Nephilim, Kootcha | 27.04.2023 14:51

Synthpopový svátek jara. Tak by se dal označit premiérový koncert německých hvězd And One v Praze.

Víc jak třicet let brázdil Steve Naghavi se svou synth bandou celým světem, než se konečně jeho požadavky dostaly do konjunkce s českými možnostmi. A čekání se vyplatilo, Praha dostala plnokrevnou show a vyprodané Futurum připravilo kapele důstojnou kulisu plnou ovací a dychtivých dotyků.

S úderem deváté večerní na pódium nastoupili první zahřívači davu, severomoravská trojice GoLeave. Jejich vůbec první koncert měl sice řadu drobných nedostatků, ale vše vynahradilo nadšení i živá interakce s publikem v podání zpěváka Patrika. Naživo znějí GoLeave o poznání hutněji než z nahrávek (však také bubeník i kytarista pocházejí z metalového podhoubí), ale některým skladbám to vyloženě prospělo, což platí především pro finální položku setu, poslední singl "Living with Your Nightmare". Uvidíme, kam se další cesta šumperského tria bude ubírat dál.

Lakeside X přijeli vyzbrojeni výbornou novou deskou "Love Disappears", produkovanou Danielem Myerem. Ovšem v jejich případě musím hovořit o zklamání. V přímém srovnání s nedávným živelným vystoupením u příležitosti křtu nové desky kapela působila mdle, skoro se zdálo, že LX odehráli svou čtyřicetiminutovku jen z povinnosti, bez špetky zájmu. Těžko říct, co bylo pravým důvodem, že by oťukávání s publikem, které se setkalo s kapelou z valné části poprvé? Hudební materiál je veskrze kvalitní, jen mám pocit, že tentokrát se propojení s publikem nekonalo. Škoda.

A jak viděl pražskou premiéru německé "Deutschmaschine" Kootcha?

Asi před dvanácti lety jsem se Nephilimovi zmínil, že by Praze moc slušeli And One. Odpověděl mi: „To né vole, to bychom stáli v kotli čtyři“. Mezitím jsem je několikrát viděl, tak ho před osmi lety opět otravuju a odpovědí mi bylo: „Ne, nikdo nepřijde“. Před pěti lety, jsem k nim přidal Mesh a zvěděl jsem, že jsem se úplně posral. No a při COVIDu jsem to jenom zkusil a z ničeho nic z něj vypadlo: „Čeče, my jim nabídli rozumný prachy a oni kývli“. Konečně!

Kapela nedávno udělala změnu v sestavě, protože Nico Wieditz má v Hamburgu velký varhanní projekt a nemá čas. Ani Rick Schah neměl zájem, tak zbylí členové oslovili génia z Lipska. Tudíž jako koncertní člen, vyráží nám důvěrně známý Daniel Myer. Mohli byste se ptát, proč není s Covenant na tour v Jižní Americe. Kdo znáte trochu Eskila (zpěvák Covenant), nebudete se asi moc divit, že nebyl Myerovi schopen zařídit víza atd., takže než by se vrhnul do švédského dobrodružství, radši vsadil na německou jistotu. Vždycky říkám, že chlast a drogy k muzice patří, ale když to váš frontman nezvládá, kapela tím značně trpí. Zatím to vypadá, že je Daniel v kapele nastálo, ale změnit se to může ve vteřině.

Snad poprvé jsem zažil, že by měl někdo požadavek na výšku pódia. Steve je mrňousek a dle rideru vyžaduje osmdesát centimetrů vysoké pódium a Futurum má méně. Musely se přivézt Nivtec pódiové desky, abychom ho dobře viděli. Jay si sebou přivezl jenom činely a Daniel počítač. To by mě bavilo létat po světě jenom s batohem. Byla s nimi asi největší práce ze všech kapel, co jsme tu měli, protože Kai Lotze (manager) byl schopen poslat i patnáct doplňujících mailů denně. Přesto to stálo za to, večer je vyprodáno!

Chlapci z Berlína už na zvukovku dorazili v dobrém rozpoložení. Bubeník a backvocalista Joke Jay zapěl „Black Hole Sun“ od Soundgarden a bylo zjevné, že ho grunge baví. Pánové si objednali sushi, pivko a flašky Ballantines/Absolut. Co by ne, že jo? Vždycky šly fámy, že rodák z Íránu Steve Naghavi, se snaží v „čurákovitosti“ dohnat největšího úda v branži, což je jednoznačně Andrew Eldritch ze Sisters. Ale musím napsat, že se to v Praze nepotvrdilo. Byl veselý, pln úsměvů, družný, vstřícný, kontaktní, okouzlující a my, co ho máme nakoukaného, víme, že když chce, aby na něj lidé opakovaně sahali, je šťastný a naprosto v pohodě. Nazvučil tři pecky a šel se s Jokem plně věnovat láhvím alkoholu, čehož si při show museli všimnout i slepí.

Koncert byl ve srovnání s předchozím v Mexiku skromně malý. O to víc nás EndVani překvapili, že jsme jim přišli proti Jihoameričanům neskutečně euforičtí, že na nás mohli oči nechat. Steve v backstage řekl, že tady měl pocit, že s ním zpívá dvacet tisíc lidí! Také u nás hráli hodinu a třičtvrtě, o čemž si jinde mohli nechat jen zdát. Bylo to i tím, že u nás byli prvně. A hned nám oznámili: „see you next year“, což jsem fakt zvědavý, jaká company to bude chtít hned příští rok znovu. Přece jenom nejsme v Německu a oni nejsou Front 242.

Já byl na začátku trochu zklamaný, zvuk byl potichu a první čtyři songy mě nějak nedostaly, ale pak se rozjel „Get You Closer“, Steve poprvé zvolal: „Scream!“ a bylo to tu! Celé Futurum zpívalo a tleskalo jak o život a už se to nezastavilo. Naghavi byl totálně odbrzděný, tančil, gestikuloval a nadšeně podal ruku všem snad do páté řady. Pro mě začíná show roku, kterou bych nazval „And One drtí nemocnými klávesami“. Je to jejich zcela signifikantní zvuk keyboardů, kdy chvílemi máte pocit, že to neladí. Což při „Sometimes“ začalo a do konce už to nepřestalo. Před „Black Generation“ jsem nevydržel a do ticha několikrát zařval „Steve lauter!“ a Joke hned naznačil zvukařovi, ať to dá naplno. Stalo se! Při mojí milované „Steine Sind Steine“ už jsme dupali v nádherném synth tlaku. Ze všech úst znělo: „Erst komt Stolz, Dann kommt dein Land, Steine Sind Steine, Alle an die Wand – Sei Stolz, Deutcher sei Stolz!“

Skvěle připravený playlist se krásně přeléval z měkkých, melodických songů, jako „Unter meiner Uniform“ nebo megahitem „Killing the Mercy“ do totálně old-school EBM vypalovaček, jako „Männermusik“, nebo ein, zwei, drei „Techno Man“. I Jay přišel dopředu a dal sám svoji „High“ a následně udělali z „U-Boot in Ost Berlin“ opileckou helekačku, která mě fakt rozesmála. Je jasné, že základy byly puštěné z compu, ale při „Second Voice“ bylo vidět i slyšet, že Daniel má “nějaké“ problémy, a já si ke své radosti uvědomil, že fakt hraje. Stejně tak bicí byly z naprosté většiny naživo a vokály jakbysmet. To fakt není u electro bandů samozřejmost.

Všimli jste si, že vůbec nepoužívají in-ear sys (odposlechová sluchátka), ale klasické odposlechy? To už se dnes moc nevidí. Někoho zvuk přímo v uchu mate, nebo jsou jedinci, které to nebaví. Chtějí ten feel řvoucího sálu a to vám in-ear nedá. Já tedy beznadějně čekal na (dle mého) největší hit „Deutschmaschine“, který k mému smutku neproběhl. Ale za to nám přidali rodinné zlato ve formě „Military Fashion Show“, což byl dle ovací hit večera. Dále jsem bez naděje čekal na „Life Isn’t Easy in Germany“! Štvalo mě to, ale copak se na ně můžete zlobit, když ten úžasný večer zakončili vypalovačkou „Shout of Joy?! Nemůžete, prostě nemůžete.

Odjíždím domů durch mokrý a parádnicky nadšený. Steve, Joke and Daniel, from the black musical heart, we thank you immensely.