První část reportu z bolkówského festivalu.
Možná jste tam nikdy nebyli, ale určitě už jste o něm slyšeli. Největší středoevropský 'dark alternative' festival Castle Party zaujímá své místo na mapě hudebních akcí už od roku 1994 a vyjma svých prvních tří ročníků (konaných na hradě Grodziec) je jeho dějištěm malé městečko Bolków, ležící v Dolnoslezském vojvodství na jihozápadě Polska, jen pár desítek kilometrů od našich hranic. Pětitisícová populace města se každoročně zdvojnásobí příjezdem fanoušků temné scény nejen z Polska, ale prakticky z celé Evropy. Kromě hudební potravy je lákadlem velmi přátelská atmosféra a také mystická lokalita hradu ze 13. století, na kterém se velká část koncertů odehrává. A jelikož je to pro našince do Bolkówa opravdu kousek, zamíří sem každoročně i nezanedbatelné množství českých a slovenských fanoušků.
Letošní ročník pořadatelé naplánovali vůbec poprvé tak, že šikovně navazoval na kombo českých státních svátků. Z toho důvodu jsme se rozhodli vyrazit už ve středu a prodloužit si tak festivalový zážitek, což se vzhledem k počtu návštěvníků nakonec ukázalo jako prozíravý tah. Motorový Šemík docválal do bolkówského kempu už krátce po poledni, přesto jsem z české equipy až druhý v pořadí. Hrdě vztyčím plátěný Karlštejn a počkám na skupinku lidí, která po drobných peripetiích doráží během odpoledne. Policejní páskou potom vyhradíme prostor pro zbytek české výpravy, která má dorazit až ve čtvrtek. Kemp je prozatím poloprázdný a počasí je ideální. Jelikož středa ještě není festivalový den, točí se naše aktivity především kolem alkoholu a dalších pochutin, se kterými čas ubíhá mnohem rychleji než obvykle.
ČTVRTEK
Když ráno vystrčím hlavu ze stanu, jako bych se ocitl v jiném světě. Kemp se už v dopoledních hodinách zaplnil stovkami nově příchozích a dočasná obydlí rostou neuvěřitelnou rychlostí, což později potvrdí i sami pořadatelé, podle kterých čtvrteční návštěvnost pokořila všechny dosavadní rekordy. Absolvujeme snídaňo-oběd v nedaleké restauraci Hacjenda a nákup potřebného proviantu v supermarketu Dino o malý kousek dál. Dnešní program je soustředěn pouze na malou stage, čímž se rozumí rozlehlá travnatá plocha nedaleko centra města, které vévodí objemný hangár. Pořizujeme tedy festivalové pásky na ruku a rovnou se ponoříme do hlavního dění.
Hudební maraton více než čtyř desítek vystupujících zahajuje polská čtveřice Lady Extasy. Možná už jste někdy zažili ten pocit, když se lokální kapela snaží o bombastickou show, ale výsledek je mírně řečeno rozpačitý. Ne, že by holohlavý a divoce pomalovaný zpěvák Glass ani doprovodná zpěvačka Monia nebyl obstojní zpěváci - ale všechno to zní, jako byste si pořídili monumentální zvuk ála Jim Steinman s výraznou slevou z Wishe. I když kapela sama sebe označuje jako neo romantic a industrial, výsledkem byl spíš soft rock se sympho prvky. Oceňuji nespornou snahu, ale odcházím raději volně korzovat a nezávazně konverzovat.
Na pódiu mezitím Extatickou dámu střídá další domácí spolek Projekt Chanel. Historie tohoto souboru sahá až na počátek 90. let, mezi tím ovšem zeje víc jak dvě dekády dlouhá pauza, kdy kapela nebyla aktivní. Motorem čtveřice je skladatelský tandem Darek Olejniczak/Marcin Bogusz, za mikrofonem potom stojí bosonohá zpěvačka Justyna v lesklých upnutých šatech. Ani tady jsem příliš nechápal škatulky synthpunk a darkpop, kterými se kapela (nebo organizátoři?) označila v programu. Z pódia zněl mix new wave prokládaný progrockem a i přes statické vystoupení s občasnými hadími tanci zpěvačky byl můj dojem přece jen o stupeň lepší než u předchozího souboru. Kapela odehrála několik skladeb ze své prehistorie, které prokládala skladbami z loňského návratového EP "Jestem". Závěr pak patřil staronové hitovce s příznačným názvem "Koniec", kterou kapela právě na zmiňovaném EP oprášila do nové podoby. Na pomyslné stupnici kvality dávám šest parówek z deseti a jdu vyzkoušet produkt polského Carlsbergu, pivo Okocim.
S vědomím, že Poláci asi nikdy neuvaří pitelné pivo, se vracím do hangáru právě na začátek setu francouzské smečky Je T'Aime. Cold-punková trojice moc dobře ví, jak rozpohybovat publikum a daří se jí to prakticky od samého začátku. Nakažlivá hitovost skladeb a rtuťovitost samotné kapely roztančila celý, tou dobou už obstojně našlapaný stan. Je vidět, že pánové poslední dobou pilně koncertují, protože jako celek zní i vypadají perfektně sehraně. Zpěvák Dany Boy v pruhované košili ála Beetlejuice se podobně jako na loňském PGT během setu několikrát vydal mezi diváky, což u podobně laděných spolků nikdy není na škodu. A i když nasazení Frantíků s přehledem ukočírovalo několikasethlavý bolkówský dav, troufám si tvrdit, že jejich revírem jsou spíš menší kluby, kde jejich nespoutaná energie působí přece jen nejlépe. Bon travail, les gars!
Logo Screaming Dead už zdobí gotické křiváky přes čtyři desítky let. Z původní sestavy, kterou zakládal Tony McKormack (dnes Inkubus Sukkubus), už dnes na pódiu najdeme pouze basáka Mal Page a zpěváka Sama Bignalla. Punkové kořeny, ať už je ověsíte přízvisky jako post- nebo horror-, kapela rozhodně nezapře a pánové se do svého setu opřeli s plnou vervou. Nejsem fanouškem kapely, takže rozeznávám třeba prastarou hitovku "Damned Generation" nebo tisíckrát coverovanou "Paint It Black". Nemělo to sice ten drive a nasazení jako třeba u Je T'aime, ale s přihlédnutím k věku vystupujících se hluboce skláním.
A protože vedle koncertních orgií tu mám ještě nějaké další povinnosti, nechávám si utéct poslední položku čtvrtečního programu, kterou jsou domácí gothic-punkeři Miguel and the Living Dead a mířím do tanečního sálu restaurace Hacjenda, kde se dělím o DJskou sesli s všudezdejším maestrem jménem Mirage. Asi tušíte, jak takový večer může skončit a zlá předtucha se beze zbytku vyplní. To zas budeme zítra čerství...
PÁTEK
Noční deštík lehce zkropil bolkówský kemp, což nám letos ani trochu nevadilo, protože jsme přijeli vyzbrojeni dvěma velkými altány, pod kterými jsme mohli nerušeně konverzovat i konzumovat až do ranních hodin. Okolo půl jedenácté, kdy už nás ze stanů vyhnalo vedro, tedy absolvujeme podobnou proceduru jako předchozí den, tedy snídaně v Hacjendě a nákup drinků v Dinu. Zoufale sami sebe přesvědčujeme o tom, že nám nakoupené množství vystačí i na další dny (a opět se nám to nepodaří). Čistotnější jedinci absolvují sprchu, ti punkověji založení povětšinou vymění jen ponožky či spodky a jedeme nanovo. Vyrážíme přece letos poprvé na hrad!
Původním plánem bylo přijít okolo šesté večerní už do rozjetého programu, ale ouha! Vzhledem k technickým potížím při zvukových zkouškách nabral časový plán už od začátku více jak dvouhodinový skluz. Takže i přes pozdní příchod na hrad přicházíme na úplný úvod setu zahajovací kapely, kterou je estonský projekt Bedless Bones. One-woman projekt zpěvačky Kadri Sammel (na pódiu doplněný hostujícím perkusistou) je zajímavou směsí darkwave a atmosférického IDM s občasnými tribálními motivy a je s podivem, že si její hudba prozatím nenašla více příznivců. Na éterickou plavovlasou Kadri v nápaditém futuristickém oblečku je navíc tuze hezký pohled, takže vyhrazená čtyřicetiminutovka příjemně ubíhá. Pokud jste doposud neměli příležitost slyšet některé z jejich tří vydaných alb (u labelu Cold Transmission), rozhodně jim dejte šanci.
Bedless Bones - Realign and Reign (živě na Castle Party 2022)
Bedless Bones nakonec hrají jen něco přes půl hodiny, a o pauze se technici překotně snaží vše připravit co nejrychleji a zmírnit časový skluz. My se mezitím věnujeme obhlídce prvého nádvoří, které doznalo jedinou změnu, a tou je absence prastarého dřevěného přístřešku, umístěného léta pod hradní zdí. Druhou změnu registrujeme až s příchodem dalšího vystupujícího na scénu - po řadě let už jednotlivé kapely nejsou vyhlašovány uvaděčem.
Pětičlenné polské těleso Łysa Góra přísahá na fúzi metalu s folkem, což řada přítomných oceňuje bouřlivým aplausem od samého začátku. U mne se jejich tvorba v kombinaci s polskými texty od začátku poněkud míjí účinkem, takže po dvou skladbách volím taktický ústup do kempu pro zapomenutou paměťovou kartu do fotoaparátu (což mě obzvlášť u Kadri z Bedless Bones trochu mrzí).
Před dalším vystoupením jsem už ale zpátky na značkách. Po mnoha letech tak mám možnost vidět zasloužené legendy žánru, kterými jsou britští Sex Gang Children. Pamětníci Batcave éry se v Polsku představili ve čtveřici, dobře naladěný a hlasově stále dobře vybavený Andi Sex Gang svůj expresivní vokál doplňoval sugestivními gesty nebo hrou na akustickou kytaru. A opět se potvrdilo staré pořekadlo, které tvrdí, že některé kapely by měly navždy hrát jen v klubech. Temné experimentální skladby v převážně pomalých tempech a slunce v plné polní k sobě zkrátka nepasují a hutná atmosféra, kterou Andi a spol. dokáží navodit v klubovém přítmí, se prostě neměla šanci dostavit. Přesto se kapela dočkala nadšených ovací po každé odehrané skladbě a o potlesku po závěrečné (a očekávané) "Sebastiane" to platí dvojnásob.
O následujícím vystupujícím, polské formaci Bokka, jsem až do jejich pátečního vystoupení nikdy neslyšel. A pomyslně si za to zpětně dávám pár facek, protože se jedná o můj osobní vrchol letošní Castle Party. Čtveřici, existující od roku 2013, se daří celou dekádu úspěšně tajit identitu jednotlivých členů a proto i bolkówský set odehrála v originálních maskách. Jejich tvorbu nelze příliš jednoduše zařadit, jedná se o naprosto svébytný mix elektroniky, synthpopu, alternativního rocku či postrocku. To vše doplňuje vynikající vokál zpěvačky, který vzdáleně připomíná Karin Dreijer (The Knife, Fever Ray).
Kapela přijela propagovat své čtvrté album "Blood Moon", takže při jejich vystoupení byla za hudebníky zavěšena velká maketa Měsíce, jejíž instalaci před samotným setem jsem se zlomyslně ušklíbal. Ovšem s přicházejícím soumrakem a působivým nasvícením do bílé či temně rudé musím uznat, že se jednalo o prostředek pro dokonalé dokreslení atmosféry. Z aktuálního alba kapela nakonec odehrála celou polovinu setu, včetně singlovek "900" či "How... It All Ends". Uhrančivý zpěv a bezchybné instrumentální výkony muzikantů (především vynikajícího kytaristy) mě donutily zhlédnout celé vystoupení v němém úžasu.
Bokka - 900 (živě na Castle Party 2022)
Další položkou v programu je polská formace Me And That Man. Spolek vyznávající temné country a bluesrock, či 'southern gothic' (jak svůj styl nazývá sama kapela) je dítkem ikony metalové scény Adama 'Nergala' Darskiho, jinak frontmana Behemoth. Svérázná hudební tvorba evokující nálady Johnnyho Cashe nebo také Nicka Cavea je doposud zachycena na třech dlouhohrajících albech. Vedle Nergala je hlavním tvůrcem zvuku kapely v Polsku domestikovaný Anglán John Porter a ani on na bolkówském pódiu nechyběl. Už jsem zažil několik podobně laděných hudebních vystoupení, ale Me And That Man došli v zachycení temnoty při zachování mamutí porce energie rozhodně nejdál. Nemusím asi zmiňovat, že instrumentální výkony byly parádní a pohled na čtveřici seřazených strunobijců jištěných bubeníkem, zpívajících o lásce a smrti ("Love & Death"), kokainu ("Blues And Cocaine") či černém chrámu ("My Church Is Black") byl monumentální. Další z vítězů letošního ročníku Castle Party a jedna z kapel, na které se v nejbližších týdnech rozhodně zaměřím.
Ti, kteří znají osobně některého ze členů Sanctuary nebo v minulých dvou letech poslouchali naše livestreamy Podroušení jistě vědí, jaký postoj zaujímáme k titánům německého darkwave/electra, skupině Blutengel. Vynechám proto obvyklé vtípky na jejich adresu a pokusím se zaměřit na pozitiva, která přineslo jejich polské vystoupení. Kapelu jsem měl možnost vidět naživo již několikrát, ale tentokrát jsem byl zřejmě nejméně znechucen, byť se opět jednalo o přehlídku lascivních pohybů harému doprovodných tanečnic, svítících či pyrotechnických propriet nebo obřích křídel. Pětičlenná kapela šlape jak dobře namazaný stroj a dav pod pódiem se bavil náramně. Chris Pohl je obstojný frontman a Ulrike Goldmann mu v jeho snažení zdatně sekunduje. Celý sedmdesátiminutový set jsem neviděl, ale rozhodně budu rád, pokud se bude Mr. Pohl věnovat svým méně komerčním projektům (uff, a mám to za sebou!!!).
Blutengel - Wer ist dein Meister? (živě na Castle Party 2022)
To už je ale hodinu po půlnoci. Skluz v časovém harmonogramu se podařilo stáhnout na půldruhé hodiny a je nejvyšší čas ponořit se do 'postpunkových protestsongů' britské hudební legendy New Model Army. Další dnešní kapela s více jak čtyřicetiletou historií, v tomto případě podpořená patnácti řadovými alby a bezpočtem singlů a ípíček. Frontman Justin Sullivan ani po letech neztratil svou vokální naléhavost a zvukový tlak, který dokáže kapela vyvinout - ať už frontman drží v ruce elektrickou či akustickou kytaru - je neuvěřitelný. Přesto, že samotný koncert trval do půl třetí a nohy vehementně protestovaly, energie valící se z pódia a chvílemi až rituálnost okamžiku (v momentech, kdy se ke slovu dostaly doprovodné kotle) mě nepustily z nádvoří. Další skvělé vystoupení na závěr už tak plnotučného dne. A to jsme teprve v polovině festivalu!
...pokračování příště...
Fotky z prvních dvou festivalových dní najdete níže, pár fotografií ze středečního warm-upu potom v naší fotogalerii.
Komentáře
Za mě oproti loňsku spíše sklamání. Po výborném čtvrtku naštval v pátek nepříjemný časový posun a sprasený zvuk New Model Army (ne opravdu se takto nezvučí postpunková kapela). V sobotu pak chybějící kapely. PS Screaming Dead coverovali Paint It Black už někdy v roce 1983 i Tony McKormack jí později zařadil do repertoaru Inkubus Sukkubus. Na Youtube se dájí porovnat obě verze z Castle Party.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.