Nephilim | 18.02.2022 09:09

V letošním roce oslaví česká gotická scéna jedno významné výročí. Právě před 30 lety totiž vznikla albová prvotina jihlavské skupiny XIII. století. Deska "Amulet", vydaná v roce 1992, neztratila ani po letech nic ze své originality, údernosti ani hitovosti a v historii domácí gothicrockové scény zřejmě nenajdeme důležitější nahrávku. To nás inspirovalo k tomu, abychom vyzpovídali všechny aktéry, kteří mají toto dnes již klasické dílo na svědomí. A vzhledem k tomu, že exkluzivního materiálu se nám sešlo opravdu požehnaně, rozhodli jsme se jej pro přehlednost rozdělit na několik dílů.

Tentokrát jsme se spojili se dvěmi původními členy 'Třináctky', kytaristou Bedřichem Musilem a baskytaristou Petrem Palovčíkem. Své vzpomínky potom doplnil i zvukový inženýr Petr Slezák, který je podepsán pod zvukovou režií desky "Amulet". Vše jsme doplnili několika unikátními fotografiemi z archívů jednotlivých členů kapely. Některé z nich jsou prostřednictvím tohoto článku publikovány vůbec poprvé.

SANCTUARY.CZ: AHOJ PÁNOVÉ, VÍTEJTE PREMIÉROVĚ NA NAŠEM WEBU A ZÁROVEŇ GRATULUJEME K VÝROČÍ 'AMULETU! V KAPELE JSTE OBA PŮSOBILI V LETECH 1990-1993. JAK JSTE SE VLASTNĚ TEHDY STALI ČLENY A Z JAKÉHO DŮVODU JSTE PŮSOBENÍ V NÍ UKONČILI?

Petr Palovčík: Možnost zahrát si se 'Stoletím' mi nabídnuli Biafra s Náckem (přezdívky bratrů Štěpánových - pozn. aut.). Měl jsem za sebou hraní v garážových punkových kapelách Izolace a KsČ. Byli jsme přátelé a oni dobře věděli, že mám muzikantské limity. Proto hned na začátku z mé strany bylo řečeno, že pochopitelně chci a mám velkou chuť, ale nechci svým neumětelstvím pokazit vztahy mezi námi. Hned jsem nabídl, že jakmile nebudu stíhat a budu je omezovat, odejdu. Pak taková chvíle přišla a nahradil mě Šindy (Jiří Šindelka - pozn.aut.).

Bedřich Musil: Myslím, že ty roky jsou správně, ale to víš, už je to dlouho, tak už taky přesně nevím. Dostal jsem se do kapely velmi jednoduše. Byli jsme s klukama roky kamarádi, s Pavlem už od základní školy a s Petrem o chvíli později. Jednoduše řečeno od rané puberty. Byli jsme spolu i za doby Hrdinů. Uzavřená komunita, parta opravdových přátel. Asi si přesně nevybavím ten proces, jak jsem se stal členem, Petr mě oslovil s nabídkou a já samozřejmě přijal. Bylo to celé pro nás víc než kapela, byli jsme stejně naladění, stejně nastavení, rozuměli jsme si i beze slov. Takový druh rodiny.
A konec ve Třináctce byl velmi prozaický. Petr byl otec celého toho projektu a rozhodl se, že chce pokračovat dál jiným způsobem, jinou cestou a já to samozřejmě respektoval.

Petr Štěpán, Bedřich Musil a Petr Palovčík - momentka z nahrávání desky "Amulet" (Ostrava, 1992)

SANCTUARY.CZ: "AMULET" MŮŽEME BEZ ZAVÁHÁNÍ POVAŽOVAT ZA NEJDŮLEŽITĚJŠÍ GOTHICROCKOVOU DESKU, KTERÁ U NÁS KDY VYŠLA. JAK JSTE TEHDY PROŽÍVALI JEJÍ VZNIK A JAK SE NA NI DÍVÁTE DNES, PO 30 LETECH?

Petr Palovčík: Vzhledem k tomu, že jsme začali spolu hrát ve chvíli návratu svobody a demokracie, tak to bylo obecně nejúžasnější období. Zaplavovaly nás skvělé knížky, nahrávky, výstavy a takřka neomezené možnosti. Otevřel se hudební trh a tak vedle koncertů byla možnost 'nakouknout' do rádií, televize a podobně. Gothic rock byl pro řadu lidí tehdy neznámý pojem a když jsem to řekl v práci, nebo spolužákům, tak mysleli, že máme bubínky, píšťalky a kosti na šňůrkách. Já byl nejmladší a užíval jsem si celý ten čas. Koncerty, pobyt ve studiu, vydání desky, to vše byl pro mě jeden velký splněný sen.

Bedřich Musil: "Amulet" je jedinečný. Vnímal jsem to tak tehdy a vnímám to stejně i dnes. Má v sobě strašně moc různých nálad, chutí a pro mě znamená esenci české gotiky nejen daného období. Je super, jak ta deska „smrdí“ vším hudebním, co jsme tehdy milovali, ale přesto je naprosto originální a autentická. Zároveň v ní je i taková stopa z té punkové minulosti. Zejména při živé produkci skladeb z tohoto alba to bylo jasně patrné. Nedávno jsem si sehnal záznam koncertu v Praze, ještě před natáčením "Amuletu", a je to úžasný nářez. Ano, "Amulet" je jedinečný. Ale je jasné, že nemůžu být objektivní kritik.

SANCTUARY.CZ: VZPOMENETE SI NA NĚJAKÝ ZÁŽITEK NEBO PIKANTNÍ HISTORKU Z NATÁČENÍ DESKY, PŘÍPADNĚ Z DOBY OKOLO JEJÍHO VYDÁNÍ, TŘEBA Z KONCERTŮ A PODOBNĚ?

Petr Palovčík: Co se mi určitě vybaví je příjezd do studia a cesta přes Ostravu. Byl jsem tam tehdy poprvé a byl skutečně zděšený tím, jak to 'tam' vypadá. Ze zelené vysočiny, to byl černý šok. O pár let déle jsem tam trávil spoustu času, potkal hromadu super lidí a viděl, jak moc se změnila. Mám Ostravu moc rád! Na sdělování pikantních historek je to zatím ještě moc malé výročí a uplynula moc krátká doba :)

Bedřich Musil: Ty jo, fakt už je to dávno. A možná by mé vzpomínky kluci korigovali, protože v jejich hlavách zůstaly dané události zapsané jinak. Těch příhod byly tuny. Když jsme byli ve studiu, tak to pro nás všechny byla poměrně nová zkušenost. Nikdy předtím jsme netočili v profi studiu, nebydleli v něm týden a bylo to prostě nové. Bylo skvělé, že album točil výborný zvukař a co si vzpomínám, tak nám jeho technické rady hodně pomohly. Jasně, točit to album s dnešní zkušeností, sáhli bychom asi po mnoha jiných technických řešeních, ale vlastně i ta tehdejší dělají "Amulet" tím, čím je. Stejné je to i se vzpomínkami na koncerty. Mám jich v hlavě strašnou spoustu a popsali bychom jimi mnoho stran. Určitě by tam patřily chvíle z přímých přenosů hudebních soutěží, ve kterých jsme byli, následné zapíjení případných vítězství v hotelech a ranní cesty na koncerty, které následovaly hned druhý den. Vzpomněl bych, kteří z muzikantů z jiných kapel se k nám přidali, protože si chtěli s námi vyrazit na náš koncert a tak. Je toho fakt strašně moc.

XIII. století - oficiální promofotka kapely ještě před vydáním alba "Amulet" (1991)

SANCTUARY.CZ: KAM VLASTNĚ VEDLY VAŠE DALŠÍ ŽIVOTNÍ KROKY? HRÁLI JSTE V NĚJAKÝCH DALŠÍCH KAPELÁCH PO 'TŘINÁCTCE'?. VĚNUJETE SE HUDBĚ I DNES?

Petr Palovčík: Jak jsem psal, vím, jaký jsem byl muzikant, a tak jsem hudbě nechtěl už více ubližovat. Na to ji mám moc rád. Fungování v kapele mi ukázalo svět médií, který mě hodně oslovil a zajímal. Řadu let jsem pak prožil jako reportér v České televizi a následně v rozhlasu. Teď se hudbě v podstatě věnuji profesionálně, jako manažer kulturních akcí v Jihlavě (DKO Jihlava).

Bedřich Musil: Když skončila Třináctka v amuletí sestavě, tak jsem po nějaké době založil vlastní kapelu. Jmenovala se Charon a fungovali jsme asi 5 nebo 6 let. Odehráli jsme desítky koncertů po celé zemi, natočili pár skladeb ve studiu a když to vypadalo, že by z toho mohlo být slušné album, tak jsme to zabalili. Dojeli jsme na jednu z našich velkých výhod. Dal jsem tenkrát dohromady strašně rozdílné muzikanty. Každý měl jiný vkus a miloval jinou muziku. Mě, jako autorovi skladeb, to dávalo obrovskou možnost zakomponovat do nich nápady kluků, které přinášeli z jiných hudebních oblastí, ve kterých jsem se já neorientoval. To potom utvořilo nesmírně barevný výsledek, který byl podle mě v tehdejší době poměrně originální. Ale ta rozdílnost nás nakonec rozbila. Dva z kluků se chtěli věnovat fakt úplně jiné muzice a odešli. Už to potom nikdy nebylo ono a po nějaké době jsem kapelu rozpustil. Složil jsem potom další album nových songů, postavil si doma malé studio a natočil si ho celé sám. Ale nebyl jsem spokojený. Mé vlastní instrumentální nedokonalosti byly takovým handicapem, že hudba, která mi hrála v hlavě, když jsem songy skládal, zněla podstatně lépe než ta, kterou jsem byl schopný nahrát. No, a přece si nezkazím vlastní písně svou neschopností je interpretovat, to bych byl blázen :). Přiznám se, že poté jsem se začal profesně věnovat spoustě projektů a k muzice se vlastně už pořádně z časových důvodů nevrátil. Ale mám vše doma. Pravidelně si zahraju, muzika je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí v životě a ten největší nositel emocí.

SANCTUARY.CZ: NAVŠTÍVILI JSTE (PŘÍPADNĚ NAVŠTĚVUJETE) KONCERTY XIII. STOLETÍ?

Petr Palovčík: Navštěvuji je pravidelně. Přátelství 'spoluhráčů' si vážím a považuju je za zásadní, životní. Potkáváme se i mimo koncerty. Moc si uvědomuji, jak lidé před rokem '89 řvali na lidi z undergroundu, že jsou jen křiklouni a výtržníci, co nic neumí, nic nedělají a podobně. Myslím, že HNF a následně XIII. Století a lidi z něj dokázali, jak je osobní a tvůrčí svoboda důležitá a že dokáží využít svůj kreativní potenciál. Proto nechodím jen na koncerty, ale i jejich divadlo atd.

Bedřich Musil: Jasně. Myslím, že je důležité říct, že jsme s klukama opravdu velcí kamarádi a přátelé. Nemám ve svém životě moc lidí, kteří mi jsou bližší než oni. Prožili jsme spolu podstatnou část života, od 14 let se známe a pojí nás tolik společných zážitků, myšlenek, emocí a pohledů na svět, že to asi ani nemůže být jinak. Takže ano, na koncerty Třináctky různě chodím. Mám všechna alba, znám většinu textů zpaměti :) … jsme prostě taková zvláštní rodina. To, jestli jsem členem kapely nebo ne s tím vlastně vůbec nesouvisí.

XIII. století - Kníže temnoty

A teď už pár slov od zvukaře Petra Slezáka, který je podepsán pod celou řadou významných českých nahrávek, např. "White Killer" od Plexis, "In The Sky" od Lucie nebo "Krysař" Daniela Landy. Můžeme ho také považovat za takového specialistu na českou a slovenskou temnou scénu 90. let, kromě "Amuletu" byl třeba u natáčení desek kapel jako Prouza, Hrabě X, Bratrstvo nebo slovenských The Dark.

SANCTUARY.CZ: AHOJ PETŘE A DÍKY ZA VSTŘÍCNOST S ROZHOVOREM! JAKÁ BYLA VLASTNĚ TVOJE ROLE PŘI NAHRÁVÁNÍ DESKY "AMULET"? V CREDITS SE MŮŽEME DOČÍST, ŽE NA ZVUKU SES PODÍLEL TY, BÉDA MUSIL A PETR ŠTĚPÁN...?

Petr Slezák: Zvuk, tzn. recording a mix jsem dělal já s tím že kapela měla samozřejmě připravené zvukové záležitosti od nástrojů. A samozřejmě názory na to co se líbí a nelíbí :) V kontextu je to vždy týmová práce o spoustě připomínek a kompromisů.

Petr Slezák a Bedřich Musil při nahrávání desky "Amulet" (Ostrava, 1992)

SANCTUARY.CZ: MĚL JSI V TÉ DOBĚ UŽ NĚJAKOU ZKUŠENOST S GOTHICROCKEM?

Petr Slezák: V té době to vypadalo jinak než dnes. Já obecně nikdy neřeším škatulky. Bud děláš hudbu dobře a nebo ne. Vlastně jsme byli tehdy rockeři všichni s tím, že to každý dělal v kapele tak, jak cítil svou muziku. To škatulkování se v mediích začalo výrazně řešit později. Asi aby bylo co a jak medializovat. Nikdy jsem tomu nepřikládal váhu.

SANCTUARY.CZ: JAK SE TI S KAPELOU SPOLUPRACOVALO? POSLOUCHALI TVÉ POKYNY, NEBO BYLY PŘI NAHRÁVÁNÍ NĚJAKÉ NESHODY?

Petr Slezák: Tehdejší doba byla úžasná. Euforie z nových možností nahrávat mimo státní studia a volnost projevu vedla k nadšení, které překlenovalo mnoho potíží. Tím myslím, že si nepamatuji, že bysme se na něčem chytli. Spolupráce byla perfektní a vyhověli jsme si maximálně. Nátáčení je vždy nadoraz mentálně i fyzicky, takže je otázka času, kdy příjde nějaká ponorka, ale nevzpominám na žádnou problémovou situaci. Snažili jsme si to především užít a nahrát výbornou desku.

Petr Štěpán, nahrávání desky Amulet (Ostrava, 1992)

SANCTUARY.CZ: TENHLE ROZHOVOR VEDEME U PŘÍLEŽITOSTI 30. VÝROČÍ DESKY "AMULET", KTERÁ DNES PATŘI DO ZLATÉHO FONDU ČESKÉ TEMNÉ SCÉNY. NAPADLO TĚ TEHDY, ŽE PRÁVĚ NAHRÁVÁTE BUDOUCÍ KLASIKU?

Petr Slezák: To je taková klasická myšlenka, kterou často kapelám kladu na srdce. Nikdy nevíš, jak se to povede a jaký bude úspěch. Nepřišel jsem na kód, který ho zaručí. Jsem přesvědčen, že tyhle cesty jsou předurčeny pro vyvolené. Ti, kteří jsou osobnosti, mají talent a nechávají věci plynout, mají nejlepší výsledky. Mockrát jsem si ověřil, že velké očekávání nepřinese úspěch. Hudba je magie a podle toho jakou energii a vibrace do ní vložíš, taková přijde odměna. Na to se dnes v produkcích hodně zapomíná. Zdá se že XIII.mu století se to na Amuletu povedlo.

SANCTUARY.CZ: MÁŠ NĚJAKOU OSOBNÍ VZPOMÍNKU NA TOHLE KONKRÉTNÍ NAHRÁVÁNÍ?

Petr Slezák: Možná kdybychom s kluky dnes poseděli, tak by se během povídání začaly vynořovat z hlubin nějaké paměti. Ale je to už opravdu hodně let a nic speciálního si dnes nevybavuji. A jak jsem už zmínil, natáčení je hlavně tvrdá práce a ne vždy vzniknou speciální situace do kroniky.