Americká autorka Ev Knight se u nás vůbec poprvé představila démonickou temnou fantasy a neušla naší přísné pozornosti...

Ev Knight - Čtvrtá děvka
Vydal: Golden Dog, (390 stran)

Nakladatelství Golden Dog představilo v rámci řady Světový horor českému čtenářstvu americkou autorku Ev Knight. Ta v roce 2020 zabodovala právě románem „Čtvrtá děvka“ a dokonce získala prestižní cenu Brama Stokera za nejlepší prvotinu. Je tedy jasné, že tenhle kousek vzbuzoval velká očekávání a jak už to tak někdy bývá, tyhle nároky se mu v mých očích nepodařilo naplnit. Zkusím tedy nastínit, proč se tak stalo. Ostatně ona to špatná knížka není, to určitě ne. Jenom tak trochu profrčela kolem mne a nic moc po ní nezůstalo…

Autorka rozdělila kapitoly do několika rozdílných „knih“, které se střídají. Od samého začátku mne nejvíc bavila „kniha Kenzi“, která sleduje hlavní hrdinku, která se pohybuje na samotné hraně společnosti, kde jsou tvrdé drogy, prostituce a násilí každodenní rutinou. Kenzi musí být dostatečně odolná, aby se nějak protloukla a čtenáře si rychlé získá. Už pro pohnuté dětství, smrt mladšího brášky i Počmáraného muže, který se při tragédii stal součástí života malé holčičky.

Právě on dívku spojuje se světem mimo smrtelníky. A tady pro mne začíná kámen úrazu. Lilith se snaží zorganizovat Apokalypsu a shání dostatečně „talentovaná“ děvčata, která by jí s tím pomohla. Do toho se motá Lucifer, nechybí Belphegor ani Asmodeus. Celé hašteření mezi démony a pekelnými mocnostmi to celé háže do dark fantasy hávu.  A nějak mi vám prostě nejde pod vousy, jak spolu pekelníci jednají. Že si mezi sebou říkají Asmo a řádí jako nezvedená děcka. Tohle je asi nějaký můj subjektivní pocit. Nějak potřebuji mít tahle jména spojená s absolutním zlem a jejich vzájemné špičkování mi zkrátka nesedí.

Výraznou linkou je taky milostné vzplanutí Kenzi, které se semele v nemocnici a kupodivu mne bavilo svou obyčejnou lidskostí a uvěřitelností. Uvěřitelnost. To je to slovo. Ev dokáže být brutální. Scéna s poničeným přirozením je vyloženě nechutná a je tu víc motivů, které nejsou pro slabé povahy. Jenže někdy se mi tohle masakrování naneštěstí zdá poněkud samoúčelné a nějak nevyvolá ten správný efekt. Uvěřitelnost. Ano, asi právě s ní mám ten největší problém. Někomu zbaštíte i tu největší ptákovinu jen proto, jak je schopný ji odvyprávět uvěřitelně. Ale tady všechno spěje k Apokalypse a já vlastně trochu zívám.

Abych jenom neremcal. Pravdou je, že pokud máte rádi postavu Lilith, té méně šťastné z nešťastných děvčat z Ráje, užijete si dostatek vzpomínek na tehdejší pohnuté osudy, které načaly éru člověka tak, že se nemůžeme vůbec divit, jak to tu vypadá dnes. Řekl bych, že jde o jedno z děl, které vám svými výraznými fantasy prvky buď sednou nebo ne. Jen tu místo elfů a trpajzliků úřadují pekelné mocnosti.

Ocenění Ev nedostala pro nic za nic a v mém případě nejspíš jen natrefila na balvana, který její kousek dostatečně neocenil. Ale v celkovém kontextu mám s knížkou asi podobnou potíž jako se „Zemři Kaine: Svatyně“ Ludmily Svozilové. I tady všechno směřovalo k pořádnému průšvihu globálních rozměrů, ale nějak se mi nepodařilo proniknout a zabřednout do příběhu. Obava z osudu lidstva se jaksi nedostavila a já se vlastně často ptal sám sebe, proč by zrovna z těchto záporáků měl mít člověk špatné spaní.

Naopak bych vyzdvihl fakt, že jde svým způsobem o docela originální příběh, jenž pracuje s pekelnou mystikou, která má potenciál a některé čtenáře určitě může bavit. Navíc je tu stylová obálka i drobné okultní drobnosti, které vypadají na stránkách opravdu dobře. Američanka Ev Knight je vcelku plodná autorka. Jsem zvědav, jestli se k nám dostane nějaký její další kousek a jestli mi sedne víc než „Čtvrtá děvka“...

mohlo by vás také zajímat

Březnové strašání