů a výzdoby stage (růže, pavučiny) odsypávala kapela jeden song z třicet let staré desky „Catastrophe Ballet“ za druhým, nicméně velký neosobní prostor a ne úplně dotažený zvuk Christian Death bohužel ušlechtilou snahu o něco srážel.
Následovala krátká pauza, při které se Maitri stihla už potřetí převléci (poprvé z bílých šatů do černých to stihla během první půlky setu, nyní zvítězila minisukně) a i Valor se na pódiu objevil s upravenou image a furiantsky naraženou čepicí, která snad ještě víc podtrhovala deathrockovou image. Spolu s tím přišly i skladby z novějšího období jako valivá „Narcissus Metamorphosis“ nebo zhýralá „číčová“ „Worship Along The Nile“ z desky „American Inquisition“. Nechyběl ani zbrusu nový riffový track „Can’t Give It Back“, který Valor uvedl slovy: „Teď bude nová skladba, vytáhněte nahrávadla“.
Ještě dvakrát jsme nakoukli do historie, mimo jiné i s hitovkou „Church of no return“ a rozloučili se opět „Americkou Inkvizicí“ a „To Dissapear“. Škoda, že kromě zvuku a jisté izolovanosti jinak dobrému setu tak trochu podtrhoval nohy i sám Valor Kand poněkud prvoplánovými narážkami mezi skladbami, kterými publikum ujišťoval, že „by rád všechny v sále ojel, protože je strašně nadrženej“ a že „s kým to nestihne letos, dožene to příští rok“. K tomu samozřejmě rádobykontroverzní tvrzení, že za všechno zlo může církev a vyptávání, kdo zná "orgasmus". A nejhorší na tom všem bylo, že se Kandovi ty proslovy nějak ani moc věřit nedaly. Kdyby tedy bylo řečí o polovinu méně a koncert proběhl v útulném, pěkně zaplněném klubu, byl by to nejspíš skvělý koncert, na který by se vzpomínalo. Tak holt příště.
Christian Death – To Dissapear (živě na WGT 2014)
Začátek letošního WGT pro Pavla Zelinku a JiSeho nezačal úplně nejlépe. Jako první si totiž vybrali dvojkoncert Aeon Sable a Australanů Ascetic:, který se odehrával v novém prostoru Theater-Fabrik. Neznámá destinace a řada objížděk v rozkopaném Lipsku nás s fotografem JiSem v autě řádně zamotala, takže když jsme konečně doklopýtali na místo, set nadějných Němců už dávno skončil. Tak tedy unikátní Australané, kteří v loňském roce zaujali svým debutem „Self Initiation“, mnohými označovaným za post punkovou desku roku 2013. Set trojice, pro potřeby WGT rozšířené na kvartet, má Achillovu patu v podobě zpěváka Augusta Skippera. Jeho hluboký vokál měl jistý posaz pouze ve velmi omezeném rozsahu, jinak výrazným způsobem plaval falešně prostorem. Nejlepší momenty tedy Ascetic: nabídli, když August se uchýlil k prožité deklamaci a melodickou práci přenechal svým spoluhráčům. Když se ale pokoušel o vykreslení klenuté linky, většinou jeho hluboko posazený vokál „sjel mimo vozovku“. Škoda. Jinak zajímavě vystavená muzika, která postpunk bere minimalisticky, přesto relativně přístupně, stojí za doporučení.
V Kohlrabizirkus po dlouhé době o sobě dávali vědět Rotersand. Ti svojí činnost omezili poté, co klávesák a kytarista Gunther „Gun“ Gerl začal mít vážné zdravotní problémy. Ty se ale nelepšily, a tak Rotersand vyrazili do boje už pouze ve dvou. Sami svou hudbu označují za electrotechnopop a nutno poznamenat, že ve složení zpěv Rasca Nikova + DJing Krischana E. Wesenberga se jednalo spíš o techno se sloganovitými texty. Teprve po cca 20 minutách přišly na řadu písničky (mezi nimi první novinka po více než 4 letech nazvaná Elephant) a kvalita setu šla náhle strmě vzhůru. Závěr už se nesl v symbióze mezi slušně zaplněným prostorem a dvojicí, které konečně sázela v setlistu jeden hit za druhým. Stejně si ale neodpustím myšlenku, že kratší set oproštěný o technoparty spády by rozhodně nebyl krokem vedle. Chápu ale, že ve dvou, i za podpory důmyslné videopodpory, se toho příliš vymyslet nedá.
A ještě jedno mínus pro zpěváka Rasca. Mnozí víte, že svou kariéru zahájil jako basák legendárních The Fair Sex. Ti zde slavili 30 let fungování a Rasco, stále členem šestice, se pro tečování obou setů na rozdílných destinacích slavnostního vystoupení nemohl zúčastnit. Zastoupili ho ale jiní…..
To už se ale na pódium haly Agra chystá další z velkých pódiových návratů, kterými je WGT pověstné. The Fair Sex patřili na přelomu 80. a 90. let k ceněným německým darkwave/gothic klenotům a publikum na ně nezapomnělo. Kapela se rozhodla oslavit třicáté výročí založení čtyřmi koncerty na území Německa, z nichž lipské vystoupení bylo tím prvním. Na sehranosti kapely to ale nebylo znát ani v nejmenším - frontman Myk Jung se svou equipou nastoupili ve výborné formě a sázeli do lidí jeden vzpomínkový kus za druhým. Logicky největší prostor dostala tvorba z nejplodnějšího období devadesátek s hity jako "Alaska", "Soulspirit: Antifascism" nebo "Shelter" (s hostujícím Darrinem z Psyche). Nečekané bylo zařazení hned tří kusů z koncepční desky "Labyrinth", která ve své době byla propadákem. Skladby "Cyberbite" (feat. Peter Spilles) a především "In The Desert" (+ Oswald Henke) ovšem naživo dostaly nečekaný náboj. Vrchol setu zhruba v polovině ale logicky patřil nesmrtelné "Not Now, Not Here". Profesorské vystoupení, které jakoby ukazovalo všem mladším ročníkům: 'tak a teď si hezky sedněte a koukejte se, jak se to dělávalo!' Obstojně naplněná hala své hrdiny ocenila bouřlivým potleskem, tenhle návrat se povedl.
Vyrazit směr Kohlrabizirkus na elektronický dvojboj se jevilo jako velmi dobrý nápad. To ovšem jen do té doby, než člověk spatřil frontu, která se vinula jako černý had přes celé rozlehlé parkoviště před obřím poprsím (rozuměj stylovou střechu budovy Kohlrabizirku). Se zbytkem právě probíhajícího setu německých elektroklasiků [:SITD:] se našinec mohl rozloučit rovnou a to nikoho ani ve snu nenapadlo, že většina z oné šílené řady se nedostane dovnitř ani na následně nastoupivší Hocico. Mne zachránila akreditace, a když se na scéně začala připravovat trochu jiná dvojice hudebníků, než všichni čekali, byl jsem už dávno na značkách.
Že sem postarší Mexikán se španělkou a Mexikánka neurčitého věku (snad to nebyla Španělka, to by se to celé už zamotalo úplně) s housličkami nezabloudili omylem, dávaly tušit namalované masky smrti na jejich tvářích. Střihli si dvě kratší lidovky a potom vyslyšeli netrpělivé publikum a přenechali prostor Erkovi, který tentokrát neměl v zádech Racsa a vypomohl si nejspíš z domácích „Rabiazdrojů“. Úloha otvíráku padla na „Tales from the Third World“. Chvíli jsem si zvykal na zvuk, ale nakonec všechno jede jak má a od začátku je jasné, že podobný kotel už letos na WGT asi neuvidím. Securiťáci dovádějící maniaky uklidňují posunky a Erk je za jejich zády naopak provokuje k divočejší akci. Pokračuje se zánovní „T.O.S. of Reality“, nechybí „It Doesn´t Exist“ ani „Dog Eat Dog“.
Na „Forgotten Tears“ se vrací na scénu i zmíněné mexické duo z úvodu. Je vtipné vidět poskakujícího Erka vedle kotlíkářského pantatíčka, kterýžto drhne kytáru jako o život. Veselo bylo i během „Bite Me“, ale největší davové šílenství v kotli vyvolala asi perda „Tiempos de Furia“. Pár slečen s lehčím úrazem hlav bylo vyexpedováno stranou a kotlilo se do úmoru. Už i díky ne zrovna skvělému vzduchu v hale. Přídavek potom patřil klasice „Untold Blasphemies“ a mojí nejoblíbenější z novějších - „The Watched“. Ždímám ze sebe pot, takže spokojenost…
Hocico – Forgotten Tears (živě na WGT 2014)
Apoptygma Berzerk vpadla na pódium Agry o jedenácté hodině se silným zvukem i nasazením. Z kapely cákala energie na všechny strany, čemuž určitě nahrávaly i mocné taneční rytmy, dobře sladěné dvojhlasy a nacpaná hala – inu, Apop jsou v Německu evidentně hvězdou první velikosti. A zaslouženě. Stephanu Grothovi to zpívalo pěkně a dokázal nevtíravě, sympaticky hypovat dov. K tomu přidejte nůši silných melodií a různých aranžérských vychytávek plus jednoho bubeníka, kterému to pěkně šlape. Inu, živé bicí jsou živé bicí. To bylo poznat zejména v ryze synthpopových skladbách bez kytar a bicích typu „Something I Should Know“, které s vyhrávkami na klávesy působily přeci jen už dost sladce. Možná za to můžou právě i ty perfektně secvičené dvojhlasy. Nicméně je fakt, že kdyby Apop v Německu nezahráli cajdáček „Kathy’s Song“, publikum by je nejspíš vyneslo v zubech. Takhle šíleli blahem.
Návrat do plnohodnotné party nálady naštěstí nastal hned vzápětí s povědomými prvotními tóny předělávky „Majora Toma“, jejíž refrén zpívali snad i stánkaři před halou. Tady se blýsknul i skvělý klávesák (Stephanův bratr) Jonas, který tak trochu fungoval zároveň jako druhý frontman, který si dozpívával a dohrával klenutou melodii „Vööööllig losgelöst, voooon deeeer Eeeeerde“ jak se mu zlíbilo. Pak už zbývalo jen zahrát „Until The End of World“ a závěrečnou „Non-stop Violence“. Tu Stephan uvedl popěvkem „He said to lose my life or lose my love“, při kterém se vyznal ze své lásce k White Lies, kteří se zrovna připravovali na pódium. Je zvláštní, že ze zatím poslední řadovky „Rocket Science“ padla jen „Shadow“ a vůbec nedošlo třeba na klipovou „Apollo – Live on your TV)“, kterou jsme tak trochu čekali. Tak to nevadí.
Slibný páteční večer narýsovali dramaturgové letošního WGT všem milovníkům post-hardcoreových a post-metalových kytar v prostoru Altes Landratsamt. Nově otevřená stage obsluhovaná nadšenci z lipské psychobilly scény nesla všechny známky doposud hudebně neotestovaného prostoru a s tím bohužel i související vady na zvuku. Rozlehlá nudle s prázdnými zákoutími a porůznu vysázenými sloupy si vybrala svou daň především na tříštivém zvuku bicí soupravy, do které se s devátou večerní zavrtal bubeník německé experimentální skvadry Lantlôs. Dvojice před lety vystavěná na explozivních riffech depresivního dítka Cedrica Hollera si k zahuštění živého setu propůjčila ještě jednu kytaru a basu. V metalových partech a zlověstných sypačkách tu čtveřice vířila dusivé černé bahno, které se rozprsknulo o dav upocených fanoušků velmi těžkopádnou silou. Lantlôs patří bezpochyby k tomu nejzajímavějšímu ze současné evropské post-metalové scény zbavené upachtěných satanských stereotypů a poslech jejich osmi a více minutových geniálně gradujících skladeb je nádhernou esencí nikdy nekončícího podzimu. Ve vedrem schvácené hale se zahuhlaným zvukem a zbytečně utopenými jemnějšími, klávesovými pasážemi se ale tohle podivně intimní zlo nepodařilo z kapely vytěžit. Velkou šancí na nápravu zvuku ovšem slibuje říjnová premiéra Lantlôs v komroním pražském Chapeau Rouge.
Úplně jinak si s nevítanou akustickou bublinou prostoru Altes Landratsamt poradili francouzští melancholici Alcest. Evropská odezva na japonský postorockový kult Mono shromážděná kolem pařížského druida a songwritera Neigeho vyčarovala atmosféru nejen ve vzdálených černých koutech s introvertními gotiky ve skrytu, ale dokonce i v obskurním stánku se studenými šnitzly vedle merchandise. Ani na jejich dreampopovými momenty kořeněném vystoupení nechybělo vpředu pár hrozivě zmatlaných warpaintových oblud, které se na koncert přišouraly s vidinou pravého norského zla. Zadumané máničky Alcest ale se skandinávskými paliči měly pramálo společného. Krásně odkrajované, několikaminutové postorockové onanie se nakonec ukázaly jako nejlepší warm-up na nedělní návrat shoegazeového kultu Slowdive. To ostatně předem prozrazovala i hostovačka songwritera Neila Halsteda z výše uvedených britských krabičkářů na poslední desce Alcest.
Na White Lies v Agře jsme si museli počkat až do půl druhé ráno. Pánové trochu překvapivě pustili do haly jako vůbec první skladbu hned hitovku „To Loose My Life“. S ohledem na hodinu nebylo zase tak překvapivé, že dav v sále o něco prořídnul, ale i tak se jich na tuto progresivní postpunkovku přišlo podívat dost. A nejspíš zklamaní neodcházeli. Kapele hezounků to skvěle hrálo, Harry zpíval parádně, s neuvěřitelnou lehkostí a na velepřesného basáka Charlese byla radost pohledět. Škoda, že hned „To Loose My Life“ z nějakého důvodu v refrénech zpomalovala, ale jinak se úvodu nedalo nic vytknout. A vlastně celému setu, který byl především o hraní, neboť interakce s publikem se smrskla na opravdové minimum. Nicméně i přes některé šlapavé skladby už toho o půl třetí začíná být trochu moc, víčka těžknou a je tedy nejlepší změnit lokál. Ostatně, všechno máme ještě před sebou…
Fotky od JiSeho a Paesanta najdete v naší fotogalerii zde - http://galerie.sanctuary.cz/14122-wgt-2014.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.