První část reportu z letošního Wave Gotik Treffen.
Ezechiel: Říká se sice, že odříkaného chleba největší krajíc. Jenže čekat tak dlouho na pravidelný návrat "domů", do temné náruče největšího gotického festivalu na světě, to není žádný med. Důvody, které všichni známe, ale poprvé od roku 1992 umlčely sérii Wave Gotik Treffen a daly festivalu na dva roky stopku. A upřímně, ještě začátkem roku by si asi jen málo optimistů vsadilo stříbrňák na to, že se letos WGTčka opravdu dočkáme. Ostatně, organizátoři to neměli zrovna snadné a když se konečně vypořádali s následky COVID pandemie a mohli letošní WGT potvrdit, přišlo dohadování s městem ohledně možného ubytování ukrajinských uprchlíků do prostoru Agry, což by konání festivalu znemožnilo. Ale nakonec všechno dobře dopadlo (pro všechny).
Co udělá dvouletá pauza s takovým festivalem? Jak to promění celkový zážitek? Co kapely i návštěvníky? Budeme to vlastně ještě všechno umět? Mnoho takových otázek nám vířilo hlavou, zatímco se datum letnic blížilo. Nicméně už zkušenost s nákupem lístků ukázala, že obavy z nějakého překotného vývoje by byly liché. Systém prodeje lístků totiž zůstal zpátky o dobrých deset let – žádné elektronické vstupenky, QR kódy, Wallety, prostě žádné moderní vymoženosti. Pokud chcete lístek, pak jedině pěkně bankovním převodem a nechat si ho fyzicky poslat poštou. Jenže pokud nejste z Německa, pořadatelé nemohou garantovat, že vám vstupenka za 8 týdnů stihne dorazit a pro jistotu vám ho tedy nepošlou. Máte tak jedinou možnost – vytisknout si fakturu a spolu s ostatními si vystát frontu na jediném místě před Agrou, vyzvednout si lístek, a ten pak v některé z po městě rozházených budek proměnit na náramek. Vlastně není divu, že tenhle poněkud předpotopní způsob prodeje vzbudil mezi návštěvníky na internetech takové rozčarování (zejména v kombinaci se zdražením lístků o 30 euro).
Ale procesy stranou, je čtvrtek odpoledne a my konečně poprvé od roku 2019 zase dýcháme lipský vzduch. A je to boží.
ČTVRTEK
Nephilim: Letošek byl pro nás výjimečný i v dalším ohledu: Poprvé jsme totiž přicestovali už ve čtvrtek. Warm-upový program sice není bůhvíjak bohatý, ale dává nám to možnost v klidu nasát atmosféru města, které během WGT uhrane každou černou duši, ať je tu poprvé nebo podvacáté. Po vyřízení nezbytných formalit a zabydlení ve strategicky výhodné lokalitě (rozuměj na dohled od vlakového nádraží) vyrážíme vycházkovým tempem do Moritzbastei, která dnes nabízí spontánní karaoke mejdan nazvaný Electro All Stars. Pokud teď marně lustrujete Google, tak vězte, že se jedná o volné seskupení kolem domácích muzikantů, vedených Danielem Myerem. Ten také obsadil jednu z laptopových baterií a spolu s Krischanem Wesenbergem (Rotersand, Future Lied To Us) a Nikem Kotzschem (DSTR, Gimme Shelter). Před nimi potom postupně preludovala partička spřátelených muzikantů, kteří dodávali vokální linku některému z notoricky známých hitů. Věřte nevěřte, ale tahle elektronická taškařice, při které se výborně bavilo jak publikum, tak samotní protagonisté, se ukázala být tím nejlepším otvírákem akce - ostatně Electro All Stars zahajují WGT už hezkých pár let.
Už slavnostní nástup (Vangelisovo "Conquest of Paradise") a rozehřívací dvojice ("Here Comes The Rain Again" od Eurythmics následovaný Bowieho "China Girl") ukázala, že dnes je hlavním mottem zábava. Isaac Howlett z Empathy Test předvedl povedenou verzi Bunnymenovského "The Killing Moon", po němž následoval Erk Aicrag (Hocico) a výborně naboosterovaná verze "Smack My Bitch Up" od Prodigy. A když Frank Volmann (Frank The Baptist) spustil svou interpretaci Toma Jonese, šel jsem si odskočit, ale do natřískaneho sálu už jsem se nazpět nedostal. Nevadí, hudební potravy je před námi ještě dost, druhou půlku vystoupení tedy dokončí kolega.
Erk – Smack My Bitch Up (Electro All Stars pre party)
Ezechiel: Pokračovalo se nejen průřezem 80. lety („Don't You (Forget About Me)“ od Simple Minds, „Sweet Dreams“ v podání Franka Volmanna, jejich společný duet „Shout“ s Erkem, který pak volně přešel do své latinskoamerickým spiritem nakopnuté verze„White Wedding“), ale i třeba pozdravy a vzpomínkou na Borise Maye z Klangstabil a současnějšími fláky (povedená verze „Not in Love“ od Dorain (jinak z formace Riga) s Danielem Myerem nebo její podání „Dark Allies“ od Light Asylum). Pravda, ne každý track sednul každému interpretovi, ale tady to vlastně bylo tak trochu jedno. A na druhou stranu, třeba Isaac z Empathy Test a verze „In The Air Tonight“ (šibalsky servírovaném na beatu „Closer“) patřila k tomu nejlepšímu, co se za celé WGT dalo slyšet. Tehdy po ikonickém přechodu na kotle vybuchla snad celá Moritzbastei. Škoda, že se nahromaděné drinky začaly neúprosně dožadovat pozornosti, protože jak naznačil pan kolega – kdo jednou koncertní prostor opustil, toho už ochranka zpátky nepustila. Je tedy čas přesunout se na hostel party. Nicméně souhrnem – čtvrteční warmup program zafungoval skvěle. Byly tu hitovky, byl tu humor, přátelská uvolněná atmosféra karaoke večírku s kámošema, švihák Dan von Hoyel (Harjmjoy, Titans) před svými vstupy ukazoval publiku fotky koček z telefonu… prostě dobrý začátek.
PÁTEK
Ezechiel: Viktoriánský piknik. Už samotné slovní spojení vám může na rtech vyloudit jízlivý úšklebek. Zvlášť pokud máte kořeny prehistoricky zapuštěné v punku. Hromady lidí v nákladných róbách, kteří se sejdou v parku jen aby se předháněli, kdo vypadá víc jako nadýchaný dortík a ještě se u toho nechávali fotit? No děkuju pěkně… A pak tam jednou řízením osudu (a ginu s tonicem) dorazíte. A ano, rozhodně tu najdete nemalou část osazenstva, kteří už od pohledu nepřijeli kvůli WGT a jejich outfity nejsou nic víc než jen kostým (byť krásný, náročný a nepochybně nákladný). Ti tu mají svoje skupinky, kde se vzájemně obdivují a áchají. Všude po cestičkách je navíc přelidněno běžnými obyvateli Lipska, kteří vytáhli s rodinami do parku jako do zoo, fotit si ty roztodivné tvory (často bez ohledu na to, jestli o to dotyční tvorové zrovna stojí, nebo se zrovna neládují svačinou). Čili potud se obavy potvrzují.
Na druhou stranu je dlužno dodat, že tu sedává i velká část skutečných návštěvníků festivalu, kteří prostě jen vytáhli svoje outfity, drinky a jídla a šli si do parku udělat si piknik s lidmi, které třeba od poslední akce neviděli. A tam je to naopak příjemné setkání, atmosférou ne nepodobné piknikům na PGT, kde jsou okolní maškary tak trochu navíc (a tak trochu pro srandu). Čili dobře, uznávám – přes poněkud snobsky znějící název může být i Viktorianisches Piknik vlastně příjemnou kratochvílí, kde můžete potkat fajn lidi. Třeba pořadatelku švédského Subkult festivalu. Skål!
Nephilim: Nejsem piknikový typ a navíc jsme se po včerejší merendě, proložené návštěvou tanečního klubu Darkflower, řádně doupravili na hostelovém pokoji. Na denní světlo tedy vycházím až před půl pátou odpolední a mířím do nedalekého komplexu městských lázní (Stadtbad). První páteční položkou je pro mne toskánská dvojka Cirque D'Ess, kterou jsme loni na podzim pozvali do Prahy k Linea Aspera, abychom poté jejich set (a celý večer) s lítostí byli nuceni zrušit. Holohlavý Ryo Nubeat za klávesami a extravagantní zpěvule Miriam Ssam s jasně zelenou kšticí a balerínovskou sukýnkou věnovali podstatnou část svého setu skvělé loňské desce "Black Synthetic And Dense", kterou hned několik redaktorů Sanctuary.cz označilo za jednu z nejlepších nahrávek loňského roku (recenzi čtěte ZDE).
To, co se z nahrávky dalo pouze tušit, se naživo plně potvrdilo – Miriam disponuje parádním a jistým hlasem, dokáže jak zlověstně šeptat, tak pořádně zařvat, když se to hodí. Největší aplaus zcela nepřekvapivě sklidila klipovka "A Spooky Host", u které jsem konečně dokázal rozkódovat tajuplný cinkavý zvuk, který během skladby zpěvačka vyluzovala... na dílenské nářaďové klíče!
I další vystupující duo dorazilo z Itálie, i když v tomto případě se pro mne jednalo o téměř neznámé jméno. Shad Shadows pocházejí ze středoitalské Ravenny, fungují osm let a na kontě mají čtyři dlouhohrající alba, přičemž to poslední, nazvané "Prismatic", vyšlo letos v únoru. Naživo se jednalo o temný synth/coldwave s lehkým dotekem italodisca, který doplňovala stylová synthwave projekce. Oba protagonisté – jak blondýnka Alessandra, tak černovlasý Luca – obsluhují synťák i mikrofon a o vokály se poctivě střídají, takže jejich set neměl tendenci sklouznout k monotónnosti. Milé překvapení a první objev letošního WGT. Sám sobě si na místě slibuji, že se jejich tvorbou budu muset prokousat trochu důsledněji.
A do třetice dvoučlenná formace (ostatně, těch bylo letos na WGT nejvíc za celou éru, co akci navštěvuji – jedná se o trend, nebo dnes kapely zakládají jen partnerské dvojice?). Berlínští NNHMN jsou kometou posledních let a na jejich vystoupení jsem byl zvědav z několika důvodů: Zda dokáží energii, která pulsuje všemi doposud vydanými nahrávkami, přenést i na pódium a také jestli se nejedná o bohapustou kopírku slavnějších žánrových kolegů Boy Harsher. Lee a Michal sice kráčejí po stejném chodníčku, ale cestou si dovolí odskočit třeba do 70s disca jako vystřiženého z repertoáru Donny Summer, nebo třeba do hlubin dřevního darkwave. Oběma nohama ale jejich tvorba stojí pevně zabořená v módním berlínském coldwave/techno soundu, a tak si už při druhé skladbě poctivě podupával celý (a velmi slušně naplněný) sál.
Cingrlátky ověšená zpěvačka Lee při interakci s publikem nijak neexcelovala a při oznamování skladeb působila spíš stydlivě a nesměle, ale v kontrastu s tanečním nášupem to jako celek působilo velmi sympaticky. Kapela nabídla průřez svojí singlovou a EP diskografií a došlo třeba na aktuální klipovku "Omen" z minidesky "For The Comfort Of Your Exstazy", která vyšla jen pár dní před WGT, nebo na zřejmě největší dosavadní hit "Cold Eyes". A Stadtbad kapele naprosto zaslouženě zobal z ruky. Pokud budete mít možnost kapelu někde naživo odchytit, rozhodně to udělejte!
NNHMN - Cold Eyes (živě na WGT 2022)
Ezechiel: Teď už ale hurá do Volkspalastu na řádnou kozlí mši. Hned po vstupu do sálu bylo jasné, že The Devil & The Universe táhnou. Bylo plno až nahoru na schody, a přestože tenhle kopulovitý prostor je vůči zvuku kapel dost nepřátelský (okamžitě naskakuje trochu bolestivá vzpomínka na zdejší koncert The Soft Moon), rakouskému triu to hraje. Pohled na jejich zvukaře sice prozrazoval, že je za tím asi dost práce a nervů, ale fungovalo to a odezva lidí to potvrzovala. Silný rozjezd se poměrně rychle dostal do otáček s hitovou „Danaus Plexippus“, která nakopla celý Volkspalast. Prostor se rozvoněl okultismem při „Stygian“ a to už si posluchači podupávali skoro tak silně jako stepující jeptišky z projekce. Za zmínku stojí i šlapavá „Goatopia“, dav nadšeně zařval při prvních tónech stařičké „NOD“ a už se nepustil až do konce. Znovu a znovu jeden žasnul, jak strhující show se dá udělat i bez zpěvu, jen za pomoci několika nástrojů a dobře secvičených perkusí.
Před závěrečnou inkantací jsme se ještě trochu pohoupali na "Kalis Tongue", abychom si dali klasickou závěrečnou palbu „What Time Is Love“, tentokráte doplněnou hostujícím tančícím jednorožcem s ukrajinskou vlajkou. A jako dezert? Čarodějnický rave „The Church of the Goat“. Krásná práce, pánové. Take me to to Church of the Goaaat….
Po přesunu skrze brutální bouřku a rychlém zjištění, že nudle u Agry jsou ještě hnusnější, než si je člověk pamatuje, byl čas vmezeřit se do sálu a omrknout vystoupení IAMX. Naštěstí jsme od kolegů, kteří tohle vystoupení viděli den předtím v Praze, věděli, co nás čeká, protože upřímně, pokud se někdo natěšil na klasický koncert, musel být dost zklamaný. V průběhu vystoupení to ostatně potvrzoval i čím dál řidší dav pod pódiem. Bylo totiž přinejmenším nepřesné až zavádějící tohle vystoupení avizovat jako IAMX. Tohle byl čistě Chris Corner (jasně, můžete namítnout, že Chris = IAMX, ale vydržte, kam tahle myšlenka míří), jeho hraní s efekty, a tak trochu karaoke na motivy vlastních písní (zvukově a strukturou poněkud minimalizovaných). Set, ve kterých skladby IAMX sloužily spíš jako kostičky stavebnice, se kterými si principál s velkými sluchátky dělal, co chtěl.
To všechno (a hlavně radost z efektů na vokálu) často vedlo k tomu, že skladby vlastně nebyly moc poznat, dokonce ani u hitovek typu „After Every Party I Die“, a Chrisovi nebylo moc rozumět ani mezi písničkami. Hlas tu sloužil spíš jako plocha a hudba ve středních tempech jako hřiště pro hlavního a jediného aktéra, kterou modifikoval DJskými triky (filtry, stutter). Zvuk byl překvapivě dobrý, světla vyloženě super, to všechna čest. Nicméně člověk se nemohl ubránit dojmu, že kouká na zvukovou exhibici až onanii. Trochu se to zlepšilo ke konci s „President“ a závěrečnou „Nightlife“, které byly jakž takž k poznání, ale jinak jsme tam byli tak trochu jako kulisa k Chrisově sjetému hraní s hejblátky. Jenže ono je to jako se sexem – je holt rozdíl to dělat, nebo na to jen koukat.
IAMX (živě na WGT 2022)
Pavel: Během novinářské registrace, která probíhá jen pár desítek metrů od největší koncertní haly Agra, začala hrát německá stálice Letzte Instanz. Neměl jsem v plánu jejich koncert navštívit, ale když už jsem šel okolo, na pár skladeb jsem se stavil. Typicky německý zvuk současných Neue Deutsche Harte kapel vyvyšuje v mých očích z šedivého žánrového průměru smyčcové duo (housle a violoncello). Šestice poctivě zařezávala, publikum pod pódiem živě reagovalo, vše bylo evidentně na svém místě. Byl čas vyrazit o dům dál.
O americké trojici SRSQ jsem věděl pouze to, že jejich pražský koncert s Riki byl před pár dny zrušen. A po zhlédnutí jejich koncertu v Lipsku musím konstatovat, že Praha přišla o velmi povedený večírek. Zasněné trojici vévodí zpěvačka Kennedy Ashlyn (v pokročilém stádiu těhotenství) vládnoucí suverénním vokálem někde mezi Elizabeth Frazer z Cocteau Twins a mnohem civilnějším projevem Kate Bush (ne nadarmo měl basák triko právě této britské zpěvačky). Hudebně jsme se koupali v shoegaze/darkwave vodách. Nasazení celé trojice (absolutní odevzdání se muzice ze strany kytaristky) plus funkčně vystavěný set způsobil, že plný sál Moritzbastei zobal Američanům z ruky. Za mne první plnohodnotný koncert a hned takový objev? To vypadá na zajímavě rozjetý ročník festivalu!
O tajuplné skupině Death In Rome jsem toho už slyšel hodně. Dokonce jsem zhlédl i nemalý počet jejich koncertních videí. Přesto vystoupení trojice v Lipsku bylo mé první „živé“ setkání s kapelou. Ta svou tvorbou, postavenou primárně na předělávkách popových hitů, staví na hlavu ustálený pohled na neofolk jako na výrazně seriózní hudební větev. Často navíc i politicky výrazně napravo orientovanou. Jenže když trio (zpěvák, kytarista + perkusionista) spustí stylovou verzi devadesátkového hitu Rhythm Is A Dancer od eurodance projektu Snap! nebo dokonce neofolkovou podobu You’re My Heart, You’re My Soul od Modern Talking, lámou se i silné charaktery. Vystoupení Death In Rome se neslo v duchu velké zvědavosti, není tedy divu, že odliv zklamaných nebo dokonce rozhořčených fanoušků byl především v první polovině koncertu velký. Pozitivnímu přijetí nepřidal ani nečitelný sound, který se naštěstí v druhé polovině koncertu výrazně zlepšil. Vystoupení Death In Rome nešlo brát jako koncert k pobavení. Zvlášť závěr setu, postavený na intenzivní předělávce Dirty Diana plus závěrečné autorské kompozici, se intenzitou přiblížil původním žánrovým ideám. To potvrdila i nečekaná (a zřejmě neplánovaná) demolice akustické kytary. Jistojistě se nejednalo o hudebně nejlepší set festivalu, položil ale diváku během vystoupení asi nejvíce otázek.
Jinou kapitolou bylo vystoupení dánské kapely Of The Wand And The Moon, který je v současné době spolu s Rome největší neofolkovou hvězdou. Také se v případě Kima Larsena a jeho spoluhráčů jednalo o už sedmé vystoupení na největším gotickém setkání! V letošním roce se Dánové představili publiku v pětičlenném složení (dvě kytary, basa, klávesy, bicí) a především i s novou deskou "Your Love Can't Hold This Wreath Of Sorrow", která úspěšně navazuje na dekádu starého předchůdce "The Lone Descent". Toto album zcela razantně vstoupilo na novou půdu, když do neofolkové estetiky přijalo loungeovou estetiku filmových doprovodů 60. let minulého století. Není divu, že set odehraný v secesní kruhové síni Kuppelhalle, byl postavený právě na těchto dvou kolekcích. Splynutí publika s kapelou bylo okamžité, pětice vedená zpěvákem s mohutným plnovousem se držela studiových verzí skladeb, což nikomu z přítomných nevadilo, ba naopak. I ze setu odehraném na letošním WGT je jasné, že se v Praze máme na co těšit!
Pokračování příště...
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.