Můžeme se snad den před premiérovým tuzemským vystoupením latinskoamerické aggrotech mlátičky věnovat na webu něčemu jinému než právě Hocico? A abyste věděli, co vás zítra v Rock Café (taky) čeká, máme tu recenzi na čerstvou studiovou novinku Mexičanů "El Último Minuto / Antes De Que Tu Mundo Caiga", kterou napsal Demi Mortuus. Děkujeme!
HOCICO – El Último Minuto / Antes De Que Tu Mundo Caiga
Out of Line, 2012, 54.55/23:42
Poslední minuta, jak si ji představuje kultovní duo Hocico, je hodně hektická. Sám Erk v rozhovoru zmiňuje, že při její tvorbě nejednou přišel na přetřes plánovaný konec světa tak, jak jej od Máyů vyčetli všichni odborníci a apokalypsomilové. Vzhledem k tomu, že kluci mají mexickou krev, nejspíš sami dobře věděli, jak to s tím koncem světa (zase) bude. Uklidněním nám budiž fakt, že jednou to vyjít musí a že na to konto přibylo do diskografie aggrotechové legendy další silné album.
Samotný obal skýtá symboliky víc než dost a start „T.O.S. of Reality“ jako by vás hodil přímo pod máyskou pyramidu a začal odpočítávat čas. A na vás je vyrazit co nejrychleji a utíkat v onom enormním tempu s palčivým žárem v zádech. Žádný oddech a zejména silně zneklidňující motivy se proplétají celým tímhle elektronášlehem. Erkův sípot spíš dotváří děsivou atmosféru. Jinak je vcelku upozaděn a neční nad celkem.
Když potom člověk padne vysílením a myslí si, že už dál nemůže, tak přijde „Intruder“ a není jiná možnost, než vstát a prchat před ním ve stejně neúprosném tempu dál. Je to chytlavé, je to přísné, nekompromisně to do člověka tříská. A to i přes vybroušený zvuk. Všechny vlastnosti, které jsem právě vyjmenoval se v ještě větší míře nacházejí v hitové „The Watched“, při níž sebou chtě nechtě musím házet jako obětina na aztéckém oltáři před vyrváním srdce (zase ta poslední minuta!).
„Dead Trust“ lehce sundává nohu z plynu, ale opravdu jen lehce. Jako když pokračujete v onom úprku, jen vás pekelně bodá v boku. Co chybí do rychlosti, to rozhodně neztrácí v razanci a síle. Refrén bude na koncertech určitě sázkou na jistotu. Těkavá „Polarity“ zase pokračuje v strašidelné jízdě a aby v tom nebohý posluchač nebyl sám, občas zazní do tanečního inferna i nějaký ten výkřik jiné oběti (dámské hrdlo je dámské hrdlo).
Hocico – Vile Whispers
Oddech přináší instrumentální intermezzo „Mundo Impossible“, které jen podtrhuje atypickou a tíživou náladu. Následná „Vile Whispers“ je co se tempa týče tím nejmírnějším na nahrávce. I tady se však daří držet kvalitativní úroveň velmi vysoko (o čemž svědčí i vlastní stejnojmenný singl, který si následně tahle věc vysloužila – jsou tu mimo jiné k nalezení její remixy spáchané projekty obou pánů, tedy jak Dulce Liquido, tak Rabia Sorda). Podařilo se zkrátka napsat silné „písničky“ a o tom to celé je.
„3...2...1...“: sprint. Dost zdržovaček. Po zneklidňujícím rozjezdu se znovu roztáčí neúprosné kolo osudu a kladiva znovu buší. „Toxic“ naopak hraje prim v hororovém náladotvoření. Tady už se místo sprintu schováváte před potácejícím se zástupem nemrtvých. Toxický odpad je svině (Toxie by mohl vyprávět...). „Over the Limit“ je poslední taneční smrští a pokud se protrsáte až na samý konec, přijde ještě odměna v podobě (kupodivu) hezké a teskné titulní instrumentálky. Ta je už spíš taková...postapokalyptická. Nic veselého.
Pokud je někomu tahle nálož málo, pořídí si dozajista dvoudiskovou edici. Na druhé placce je k mání dalších pět tracků. První „Surfing in the Plastic Age“ by v klidu zapadnul mezi ostatní novinky. Jak rychlostí, tak atmoškou. „Firewalking“ je podstatně volnější a místo tance hodlá kroutit s vašim psyché. Následují ještě tři remixy. Dvakrát se dostal pod lejzry „Intruder“ (díky SA42 a Too Death to Die... první se mi líbí víc, ale originál je originál) a jednou „Polarity“ (ve velmi přísném podání KiEw).
Zvukově tedy novinka vcelku navázala na předchozí „Tiempos de Furia“ a docela rychle jsem si nové vály oblíbil. Co se kvality týče, žádný úpadek nepřišel a naopak se mi hodně zamlouvá převážně svižný průběh a onen málem koncepční hororový náboj, což sice není u Hocico žádná novinka, ale mám pocit, že na „poslední minutě“ hraje stěžejnější roli. A jinak je to prostě Hocico tak jak ho máte rádi. To je asi ten hlavní poznatek. Takže. Ve čtvrtek v Rock Café! Třeba bude ten konec světa poslední únorový den 2013, když už přijedou ti Máyové k nám. Tak ať stojí za to!!!
Hodnocení: 85 %
Komentáře
Přidat komentář