Ezechiel: Snad žádné WGT jsme nestrávili tolik času v té zpropadené Volkspalast-Kuppelhalle jako letos. Proč sem proboha pořád dávají ty plnokrevné kapely, když nakroutit tu zvuk je pro sound engineery vyloženě martyrium? Neofolkové nebo ambientní umělce by tady člověk i pochopil, ale proč soubory s živými bicími? No co už, postpunk/darkwave smečka Hapax za tu cestu stojí. Už proto, že názory na jejich vystoupení se různí – od škatulky „jako fajn, ale celkem nuda“ až po „super koncert!“ Nejlepší tedy bude jít si udělat vlastní názor.

Hned po vstupu do prostoru nám trochu spadla brada, protože bylo teprve něco před šestou, ale prostor natřískaný až nahoru a dozadu. Neapolská hvězda jde tedy evidentně nahoru a Hapax stačily dva tracky na to, aby dokázali, že právem. Trojici to šlapalo jak blázen, bubeník s rychlýma rukama to celé hrnul dopředu, mělo to lehkost i drive. Minimalistické artové projekce loga vlastně stačily k tomu, aby se i ve Volkspalastu udělala atmosféra, a přitom to neodvádělo pozornost od dění na pódiu. Zpívající basák Michele (který si občas odskočil k synťáku nebo zpíval jen tak s prázdnýma rukama) i kytarista Diego do toho šli celým tělem a zejména hybnější pecky typu „Truth or Lie“, „Hands“ nebo “Silvery Track“ fungovaly vyloženě super. Navíc Michele má prostě hlas, který je radost poslouchat. Pravda, pomalejší skladby se v prostoru s ne moc dobrým zvukem (navíc třetí den festivalu) sice zdály o fous delší než ve skutečnosti byly, ale naštěstí v setu převažovaly dupárny. Čili resumé – Hapax rozhodně mnohem víc patří do té škatulky „super koncert“.

Pavel: Nedělní program jsem načal synthpopovou trojkou Future Lied To Us, kterou jsem prozatím neměl možnost vidět. Allstar trio ve složení Vasi Vallis (Frozen Plasma / NamNamBulu / Reaper), Tom Lesczenski ([:SITD:]) a Krischan Wesenberg (Rotersand) v roce 2018 způsobilo poměrně velký rozruch svůj podařeným debutovým albem. V letošním roce se trojice vrací na scénu a po dvou singlech přichází i nové koncerty – vše s novým zpěvákem Damasiusem Venysem (Mental Exile / Mondträume). Vymazlený zvuk na začátku zachraňoval přeci jen pomalejší rozjezd setu, který se zpěvák snažil zachraňovat častým roztleskáváním. Naštěstí druhá polovina koncertu se nesla ve výrazně hybnějším duchu, který nakonec strhnul slušně zaplněný prostor Westbad. Konec dobrý, vše dobré ;)

Ezechiel:  Během přesunu do Westbadu jsme se zastavili v Moritzbastei na Blutpunch a jen tak mezi řečí okouknout jednu z mnoha hudebních tváří Daniela Myera, projekt DSTR. Hned první track šlehnul do klubu tak skvělým zvukem a silnými melodiemi, že nás to i přes jiné plány tak nějak vcucnulo dovnitř. Danielův zřejmě nejmelodičtější projekt měl totiž live fakt koule, sám frontman v sobě držel tlak papiňáku, řezal do kotle jak hluchý do vrat, zpíval i řval a vlastně nedal publiku jinou možnost než se chytit na stejnou notu. Zejména milci futurepopových či jinak electro/popových smeček typu VNV Nation nebo Covenant byli v rauši (hlavně třeba u „Leaving Ground“). A ano, dočkali jsme se i toho extra povedeného coveru „Lucretia My Reflection“ (tentokrát s kamarády Frankem a Danem). Vlastně se nám ani nechtělo přesouvat pryč, ale po zkušenostech z předchozích dnů jsme nemohli pokoušet, že se nedostaneme na další štaci. Kdybychom tak byli bývali věděli…
 

Pavel: I druhý nedělní koncert byl v mém rozvrhu v temně elektronickém duchu. Tentokrát jsem byl zvědavý na jednočlenný německý projekt Fïx8:Sëd8, který se, na rozdíl od Future Lied To Us, soustředí na modernizaci osmdesátkového ducha EBM. Pódium nazdobené několika figurínami, divadelní stylizace trpícího pacienta přivezeného klávesákem na kolečkovém křesle, polořeznický rubáš a kápě se škraboškou přes obličej. To byly propriety, které musely evokovat podobnou stylizaci Placebo Effect, vzdáleněji Skinny Puppy. I po hudební stránce jsme nebyli daleko od „štěněčího“ soundu, kdy frontmanův silně zkreslený vokál vládl nesmlouvavým, a tu a tam i výrazně atmosférickým skladbám. Velmi impulzivní projev, kterému dva klávesáci v pozadí nemohli stačit, nakonec vyvrcholil v rituální sejmutí škrabošky a závěrečnému odvozu na křesle do zákulisí. Předtím bylo ale zcela zřetelné, že jak sám Martin Sane, tak i plný klub Haus Leipzig, byl s výslednou náladou v sále, po silně ovlivněném, ale ve výsledku svojském a suverénním setu projektu, spokojen.  

Ezechiel: Jedním z hlavních důvodů, proč jsme se ocitli na Boytronic ve Westbadu, byla motivace zajistit si místo na následující S.P.O.C.K. Nicméně vědět, co nás čeká, zůstali bychom v Moritzbastei na DSTR. Nešlo až tak o styl Boytronic jako takový – celkem předvídatelně jsme surfovali na vlnách 80. let s občasnými plavbami třeba někam k Dead or Alive. Nicméně s přibývajícím večerem se stále jasněji odhalovalo, že  trojice své nápady těží víc, než by bylo zdrávo a tohle opakování zbytečně natahovalo skladby až na neúnosnou mez. Ono slyšet stejný refrén třeba posedmé za sebou, na to už člověk musí být vážně fanoušek.

Je pravda, že oba dva zpěváci (jak ten v triku Abba, tak ten s imagí a‘la Eldtrich v 80s) věděli, co dělají, dvojhlasy jim ladily pěkně, a i padista/kytarista vzadu se činil (ovšem žádné divočiny, jen jemné vyhrávky). Dlouho byste ale hledali kapelu, která je naživo takhle nesympatická – tohle nebyla taková ta příjemná osmdesátková manýra s nadhledem, ale křečovitá póza jak z televizních socialistických vystoupení Petry Janů pro mladé – zkřivená happy face, hecovačky, roztleskávačky, prostě brrr… a ani Westbad se na to nějak extra nenachytal. Půl hodiny by se to asi dalo přežít, ale tohle trvalo půl věčnosti. Tak snad ti S.P.O.C.K. budou stát za to…

Boytronic - Time After Midnight (živě na WGT 2022)

Nephilim: 43 let. Přesně tak dlouho se na scéně pohybuje britská postpunková legenda And Also The Trees. I když nejsem bůhvíjakým znalcem jejich obsáhlé diskografie, chtěl jsem naživo zažít atmosféru jejich koncertu. Kapelu jsem viděl vlastně ještě předtím, než jsem dorazil do Kuppelhalle - kompletní sestava totiž postávala u jednoho z bočních vchodů a oddávala se nikotinu. Uvnitř pak čekal našlapaný sál, který evidentně věděl, proč přišel.

And Also The Trees rozhodně nejsou kapelou na první poslech - jejich komplikovaná a mnohdy až jazzově laděná tvorba nemusí sednout každému. Téměř půldruhé hodiny trvající vystoupení zahájila letitá kytarová náladovka "Slow Pulse Boy". Kytarista Justin Jones, který koncert zahájil sám na pódiu, byl ústřední postavou celého pětičlenného ansámblu. Mikrofon pak obsluhoval jeho bratr Simon, jenž své zhudebněné básně silně ovlivněné neoromantismem a anglickým venkovem procítěně deklamoval za doprovodu skvěle sehrané kapely. V tu chvíli mě napadla podivná, leč pochopitelná paralela s koncertem The Damned na WGT před jedenácti lety: Jednalo se totiž o podobně profesorsky zahrané vystoupení, kterým AATT názorně předvedli zástupům svých následovníků, jak by měly koncerty vypadat.

Ztichlý sál si užíval zasněné kompozice, aby vždy v pauzách vybuchl v ohromující aplaus. Kapela uváženě volila skladby z celého období existence, takže došlo třeba na čtvrtstoletí starou kytarovou exhibici "Brother Fear", nebo ještě o dekádu starší "The Suffering Of The Stream". Když se po sedmdesáti minutách kapela odporoučela do zákulisí, bylo jasné, že je nadšený dav nenechá odejít bez přídavku. Úplný závěr koncertu obstarala letitá hitovka "Virus Meadow", která právě nyní zažívá milou reinkarnaci v podobě coveru švédských O+her. Podtrženo a sečteno: Dokonale odehraný koncert pro pozorné publikum, všeobjímající pocit souznění zůstává ještě dlouho viset ve vzduchu.

And Also The Trees - Virus Meadow (živě na WGT 2022)

Pavel: Možná za to mohla nahromaděná únava po více než desítce absolvovaných koncertů, možná atmosférická fronta, která se v tu chvíli proháněla nad Lipskem, možná i příliš velké očekávání, které jsem z koncertu mých milovaných Collection D'Arnell-Andrea měl. Svébytná francouzská formace, která existuje od roku 1986, ve své tvorbě kombinuje vlivy rocku, coldwave, neoklasicky i darkwave. Jsou pro mne elegantní, v dobrém slova smyslu francouzskou odpovědí na italskou fatálnost Kirlian Camera, britskou dekadentní eleganci Attrition a americkou zasněnost Black Tape For A Blue Girl. Sedmičlenná skupina, která v posledních letech funguje spíše sporadicky, nastoupila na prkna městského divadla v sedmičlenném složení, kdy zpěvačku doplňovali dva klávesáci, kytarista, basák a houslista s violoncellistou. Septet překvapil poměrně energickým podáním svých skladeb, které díkyy tomu v mých očích ztratily onu výjimečnou křehkost. Koncert nebyl vůbec špatný a zaplněný sál divadla po právu kapelu na závěr vyprovodilo potleskem ve stoje. Jen asi já osobně jsem se setkal s milovanou kapelou v nejhorším možném momentálním rozpoložení. Tímto se Jean-Christophovi Goleau a spol. omlouvám a vzkazuji, i tak vás miluji!

Ezechiel: Okay, jdeme na to. Čas nazrál, publikum se nahrnulo před stage Westbadu a trojice ve vesmírných kombinézách přibíhá na pódium. S.P.O.C.K. se rozestavili v klasické sestavě: zpěvák (a zakládající člen) Alexander vpředu, jištěn po stranách dvojicí krotitelů synthů Valdi / Johan na vyvýšených platformách. Silný začátek a už to jelo – "Mr. Spock's Brain", skvěle nadupaný minimal "Electric", jemnější "E.T. Phone home", "All E.T..'s aren't nice"... prostě všechno, jak to známe z desek. Pravda, oproti poslednímu setkání to byl mnohem menší spektákl (žádné letušky nosící pití, hostující postavy ze sci-fi filmů), ale stejně to hrálo jak ďas, nechyběla kytarová sóla hraná na přenosné klávesky (které v našich končinách proslavil Michal David), osmibitové pumelenice kopaly víc než Golden Axe... určitě to bylo z jiného vesmíru, ale sem se to hodilo.

Ale ani o ten jejich humor nebylo nouze – třeba když frontman mezi skladbami poznamenal, že v Lipsku hrají už podevatenácté, ale že to není proto, že jsou staří, ale protože mají rádi Lipsko. A že oproti VNV Nation jsou tu stejně pořád nováčci. S těžkým srdcem tedy necháváme Westbad za sebou ještě před Klingonskou nakládačkou (zrovna za Alexanderova proslovu, děkujícímu všem, kteří přišli a vyprodali klub, čímž dokázali, že "budoucnost synthpopu je zachráněna"). Je to nešikovné načasování, nicméně riskovat, že se nedostaneme na Garyho Numana, prostě nemůžeme.

Pavel: Snad o žádné kytarové kapele se toho na scéně na přelomu první a druhé dekády 21. století nenapsalo tolik, jako o newyorských Blacklist. A oprávněně - jejich debutová deska "Midnight of the Century" v sobě nenuceně spojila moderní postpunk, temný rock a pravověrnou gotiku, a v mnohém připomněla nejlepší léta The Chameleons, The Church, The Cult, nebo The Sisters of Mercy. Bylo překvapením, že předák Joshua Strachan hned poté kapelu poslal do kopru a věnoval se hromadě dalších projektů, jako například Azar Swan nebo v poslední době projektu Meridiane, který založil s Pieterem Nootenem z Clan of Xymox a Warren Defever z His Name Is Alive. O to větší překvapení bylo, když před pár měsíci Blacklist ohlásili návrat na scénu a koncert na WGT měl být triumfálním stvrzením tohoto faktu. Jenže nebyl. A nebylo to chybou kapely, která nastoupila v šestičlenné sestavě se třemi kytarami, basou, klávesami a bicími. Fanoušci o set Američanů prostě neměli takový zájem, což díky poloprázdnému secesnímu prostoru Kuppelhalle přineslo ještě nepříjemný odraz zvuku od akusticky nepříliš vhodného prostoru. A přitom kapela přehrála staré i nové skladby s razancí, vokál frontmana byl suverénní, a skladby téměř vždy měly silný melodický háček. Je to škoda. Navíc podobné situace jsem byl bohužel svědkem i o den později v rámci koncertu Whispers In The Shadow. Ale to ještě moc předbíhám. Je čas vyrazit na noční představení Garyho Numana!

Blacklist - The Final Resistance (živě na WGT 2022)

Ezechiel: Ač to může znít neuvěřitelně, za celých 29 pokračování se Gary Numan na Wave Gotik Treffen ani jednou neukázal. A právě tahle oznámená premiéra byla tím chybějícím "wow", na které jsme při postupném odhalování letošního line-upu čekali. Ostatně, Garyho premiérový koncert v Praze, který jsme tak trochu spoluspáchali, byl vpravdě královský. Nojo, ale bude to fungovat i jako popůlnoční překvapení v jednu ráno ve velké Agře?  To se musíme dozvědět a proto jsme se prošťouchali dopředu na levé křídlo pod pódium a aniž bychom to tušili, stojíme tak přímo naproti místu, kdy na boku stage usedá na zvukařské casy hřivnatá Gemma Numan s dcerou Raven, aby měly show z první ruky.

Ale to už uvaděč představil hlavní hvězdu a naše pozornost se přesunula na střed pódia, do údolí mezi prakťáky s bicími vlevo a prakťáky se synťákovými hradbami vpravo. Oba posty byly za zvuku intra rychle obsazeny, přední linii zabrali dva holohlaví ohýbači strun v dlouhých suknicích s ladícími bílými nástroji, kteří celkovou vizáží ze všeho nejvíc připomínali chrámové služebníky Thótha. O dobré dvě hlavy menší frontman na sebe nedal dlouho čekat a mašina se mohla rozjet. Pokud to nebylo jasné už během úvodní "Intruder", následující "Love Hurt Bleed" to potvrdila – jsme sice v Agře, ale hraje to naprosto fantasticky. Souzvuk basy, kytary a synths byl tvrdý jako faraonův hněv; stěna hluku, o kterou by si člověk mohl nabrousit obětní srp, ale přitom zůstala zvukově čitelná jak noční nebe nad Nilem. Jasně, část z toho určitě dokrmovaly podkresy, ale stejně – neuvěřitelný. Gary byl ve skvělé vokální kondici a zřejmě i dobré náladě, protože tancoval jak kobrou kousnutý, tu si vzal kytaru, tu vyrazil potrápit synťák ukrytý na zadní straně. A že je to šlapalo jak blázen, potvrzoval i letmý pohled vedle pódia, kde paní i slečna Numanovy už dávno neseděly, ale pařily o sto sedm a zpívaly s pantátou každičké slovo. Tohle jejich vzájemné propojení jako by dávalo koncertu nějakou zvláštní energii navíc. Celkem brzy jsme se v setu dostali k povinným klasikám "Metal" a "Cars", bez kterých by to nešlo, ale brzy jsme se zase měli ponořit do orientálního postapokalyptického světa posledních Numanových desek.

Ale i přesto, že Garyho nejznámější fláky zazněly v první třetině, koncertu postupem času nepadal řetěz, ale naopak začal ještě víc gradovat. Svislá světla s kruhovými průřezy kreslily na backdrop něco, co připomínalo vitráže gotických katedrál, a pohyby kytaristy s basákem začaly být čím dál hadovitější a uhrančivější. Právě tahle dvojice se postarala i o trochu nečekané zvraty, kdy se kupříkladu kolem Garyho nohou ovíjející basák doplazil až ke kytaristovi a vysloužil si od něj pusinku. Okay, jedeme dál, přes "A Prayer for the Unborn" až ke klenotu "My Name Is Ruin" (jen škoda, že tu s Raven nebyla i Persia...). V tomhle tracku – a vlastně v celém vystoupení – bylo vidět, že i přes veškerou energii a velkou dávku volnosti to bylo všechno dokonale muzikantsky secvičené. Celé těleso dokázalo naprosto přesně ve stejný zlomek vteřiny ztichnout – žádná přeznělá struna nebo špatně zatlumený činel. Brzda ze 100 na úplnou nulu, všichni v jediný okamžik strnou, světla jdou dolů, kratičká pauza, nádech, a už radlice zvuku zase hrne a světelné veletoče jedou z nuly zpátky rovnou na sto. Neskutečný! 

Po "elektrických kámoších" to vypadalo na konec,  ale kytarový riff  z "The Fall" (hurá!) ukazuje, že se přídavku dočkáme. Kapela je zpátky a pokud jsme si mysleli, že už to víc napálit nejde, pánové si obrazně vyhrnuli rukávy a ukázali, že jsme se pletli. Totálně běsnící barevná světla, synťáky v mezihře, které zvukem a intenzivou mlely vnitřnosti zevnitř (fakt je mimo moje chápání jak TOHLE sakra dělá) a opět totální zvrat – ze světelné palby byl najednou celičký prostor v úplné tmě, pouze na Garyho bílé kontra. Frontman v éterické bílé z jiného světa pološepotem prohodí "Lost and unloved a forgotten "messiah" a už to zase perou do plnejch. Ani notně pokročilá ranní hodina, ani klidná "Everything Comes Down to This" ale dav či kapelu neutahala. A tak se Gary Numan vrátil na stage potřetí.

Na svižnou "The Gift" se velekněz-kytarista snažil z naší strany dostat mezi lidi a nejspíš si s davem střihnout nějaké dervišské tance, ale securiťáci ho drželi mimo a nenechali ho proniknout. Jeden druhému se snažil naběhnout, což byla sranda pozorovat, ale nakonec to skončilo 1:0 pro security a poražený Imhotep se s kletbami musel vrátit na pódium. Úplně poslední zazněla "The Promise", a po ní (a huronských ovacích) už v publiku zbylo energie leda tak na to si někam sednout a dát si pivo. Tohle totiž byla show, která šla na dřeň. Bylo to velké, bylo to to nahlas, tvrdé, ale melodické, barevné, absolutně profi a absolutně boží. Navíc pořád bylo na co koukat. Pro mne s naprostým přehledem nejlepší vystoupení WGTčka a nejspíš nejlepší koncert za poslední roky vůbec. Opět nemám dost klobouků, které bych smeknul. Díky, Gary!

Pokračování příště...